Nadšený fotograf a fotokurz pro motorkáře
24.1.2014, Radek Fiala, fejeton
Jsa nadšeným čtenářem cestopisných příběhů z motorkářských výprav, nechtěl jsem, aby moje oči dále trpěly nad šikmo cvaknutými oceány a středovými portréty na scenérii legendárního průsmyku Stelvio. Pustil jsem se tedy do spisování fotoškoly pro motorkáře.
Na úvod dlužno poznamenat, že taková činnost motorkářského gangu se příliš neliší od průměrného spolku fotografů. Jak jsem postupem času zjistil, hlavní činností je nekonečná nevážná barová či online diskuze na téma - kterou značku motocyklů je větší frajeřina, případně větší ostuda vlastnit a komu jaká motorka generuje zářivější image. A mimo to se v sezóně dokonce párkrát shodneme na nějaké té společné vyjížďce za absorpcí obdivu prostého lidu, kam dorazí polovina z pro věc původně nadšených lidí.
Buďte však rádi, milí členové fotografických spolků, že se ve fotografii nedá až tak úplně závodit a seberychlejší sekvenční snímání vám nepřipraví adrenalinové momenty v protisměru klikaté okresky.
Zkrátka když se na podzim dojezdilo, vyrazili jsme společně zhodnotit sezónu na Šumavu s tím, že náplní vycházkového odpoledne bude fotokurz v malebné jihočeské krajině. Mezi účastníky byly dvě zrcadlovky, jeden ultrazoom a tři telefony. Ukázal se dokonce kompletní studijní výtisk mého kurzu z online magazínu, jehož majitel si zodpovědně vzal do hlavy jeden z tipů a cpal každou fotku do přirozeného rámu z čehokoli na scéně. Jiný zase přísně ladil všechno na třetinovou mřížku displeje a všichni se chtěli naučit udělat fotku na pozadí „rozmazanou“.
Po počáteční instruktáži se motorkáři na první fotografický úkol vrhli s dětskou radostí a zaujetím. Lezli po kolenou, někteří se ztráceli a zapomínali vzadu za skupinou, bezmezně zaujati tématem tekoucí vody, někomu došla jediná baterie a leckdo se nemohl smířit s možnostmi své techniky, jež nekreslila mechové pozadí na portrétu choroše vytouženým rozmazaným efektem. A nebo naopak mazala úplně všechno.
Ale opravdovou radost jsem měl z toho, když si všichni vzájemně, sebekriticky i kriticky k přírodě vyčítali „bordel“ na snímku. Tu do tekoucí vody padla nevzhledná větev, tam se do cesty připletlo nešikovné elektrické vedení a choroš nikdy nevyrostl tak nějak izolovaně, aby za ním nebyl ten zpropadeně členitý les. Respektive ty motorkářem opravdu vyřčené přívlastky sem přepisovat nemohu, neb byla-li by tato reportáž v rádiu, hodně by se v ní pípalo. V každém případě cvaknout něco bez rozmyslu bude od teď už pro každého o něco těžší.
Ta pravá soutěživost se projevila ve chvíli, kdy jsem vyhlásil soutěž o nejlepší snímek kurzu na libovolné téma. Alespoň se v dalším týdnu probíralo konečně něco jiného, než zda je potupnější sedlat Ducati, Yamahu nebo Aprilii. A divili byste se, jak dlouho se parta lidí od motorek dokáže bavit o patnácti fotkách...
Buďte však rádi, milí členové fotografických spolků, že se ve fotografii nedá až tak úplně závodit a seberychlejší sekvenční snímání vám nepřipraví adrenalinové momenty v protisměru klikaté okresky.
Zkrátka když se na podzim dojezdilo, vyrazili jsme společně zhodnotit sezónu na Šumavu s tím, že náplní vycházkového odpoledne bude fotokurz v malebné jihočeské krajině. Mezi účastníky byly dvě zrcadlovky, jeden ultrazoom a tři telefony. Ukázal se dokonce kompletní studijní výtisk mého kurzu z online magazínu, jehož majitel si zodpovědně vzal do hlavy jeden z tipů a cpal každou fotku do přirozeného rámu z čehokoli na scéně. Jiný zase přísně ladil všechno na třetinovou mřížku displeje a všichni se chtěli naučit udělat fotku na pozadí „rozmazanou“.
Po počáteční instruktáži se motorkáři na první fotografický úkol vrhli s dětskou radostí a zaujetím. Lezli po kolenou, někteří se ztráceli a zapomínali vzadu za skupinou, bezmezně zaujati tématem tekoucí vody, někomu došla jediná baterie a leckdo se nemohl smířit s možnostmi své techniky, jež nekreslila mechové pozadí na portrétu choroše vytouženým rozmazaným efektem. A nebo naopak mazala úplně všechno.
Mřížka, nejen na displeji.
Ale opravdovou radost jsem měl z toho, když si všichni vzájemně, sebekriticky i kriticky k přírodě vyčítali „bordel“ na snímku. Tu do tekoucí vody padla nevzhledná větev, tam se do cesty připletlo nešikovné elektrické vedení a choroš nikdy nevyrostl tak nějak izolovaně, aby za ním nebyl ten zpropadeně členitý les. Respektive ty motorkářem opravdu vyřčené přívlastky sem přepisovat nemohu, neb byla-li by tato reportáž v rádiu, hodně by se v ní pípalo. V každém případě cvaknout něco bez rozmyslu bude od teď už pro každého o něco těžší.
Ta pravá soutěživost se projevila ve chvíli, kdy jsem vyhlásil soutěž o nejlepší snímek kurzu na libovolné téma. Alespoň se v dalším týdnu probíralo konečně něco jiného, než zda je potupnější sedlat Ducati, Yamahu nebo Aprilii. A divili byste se, jak dlouho se parta lidí od motorek dokáže bavit o patnácti fotkách...
