Zrcadlovka a já: Nesnesitelná lehkost fotografování
20.1.2012, Jana Bártová, fejeton
Dobrou fotku si prostě nevydřete. Můžete mít odfocené mraky hodin, ale pak se dostaví vyčerpání a totální selhání právě v okamžiku, kdy to čekáte nejméně. Nemůžete uplatit slunce, aby vyšlo a zasvítilo, ale ten snímek zkrátka potřebujete, a tak ho uděláte.
reklama
Jenže to má samozřejmě následky. Nespokojenost s výsledným snímkem se může projevovat jakkoliv. V tom nejlepším případě se prostě seberete a zkusíte napravit, co se dá. Uděláte to znovu, i když se vám zrovna nechce. Počkáte si na ideální podmínky, abyste sami sobě dokázali, že to umíte lépe, a taky aby vás focení opět začalo těšit. Abyste neměli výčitky, že jste to takhle zpackali.
Nebo si řeknete, že na tom vlastně tak moc nezáleží. Sice to tentokrát nebylo podle vašich představ, na druhou stranu však zase o tolik nejde. Příště se vám třeba bude dařit líp. V případě, že většina vašich kamarádů spadá do kategorie „nefotografů“, nebude vás za zpackaný snímek ani nikdo peskovat. Takže proč z toho dělat takovou vědu?
V tom nejhorším případě hodíte fotobrašnu do kouta a řeknete si, že s tím končíte. Že na to prostě nemáte. „Dámy a pánové, balím krám. Inspirace došla a už nebude. Není chuť ani fantazie, není nálada.“ Moudřejší vyčkají, jestli je tenhle stav nepřejde, ti unáhlenější běží do bazaru se svou fotografickou výbavou, aby si za utržené peníze pořídili nějakého nového koníčka.
Osobně patřím do kategorie číslo dvě. V myšlenkách sice dlím v kategorii číslo jedna a spřádám smělé plány, jak se polepším, přefotím to, udělám to jinak, aby to bylo nádherné, skvělé, dokonalé, ale protože je focení jenom koníčkem a neživí mě, většinou zůstane pouze u myšlenek. Bohužel se nemůžu urvat z práce, na všechno se vykašlat a běžet fotit ven, protože zrovna teď je skvělá mlha, padá sníh nebo se právě začíná stmívat a jsou tak krásné červánky, které by byly úžasné z mostu, který je zhruba 50 kilometrů daleko. Některé věci jsou zkrátka proveditelné jen obtížně a na další jsem zase asi trochu líná.
Nikdy bych se však focení docela nevzdala. A můžou mě kritizovat, jak chtějí. Je to prostě něco, co mě baví, u čeho si odpočinu, a to i tehdy, když se mi nedaří, a když se domů vracím zklamaná a s prázdnou. Naštěstí jsem obklopena lidmi, kteří k tomu zaujímají velice podobný přístup. I pro ně je totiž fotografování čas od času řehole. Jednou mi jeden kamarád prozradil, že je to pro něj doslova nesnesitelné. Z úžasné relaxační aktivity se totiž v jediném okamžiku stává noční můra.
A stačí k tomu taková drobnost, jako že si zapomene to správné sklo, světlo, filtr, modelka nemá oblečené to, na čem se dopředu týden domlouvali a každá úpornější a sebepoctivější snaha o dobrou fotku vyznívá do prázdna, jako by ten den zrovna bylo pátek třináctého. Chce to však prý jen zatnout zuby, sednout si tiše do koutu a čekat, až to přejde. A pak prý znovu vysvitne slunce a dobré fotky se budou dařit lehce a samy, jakoby to nestálo žádnou práci.
Nebo si řeknete, že na tom vlastně tak moc nezáleží. Sice to tentokrát nebylo podle vašich představ, na druhou stranu však zase o tolik nejde. Příště se vám třeba bude dařit líp. V případě, že většina vašich kamarádů spadá do kategorie „nefotografů“, nebude vás za zpackaný snímek ani nikdo peskovat. Takže proč z toho dělat takovou vědu?
V tom nejhorším případě hodíte fotobrašnu do kouta a řeknete si, že s tím končíte. Že na to prostě nemáte. „Dámy a pánové, balím krám. Inspirace došla a už nebude. Není chuť ani fantazie, není nálada.“ Moudřejší vyčkají, jestli je tenhle stav nepřejde, ti unáhlenější běží do bazaru se svou fotografickou výbavou, aby si za utržené peníze pořídili nějakého nového koníčka.
Osobně patřím do kategorie číslo dvě. V myšlenkách sice dlím v kategorii číslo jedna a spřádám smělé plány, jak se polepším, přefotím to, udělám to jinak, aby to bylo nádherné, skvělé, dokonalé, ale protože je focení jenom koníčkem a neživí mě, většinou zůstane pouze u myšlenek. Bohužel se nemůžu urvat z práce, na všechno se vykašlat a běžet fotit ven, protože zrovna teď je skvělá mlha, padá sníh nebo se právě začíná stmívat a jsou tak krásné červánky, které by byly úžasné z mostu, který je zhruba 50 kilometrů daleko. Některé věci jsou zkrátka proveditelné jen obtížně a na další jsem zase asi trochu líná.
Nikdy bych se však focení docela nevzdala. A můžou mě kritizovat, jak chtějí. Je to prostě něco, co mě baví, u čeho si odpočinu, a to i tehdy, když se mi nedaří, a když se domů vracím zklamaná a s prázdnou. Naštěstí jsem obklopena lidmi, kteří k tomu zaujímají velice podobný přístup. I pro ně je totiž fotografování čas od času řehole. Jednou mi jeden kamarád prozradil, že je to pro něj doslova nesnesitelné. Z úžasné relaxační aktivity se totiž v jediném okamžiku stává noční můra.
A stačí k tomu taková drobnost, jako že si zapomene to správné sklo, světlo, filtr, modelka nemá oblečené to, na čem se dopředu týden domlouvali a každá úpornější a sebepoctivější snaha o dobrou fotku vyznívá do prázdna, jako by ten den zrovna bylo pátek třináctého. Chce to však prý jen zatnout zuby, sednout si tiše do koutu a čekat, až to přejde. A pak prý znovu vysvitne slunce a dobré fotky se budou dařit lehce a samy, jakoby to nestálo žádnou práci.
