Originální kritika nadšeného fotografa
27.11.2013, Radek Fiala, fejeton
Občas je dobré nespoléhat na velikost vlastního uměleckého génia a nechat si trochu poradit. Pochopitelně by rádcem měl být někdo aspoň trochu z oboru, pokud nestojíte o jásavý obdiv lajkové generace, jejíž největší úspěch je trefit moře, aby vyšlo vodorovně.
Za svou tvůrčí kariéru jsem se se svým dílem připletl pod různé kritické pohledy. Třeba taková nepravidelná setkání s fotografy u piva jsou přímo neocenitelným zdrojem smršti profesionální kritiky. Kde jinde se dozvíte, že vaše fotka pšeničného pole má možná až trochu moc zřetelné zrno! A útrpně vyčekaný, dokonale pohlednicový toskánský snímek domku za cypřiši tu vydrží na stole nejvýše pár vteřin.
K dokonalosti však přivedla ohodnocení mých podobně kýčovitých snímků z cest jistá rusovlasá slečna přísně řečenou, úžasně logickou myšlenkou: „Jste hrozně komerční a neděláte to ani pro peníze!“
To zas úplně jindy, absolvoval jsem podzimní výlet s úplně jinou slečnou, kterou mé umění nechávalo spíše chladnou. Nejspíš poté, co viděla můj první pokus o malbu a reálně se bála, že by jí mohla být obdarována. Když byla teď podruhé přítomna mému rozjímání a rozvážnému přecházení na břehu jezera s parádně zežloutlými stromy, raději se hned ujistila: „To bude zase do tý tvý rozmazaný série?“ Ani jsem se nad tím nepochopením mé vrcholně umělecké série hrátek s malou clonou nepozastavil. „Ó můj bože...“ Zhodnotila mé přikývnutí a odešla se protestně posadit do auta.
Když jsem pak skládal stativ zpátky do kufru, jakoby na usmířenou se se zájmem a nezměrnou roztomilostí v hlase zeptala: „A proč si nefotíš taky takový fotky, jako z National Geographic?“
Ale každý máme slabé chvilky a tak i tato roztomilá, jindy sofistikovaná blondýnka dostála všem zažitým klišé, když se poté v kavárně zadumaně zadívala na můj odložený plnoformátový Canon a podivila se, jak je to vlastně možné, že fotí „5D“.
Tato fotka není 5D.
A tak přátelé, mějme rádi své kritiky. Kdy jindy bychom si se svými fotkami užili tolik legrace.
K dokonalosti však přivedla ohodnocení mých podobně kýčovitých snímků z cest jistá rusovlasá slečna přísně řečenou, úžasně logickou myšlenkou: „Jste hrozně komerční a neděláte to ani pro peníze!“
To zas úplně jindy, absolvoval jsem podzimní výlet s úplně jinou slečnou, kterou mé umění nechávalo spíše chladnou. Nejspíš poté, co viděla můj první pokus o malbu a reálně se bála, že by jí mohla být obdarována. Když byla teď podruhé přítomna mému rozjímání a rozvážnému přecházení na břehu jezera s parádně zežloutlými stromy, raději se hned ujistila: „To bude zase do tý tvý rozmazaný série?“ Ani jsem se nad tím nepochopením mé vrcholně umělecké série hrátek s malou clonou nepozastavil. „Ó můj bože...“ Zhodnotila mé přikývnutí a odešla se protestně posadit do auta.
Když jsem pak skládal stativ zpátky do kufru, jakoby na usmířenou se se zájmem a nezměrnou roztomilostí v hlase zeptala: „A proč si nefotíš taky takový fotky, jako z National Geographic?“
Ale každý máme slabé chvilky a tak i tato roztomilá, jindy sofistikovaná blondýnka dostála všem zažitým klišé, když se poté v kavárně zadumaně zadívala na můj odložený plnoformátový Canon a podivila se, jak je to vlastně možné, že fotí „5D“.
Blonďatý podzim
Tato fotka není 5D.
A tak přátelé, mějme rádi své kritiky. Kdy jindy bychom si se svými fotkami užili tolik legrace.
