Profesionální deformace nadšeného fotografa
27.5.2013, Radek Fiala, fejeton
Je-li někdo profesionál, obvykle získá časem tak zvanou profesionální deformaci. Existuje však profesionální deformace pouhého nadšeného fotografa? Řekl bych, že určitě. Zbývá se rozhodnout, která je horší.
Nedávno jsem prezentoval své cestopisy v jistých zájmových médiích a pročítaje komentáře, utvrdil jsem se v notoricky známém závěru, že začínající fotografický nadšenec se nejprve stává geekem. Poučení hned na úvod - dejte geekům exif, nechcete-li pod svými články neustále reagovat na ...Čím je to foceno? To asi nebude kompakt! A že takových dotazů bylo. Jak dlouho by vás bavilo vysvětlovat zdánlivá moudra zkušených starců, že láska prochází žaludkem a světlo rukama?
Kdysi jsem též trpěl deformací, jenž mě nutila podvědomě identifikovat zrcadlovky okolo stojících fotografů, či napovídat cvakajícím turistům že na kompakt s bleskem to bude rozhodně blbá fotka. Dá se to odnaučit. Cítíte se být geekem? Vezměte si ten nejhorší foťák co máte a vyrazte fotit. Jen tak, pro radost. Najednou vás nebude trápit mizerná světelnost či směšné ISO, zvlášť, držíte-li v rukou filmovou Praktiku. Mizerný foťák je někdy úžasně osvobozující, neb naučí fotografa zaměřit se na to důležité - co je před objektivem. Konec moudrých klišé a zpátky k věci.
Všiml jsem si na sobě deformace jiné. Takové, se kterou se dá žít daleko radostněji, než s nenaplněnou touhou po kompletní řadě elkových skel. A rozhodně může nadšeného fotografa posunout někam dál, než tabulky. Uvědomil jsem si, ke své sebestředné radosti, že se automaticky u každého zajímavého snímku ptám kdo to fotil? Znám ho? Kde má další série?
...A jak to, že má sakra z toho ajfounu tak dobrý fotky?!
Mno...
Závěrem příběh ze života. Protože sám jsem, dle slov své kamarádky, poslední ve známém vesmíru zcela bez profilu na facebooku, rozeslal jsem umělecky nevýznamné fotky, z výletu na hrad Houska, všem zúčastněným, zoufale zastaralou formou e-mailu. Ale do sociální sítě si stejně cestu našly. Ačkoli už mi pár kolegů stihlo vytknout, že ne každá fotka na clonu 1,4 je nutně uměním, sem tam takovou cvaknu. A evidentně pak zaujme i odbornou veřejnost v síti, neb v mailu se od kamarádky vzápětí objevil odborný dotaz mého budoucího fanouška a jistě zapáleného geeka: Někdo na fb se ptá, čím je focená ta fotka "já a hrnek". Co že to máš za krám?
...aneb světelné hrátky...
Kdysi jsem též trpěl deformací, jenž mě nutila podvědomě identifikovat zrcadlovky okolo stojících fotografů, či napovídat cvakajícím turistům že na kompakt s bleskem to bude rozhodně blbá fotka. Dá se to odnaučit. Cítíte se být geekem? Vezměte si ten nejhorší foťák co máte a vyrazte fotit. Jen tak, pro radost. Najednou vás nebude trápit mizerná světelnost či směšné ISO, zvlášť, držíte-li v rukou filmovou Praktiku. Mizerný foťák je někdy úžasně osvobozující, neb naučí fotografa zaměřit se na to důležité - co je před objektivem. Konec moudrých klišé a zpátky k věci.
Všiml jsem si na sobě deformace jiné. Takové, se kterou se dá žít daleko radostněji, než s nenaplněnou touhou po kompletní řadě elkových skel. A rozhodně může nadšeného fotografa posunout někam dál, než tabulky. Uvědomil jsem si, ke své sebestředné radosti, že se automaticky u každého zajímavého snímku ptám kdo to fotil? Znám ho? Kde má další série?
...A jak to, že má sakra z toho ajfounu tak dobrý fotky?!
Mno...
Závěrem příběh ze života. Protože sám jsem, dle slov své kamarádky, poslední ve známém vesmíru zcela bez profilu na facebooku, rozeslal jsem umělecky nevýznamné fotky, z výletu na hrad Houska, všem zúčastněným, zoufale zastaralou formou e-mailu. Ale do sociální sítě si stejně cestu našly. Ačkoli už mi pár kolegů stihlo vytknout, že ne každá fotka na clonu 1,4 je nutně uměním, sem tam takovou cvaknu. A evidentně pak zaujme i odbornou veřejnost v síti, neb v mailu se od kamarádky vzápětí objevil odborný dotaz mého budoucího fanouška a jistě zapáleného geeka: Někdo na fb se ptá, čím je focená ta fotka "já a hrnek". Co že to máš za krám?
Já a hrnek
...aneb světelné hrátky...
