Zrcadlovka a já: Prostě lidi
9.12.2011, Jana Bártová, fejeton
V určitou chvíli člověk musí přestat psát pouze o focení a o fotkách a zaměřit se na lidi. Protože nežijeme ve vakuu a taky většinou fotíme právě pro ně, pro lidi. Ať už se jedná o portréty nebo akty.
S lidmi, a zejména s fotografickými laiky, bývá kříž. Většinou sice bez zbytečného rýpání ocení hezkou fotku a neřeší, jestli světlo nemělo padat spíš zleva doprava místo zprava doleva, nebo jestli ten objekt v pozadí neměl být přesunut jinam (aha, to je slunce, tak to by asi nešlo), na druhou stranu si však nedokáží představit, jaké úsilí je se vznikem takové hezké fotky spjato.
Takový fotografický laik má pocit, že ráno vstanete, dáte si kafe a snídani, pak se koukáte na telku, v poledne si dáte sraz s modelkou, za hodinu nacvakáte celý kalendář na příští rok, za další hodinu fotky stáhnete do počítače, během deseti minut vyberete a upravíte ty nejlepší, pošlete je do tisku a zinkasujete balík peněz. Prostě pohoda.
Laika ani nenapadne, že jen vybrat vhodné exteriéry nebo interiéry na focení zabere hodně času, že výběr správného počasí, světla a denní doby je důležitý a že ani ateliér se sám nepřipraví. Nemá ani ponětí o tom, kolik času zabere samotné fotografování, a to i tehdy, když jsou všichni přítomní profíci a každý přesně ví, co má dělat. O procesu výběru a úpravy fotografií už se snad raději ani nebudu zmiňovat. Vynásobte hodiny strávené v ateliéru třemi, možná čtyřmi, a přiblížíte se času, který vám poté úprava fotek zabere. A co na to náš laik?
Reptá. Představoval si, že nebude mít takové vrásky nebo faldíky na zadku, že bude mít krásnou pleť bez jediného kazu. Ženy chtějí větší rty a oči, větší prsa a menší zadek. A proč to nevidíte sami? A proč vám to, sakra, tak trvá? Naštěstí se s podobnými názory nesetkávám jen já, ale i spousta dalších fotografů. Asi nejvíc mě pobavila hláška jednoho mého kamaráda, který reptající modelku uzemnil tím, ať se laskavě podívá do zrcadla a že pokud chtěla na fotce vypadat jako náctiletá, měla přijít před dvaceti lety.
Možná je to trochu krutý způsob, jak někomu otevřít oči, na druhou stranu ho ale úplně chápu. Kdo nestrávil hodiny u počítače nesmyslným retušováním fotek, nepochopí. Pak vás sebemenší zmínka o tom, že jste to „měli udělat lépe“ opravdu rozpálí doběla. Zvláštní taky je, jak si někteří laici myslí, že dokáží pořídit stejně dobré fotky za pár minut kompaktem. „Opravdu to nejde? Jak to? Vždyť je to stejná modelka.“ A i když odvedete nad poměry profesionální práci, stejně se jim pořád něco nezdá.
V dobré víře jsem tak chtěla pomoci kamarádce a nafotit s ní na Vánoce kalendář. Měla sice pár fotek, ale ty byly velmi pochybné kvality. Tak jsem zorganizovala velkou akci. Bylo to samozřejmě těsně před termínem odevzdání fotografií do výroby. Zaangažovala jsem do toho další lidi, vizážistku, zařídila ateliér, naplánovala exteriéry. Výsledkem byl čtyřdenní maratón. A nebyla to jenom zábava, jak by se mohl někdo mylně domnívat. Byla to tvrdá práce. Celý jeden den focení, tři dny přebírání a upravování fotek. Skoro jsem nespala. Nakonec se to podařilo, ale ještě pořád si nejsem jistá, jestli to stálo za to. Zvlášť když ve finále pro ni bylo nejdůležitější to, jestli bude vypadat jako modelka.
A co vy? Jaké máte se zákazníky a modely zkušenosti? Taky se vám už stalo, že jste narazili na prostě lidi?
Takový fotografický laik má pocit, že ráno vstanete, dáte si kafe a snídani, pak se koukáte na telku, v poledne si dáte sraz s modelkou, za hodinu nacvakáte celý kalendář na příští rok, za další hodinu fotky stáhnete do počítače, během deseti minut vyberete a upravíte ty nejlepší, pošlete je do tisku a zinkasujete balík peněz. Prostě pohoda.
Laika ani nenapadne, že jen vybrat vhodné exteriéry nebo interiéry na focení zabere hodně času, že výběr správného počasí, světla a denní doby je důležitý a že ani ateliér se sám nepřipraví. Nemá ani ponětí o tom, kolik času zabere samotné fotografování, a to i tehdy, když jsou všichni přítomní profíci a každý přesně ví, co má dělat. O procesu výběru a úpravy fotografií už se snad raději ani nebudu zmiňovat. Vynásobte hodiny strávené v ateliéru třemi, možná čtyřmi, a přiblížíte se času, který vám poté úprava fotek zabere. A co na to náš laik?
Reptá. Představoval si, že nebude mít takové vrásky nebo faldíky na zadku, že bude mít krásnou pleť bez jediného kazu. Ženy chtějí větší rty a oči, větší prsa a menší zadek. A proč to nevidíte sami? A proč vám to, sakra, tak trvá? Naštěstí se s podobnými názory nesetkávám jen já, ale i spousta dalších fotografů. Asi nejvíc mě pobavila hláška jednoho mého kamaráda, který reptající modelku uzemnil tím, ať se laskavě podívá do zrcadla a že pokud chtěla na fotce vypadat jako náctiletá, měla přijít před dvaceti lety.
Možná je to trochu krutý způsob, jak někomu otevřít oči, na druhou stranu ho ale úplně chápu. Kdo nestrávil hodiny u počítače nesmyslným retušováním fotek, nepochopí. Pak vás sebemenší zmínka o tom, že jste to „měli udělat lépe“ opravdu rozpálí doběla. Zvláštní taky je, jak si někteří laici myslí, že dokáží pořídit stejně dobré fotky za pár minut kompaktem. „Opravdu to nejde? Jak to? Vždyť je to stejná modelka.“ A i když odvedete nad poměry profesionální práci, stejně se jim pořád něco nezdá.
V dobré víře jsem tak chtěla pomoci kamarádce a nafotit s ní na Vánoce kalendář. Měla sice pár fotek, ale ty byly velmi pochybné kvality. Tak jsem zorganizovala velkou akci. Bylo to samozřejmě těsně před termínem odevzdání fotografií do výroby. Zaangažovala jsem do toho další lidi, vizážistku, zařídila ateliér, naplánovala exteriéry. Výsledkem byl čtyřdenní maratón. A nebyla to jenom zábava, jak by se mohl někdo mylně domnívat. Byla to tvrdá práce. Celý jeden den focení, tři dny přebírání a upravování fotek. Skoro jsem nespala. Nakonec se to podařilo, ale ještě pořád si nejsem jistá, jestli to stálo za to. Zvlášť když ve finále pro ni bylo nejdůležitější to, jestli bude vypadat jako modelka.
A co vy? Jaké máte se zákazníky a modely zkušenosti? Taky se vám už stalo, že jste narazili na prostě lidi?
