Pentax K-3 II: superostré zrcadlo

U zrcadlovek se hodně probírá problematika ostření. Nejinak tomu bude i dnes u Pentaxu K-3 II. Začneme manuálním ostřením. To se zapíná na těle fotoaparátu pomocí páčky. Hledáček má rozumné zvětšení, které dovoluje přiměřeně dobré manuální ostření. S testovaným 18-135mm WR objektivem je ale nutné si zvyknout na dost tuhý chod ostřícího kroužku.

Pokud jde o automatické ostření, u něj lze samozřejmě vytvořit mnoho různých kombinací výběru ostřících bodů, tak i průběhu ostření na tyto body. Pokud využijete tlačítko AF MODE a otočný volič na gripu, můžete měnit mezi jednorázovým režimem AF.S, průběžným AF.C a pak kombinovaným AF.A. Musím říci, že ostřící systém SAFOX 11 s 27 ostřícími body, z čehož je 25 křížových, ve mně nechal trochu smíšené dojmy, což jde ale zejména na vrub objektivu. Začnu přesností ostření. Ta je excelentní. Zatímco u většiny zrcadlovek, které jsem testoval, se často projevovala mírná náladovost ostření, ne vždy bylo zaostřeno přesně tam, kam mělo být, mnohokrát jsem musel řešit back nebo front focus, tady u Pentaxu K-3 II tomu bylo jinak. Kde byl nastaven AF bod, přesně tam bylo zaostřeno. Fotoaparát navíc nabízí možnost doladění autofokusu (micro adjustment), ale nebyl potřeba.

Potud tedy vše naprosto v pořádku. Trochu zklamáním ale pro mě byla rychlost ostření s 18-135mm WR objektivem. Fotoaparát jakoby střídal dva přístupy. Někdy po namáčknutí spouště chviličku nic nedělal, pak najedou přeletěl na správné místo zaostření a vyfotil snímek, někdy to pomaleji honil na pár pokusů. Nicméně i při rychlém doostření, které by mělo být výsadou zrcadlovek, jsem se zřídkakdy dostal pod 0,4 sekundy. To je sice velmi rychlé ostření, ale v době, kdy CSC fotoaparáty s kontrastním ostřením dokážou jít i pod 0,2 sekundy, to není dobrá vizitka. Ostatně i průběžné ostření bylo z tohoto důvodu takové trochu lenivější. Fungovalo, ale že by to byl nějaký zázrak, to bych netvrdil. 18-135mm WR objektiv je prostě "lenoch" (na poměry zrcadlovek) a dost to fotoaparátu kazil. Chtělo by to K-3 II vyzkoušet i s jiným objektivem.

Dostáváme se k výběru AF bodů. Samozřejmostí je středové bodové ostření a bodový výběr, kdy si uživatelsky můžete sami zvolit AF bod pomocí šipek (speciálním tlačítkem můžete těmto šipkám zase vrátit funkci samospouště, vyvážení bílé a dalších, dalším zmáčknutím naopak opět aktivovat možnost výběru AF bodu). Toto bodové ostření můžete nechat rozšířit na středové s možností sledování objektu v ploše okolního prostoru 3×3 AF bodů. Pokud tedy sledovaný objekt zmizí z prostředního bodu, mohou ho najít okolní body a zrcadlovka nepřeostří na objekt uprostřed, ale zůstane na sledovaném objektu. Toto vyžaduje režim AF.C. Stejně tak lze sledovací oblast rozšířit dokonce na 5×5 bodů, ale v praxi mi přišlo, že záběr mají velmi podobný.

Dále tu následují dva automatické režimy. První je zónový, kdy si vybíráte zónu 3×3 body, ve které má zrcadlovka sama vybírat hlavní ostřící bod. Jako posledním režimem je tu plná automatika, která vybírá body ze všech 27 možných. Ani zde nebudu hýřit nadšením. Zatímco třeba takový konkurenční Canon EOS 70D vám doslova čte myšlenky a volí v drtivé většině právě ten bod, který chcete, u Pentaxu K-3 II se něčeho takového nedočkáte. Obvykle sice pracuje dobře, ale rozhodně nelze říci, že byste se na automatiku výběru AF bodu mohli výrazně spolehnout.

Spíše doporučuji použít bodové ostření se sledováním, ale ani zde nemáte zaručeno, že fotoaparát vždy zůstane na zvoleném objektu a že jej bude schopen s velkou úspěšností sledovat (úspěšnost je dobrá, ale prostě to není špička ve své třídě). Nejjistější metoda je uživatelský výběr bodu. Na druhou stranu, jak jsem hovořil již na začátku, pokud máte AF bod na objektu, který chcete mít ostrý, zrcadlovka zaostří přesně na něj. V tomhle je vynikající.

Naopak mohu docela chválit live view, ve kterém ostří za něco málo přes půl sekundy (bohužel s poměrně dlouhou prodlevou od zaostření po skutečné vyfocení). Výsledkem je zhruba tak okolo 0,8 sekundy, přičemž přibližně 0,3 sekundy je prodleva po zaostření. Na výběr máte dostatečně rychlou detekci tváří, režim sledování, automatickou volbu, uživatelskou volbu ostřícího bodu a prostřední bod.

Pentax K-3 II má velmi bohatou nabídku expozičních režimů, kde je klasická čtveřice priority clony, času, automatiky a manuálu doplněná o další dva módy. Ty jsou ale v podstatě jen speciální verzí předešlých a jiné značky je občas mívají v rámci již zmíněné čtveřice. Máme tu tak navíc prioritu ISO citlivosti, což je vlastně automatika s pevně nastavenou ISO citlivostí a zakázaným Auto ISO. Navíc je ochuzena o možnost programového posunu, který je v automatice k dispozici.

Dále je tu režim TAv, což je manuál s možností Auto ISO. Místo toho, aby Auto ISO bylo v režimu M, zde to máte rozdělené do dvou módů. Možnost volit clonu a čas, přičemž si nechat ISO nastavovat automatikou, rozhodně chválím. Dokonce lze současně použít i korekci expozice. U manuálu zase chválím zelené tlačítko, které naměří expozici a nastaví čas i clonu automaticky. Není třeba dlouho laborovat s hodnotami, naměříte si expozici a pak už jen upravíte dle libosti. To se hodí v případě, kdy jste měli nastavený třeba velmi dlouhý čas a chcete rychle vyfotit něco s kratším časem. Místo zběsilého točení zpátky jste hned na rozumné expozici. Dá se to také využít jako AE-L tlačítko (zeleným tlačítkem automaticky naměříte expozici a manuální režim ji sám o sobě podrží u všech dalších snímků).

Pokud jde o měření expozice, najdete tu klasické režimy v podobě multi-segmentového (celoplošného), se zdůrazněným středem a bodového. Měření je poměrně spolehlivé, občas vám ale fotky na displeji mohou připadat poněkud tmavé, což nemusí být úplně pravda. V zásadě lze říci, že pokud má fotoaparát nějakou tendenci, tak je to spíše k přeexpozici a občas se tak stává, že dostanete přepálenou oblohu. Stává se to i přes zapnutou funkci D-Range, která volí dvojnásobnou citlivost při prosvětlování stínů. Výsledky ale nejsou obvykle nějak dramaticky odlišné, což platí i pro hardwarové HDR. Míru tíhnutí k přepalům lze ovlivnit nějakým neutrálnějším barevným režimem. Korekce expozice má rozsah od -5 EV do +5 EV.

Závěrka podporuje expoziční časy od 1/8000 sekundy do 30 sekund, samozřejmostí je i bulb režim. Pokud použijete režim Pixel Shift, používá fotoaparát pouze elektronickou závěrku, což jde vidět např. při kratších časech, kdy při umělém osvětlení vznikají pruhy v obrazu podobně jako při stejných podmínkách u smartphonů.

Citlivosti mohou být od ISO 100 do ISO 51200. Pokud zapnete funkci D-Range, budou snímky s větším dynamickým rozsahem foceny minimálně při citlivosti ISO 200. Automatické nastavování ISO citlivosti může mít uživatelsky nastavený rozsah. Nejnižší hodnota rozsahu může být ISO 100 až ISO 12800, nejvyšší hodnota ISO 200 až 25600. Maximum musí být vždy minimálně o 1 EV vyšší než minimum. Dále lze nastavit, jak brzy má jít fotoaparát nahoru s citlivostí. Tedy zda se má držet pravidla převrácené hodnoty ohniskové vzdálenosti nebo být trochu rychlejší či pomalejší. Je zde jedno pomalejší a jedno rychlejší nastavení, rozdíl proti základu je někde okolo 2/3 EV až 1 EV.

Objektiv Pentax-DA 18-135mm WR má tradiční světelnost F3,5-5,6 a postupný průběh zhoršování. Je zajímavé, že tu není clona F5,0 a objektiv skočí z F4,5 rovnou na F5,6. Maximální hodnota clony činí F22 až F40 podle zoomu.

Nyní se podíváme na to, jaké režimy nám zrcadlovka Pentax K-3 II vlastně nabízí.