Nadšený fotograf a technická revoluce

Přesně kvůli těmto sebe regulačním účelům jsem si onehdy zakoupil foto batoh omezené velikosti, do kterého už se nevejde další sklo, pokud bych najednou pocítil nutnost nějaké vlastnit. Zapudil jsem tedy nutkavou myšlenku na světelný širokáč a vyrazil raději na malebný venkov hledat inspiraci.

Druhého dne už trpělivě čekám u pokladny oblíbeného foto obchodu. Pán přede mnou si nechává nastavit novou zrcadlovku tak, aby mohl hned cvakat tisíce fotek na zdarma obdrženou kartu. Nevadí mi to, aspoň se můžu pokochat vším tím leskem barevných tělíček kompaktních aparátů v poličkách. Nad jejich tvary patrně tráví bezesné noci armády kreativců, aby nakonec daly světu další mýdlovou krabičku, ne nepodobnou všem předchozím, tentokráte ovšem v kreativní světle zelené. Nakonec mě však zaujal poprvé naživo spatřený bezzrcadlový systém M od Canonu. (Nebojte se, tohle M si s Leicou stejného jména spletete jen těžko, to spíš s nějakou tou mýdlovou krabičkou.)

Jednočlenná fronta se nehýbala, pročež jsem zvědavě otevřel přiložený prospekt. Spíše pro inspiraci náladovými snímky, jaké v takových publikacích bývají, než pro studium superlativních popisků. Přesto mě však jeden popisek zaujal. Pod podivně barevnou fotografií uváděl nesporný benefit přístroje s cenovkou osmnáct tisíc takto: Efekt levného fotoaparátu.

Představil jsem si, jak se kdesi v Japonsku dá dohromady pár chytrých hlav a z milionů mikroskopických součástek vytvoří digitální senzor. Dalších pár chytrých hlav se zabývá počítáním ideální soustavy čoček, které na senzor nalámou světlo přesně v tom správném složení a úhlu, přes vrstvy antireflexních úprav, jejichž princip byl údajně objeven kdesi v oku lišaje. (Představil jsem si i chudáka rozpitvaného lišaje.) Celé architektonické týmy tvoří umělecká díla v rozměrech nanometrů, která nakonec zůstanou skryta někde uvnitř obrazových procesorů, jen aby se v nich nepozorovaně filtrovaly nejjemnější detaily obrazu a poskládaly se ve zlomcích vteřiny v dokonalé dílo. Další a další inženýři miniaturizují to a ono, jenom aby se kompletní technologie vešla do zářivě červeného obalu, navrženého jedním chlapíkem podle momentálního nápadu při zírání - dejme tomu - na placatý kámen u řeky. Nakonec přijde nadšený kreativec z marketingu s nápadem - ať to taky fotí tak, jako ty starý foťáky, to se bude lidem líbit. A pro celé dílo vymyslí název se skrytou symbolikou, jako třeba právě "M"...

Předešlý nakupující konečně uchopil svou značkovou igelitku a zmizel. Zaplatil jsem lehce přes sto korun za barevný svitkový film s dvanácti obrázky a těšil se, jak jej s obřadnou pečlivostí a nervozitou poprvé založím do svého nového kousku fotografické techniky, objeveného předchozího dne ve skříni venkovského sídla rodičů. V Rusku na to šli chytře. Obvykle rozebrali nějaký existující aparát, obkreslili součástky jak student Plha pětikorunu v hodině rýsování, smontovali plechovou škatuli se dvěma jednoduchými objektivy a poslali to na trh pod nějakým pěkně znějícím názvem, například Ленинградское оптико-механическое объединение Любитель. Málo kreativní? Před třiceti lety zřejmě nebylo tolik chytrých hlav v oddělení marketingu.

A vidíte, Japonci se je dodnes snaží dohnat.