Digitální zrcadlovky (DSLR) jsou v amatérské veřejnosti stále oblíbenější. Může za to mimo jiné i drastický pokles jejich ceny, který v poslední době zaznamenaly, a díky kterému se dostaly až na úroveň lepších kompaktních fotoaparátů. Podívejme se na fenomén DSLR podrobněji a začněme jak jinak než trochou historie.

V minulém díle jsme začali dávnými časy zrcadlovek. I když z pohledu technického se jedná o dávné časy, tak z ryze časového pohledu se jedná o pouhých 100 let, což není zas až tak mnoho. Podívejme se tedy v kontextu historie podrobněji na současný stav konstrukce SLR/DSLR.

Po měření expozice v minulém díle se dnes podíváme na konstrukci automatického ostření (autofocus), tolik typickou pro současné SLR/DSLR. Podíváme se tedy nejen na typy autofocusů, ale hlavně na to, jak tyto vlastně pracují.

V dnešním tématu budeme pokračovat v popisu ostření u typické DSLR, podíváme se také na způsob, jak a kdy zvolit správný AF bod, jakou metodu ostření či jakou strategie ostření pro nejrůznější scény. Další díl našeho seriálu je zde!

Dnes se podíváme na rychlost ostření dnešních DSLR, na způsob ostření při živém náhledu (Live View), rozebereme odlišnost mezi ostřením DSLR a kompaktů a poznatky kolem ostření celkově shrneme. Po přečtení tohoto článku tak budete mít přehled o všem podstatném ohledně AF.

Dnes pokračujme v kapitole ostření praktickými případovými studiemi, které rozebírají způsoby a možnosti nastavení AF systému u dnešních DSLR. Podíváme se na konkrétní nabídku u prvního typického zástupce na trhu – u Nikonu D90. Podobný systém však používá většina zrcadlovek Nikon.

V minulém díle jsme podrobně popsali možnosti nastavení AF systému u zrcadlovek Nikon. I když v zásadě disponuje většina DSLR podobnými možnostmi, tak v detailech se často liší. Podívejme se dnes na možnosti typické pro DSLR Canon.

V předchozích dílech jsme popsali možnosti nastavení AF systému u zrcadlovek Nikon a Canon. Nyní se podívejme na problémy, které ostření často provází, a sice na tzv. Front focus/Back focus. I když se obvykle nejedná o žádnou katastrofu, je to předmětem častých diskuzí fotografů.

V řadě minulých dílů jsme napříč různými značkami podrobně prozkoumali AF systém dnešních DSLR. Vedle AF systému je však další problematickou oblastí měření expozice. I když problematika vypadá na první pohled jednoduše, je tam také spousta různých zákoutí.

V minulém díle jsme začali popisovat měření expozice a zavedli jsme kolem ní základní pojmy. Dnes tuto terminologii dokončíme a podíváme se na to, za jakých předpokladů měří současné expoziční automatiky dobře, kdy se mýlí a jak případně jejich chyby napravit.

V minulém díle jsme popsali, jaký je rozdíl mezi dopadajícím a odraženým světlem a kdy, jak a proč se expoziční automatika musí mýlit. Dnes se podíváme na to, jak se měření expozice vyvíjelo až k dnešnímu modernímu TTL a maticovému měření.

Minule jsme popsali, jak historicky probíhal vývoj měření expozice až k současným moderním a velmi sofistikovaným TTL expozičním režimům používaných nejen na DSLR. Dnes postoupíme a podíváme se na druhý úkol expoziční automatiky – řešit expoziční kompromisy.

Dnes se podrobně podíváme na druhý úkol expoziční automatiky, a to stanovit kompromisní trojici ISO – clona – čas. Dále prozkoumáme nástroje, které má k dispozici pokročilý fotograf, aby automatice úlohu usnadnil. I přes značný pokrok automatik to totiž plně automaticky mnohdy nejde.

V řadě minulých dílů jsme začali popisovat druhý úkol automatiky, a sice stanovit kompromisní trojici ISO – clona – čas. Dnes se podíváme na expoziční režimy, které tento úkol za pomoci poučeného fotografa výrazně zpřesňují a umožňují i vznik kreativních snímků.

V minulém díle našeho seriálu jsme se věnovali expozičnímu režimu AUTO, který na všech fotoaparátech představuje fotografování způsobem „Namiř a zmačkni“. Nyní se podíváme na scénické režimy a zejména na poloautomatický režim programové expozice P.

V minulém díle jsme z expozičních režimů přítomných snad na každém fotoaparátu (nejen na DSLR) probrali scénické režimy a režim AUTO. Dále se podíváme na zlatý hřeb pro kreativní fotografování – režimy Tv (S), Av (A) a M a dnes na první z nich – režim Tv (S).

Po kreativním režimu Tv (S) je načase probrat režim Av (A), který patří pravděpodobně mezi fotografy k nejpoužívanějším. Lze hrubě odhadnout, že u profesionálů vzniká asi 70 % fotografií v tomto režimu. Je k tomu řada praktických důvodů, které si dnes probereme.

Poslední masově přítomný expoziční režim na většině DSLR je manuální režim M, který bude dnešním tématem. Řada DSLR je však vybavena poněkud zvláštními režimy více či méně typickými jen pro konkrétní značku. A my dnes téma expozice zakončíme právě jimi.

Vyvážení bílé (White balance, WB) je funkce vynucená ve fotoaparátech a kamerách vlastnostmi lidského vidění. Musely ji řešit již klasické barevné filmové kamery a fotoaparáty, teprve ale digitální fotoaparáty a kamery jí daly úplnou svobodu.

V minulém díle jsme započali popis funkce vyvážení bílé (White Balance, WB) včetně jejího historického vývoje a řešení tohoto problému v dobách filmu. Dnes se podíváme na základy elektronického vyvažování bílé a možnosti dnešních moderních DSLR.

Problematiku vyvážení bílé a základní možnosti digitálních fotoaparátů při vyvážení bílé jsme probrali v minulém díle. Dnes tuto problematiku rozšíříme o automatiku vyvážení bílé (AWB), její problémy a možnost vyvážení bílé na barevnou teplotu v Kelvinech.

Po vyvážení bílé automaticky (AWB) na přeprogramované typy světel a na barevnou teplotu v Kelvinech dnes dokončíme problematiku vyvážení bílé měřením na etalon střední šedé tabulky, pohovoříme o RAW a probereme některé opravdové „barevné špeky“.