Akta o aktu 02: Nahota je hřích

Nahota je hřích

Povězme si v krátkosti něco o vývoji názorů na nahé tělo a na jeho zobrazování. Tahle pohádka je jednak zajímavá, jednak ji využijeme během obhajování svého díla před nepřejníky a puritány. Přijdou i chvíle, kdy v rámci periodické tvůrčí krize nebo pocitu „vyhoření“ budeme potřebovat něco ujasnit i sami sobě. A v neposlední řadě se nám nějaké ty vědomosti z historie (leckdo nelichotivě a ne úplně vhodně dodá „omáčka“) budou hodit, až potkáme svoji novou múzu a ona se nebude chtít za žádnou cenu svléknout.

„Anebo ano, ale ne před objektivem!“ „Anebo dobře, ale slibte mi, že tam nemáte film (nebudete to nikomu ukazovat, nedostane se to na internet, vystavíte je jen na svém soukromém webu)!“ Podobné úsměvné, ale občas i tragicky končící nesmysly jsme už všichni zajisté stokrát slyšeli, někteří je určitě i svatosvatě přísahali přesně v duchu nejoblíbenějšího hesla všech politiků, demagogů a pouličních prodavačů: „Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik já vám můžu slíbit!“ Kde se tedy vzalo ono tabu, ten strach z nahoty a její odsuzování běžnou veřejností?

Ať už vám ve škole říkali cokoliv, není to nic přirozeného ani odjakživa daného. Žádný jiný živočich kromě člověka se za své tělo nestydí a ani lidé se za ně nestyděli vždycky. Ve starověkých „pohanských“ kulturách měla nahota i samotný akt plození své pevné místo v kultuře, mytologii i v mnoha obřadech, lidé se běžně koupali nazí a to v přírodě i ve veřejných lázních, pokud se někdo oblékal, činil tak především z důvodu ochrany před chladem a zimou, pod diktátem módy anebo pro potřebu odlišit se od nižších společenských vrstev, které na oblečení neměly tolik prostředků. Děti, kromě studených oblastí a období, běhaly nahé docela běžně. Totéž platilo a dodnes platí pro „primitivní“ kmeny, především v teplých a tropických krajích Asie, Afriky a Jižní Ameriky.

Všechno se změnilo s příchodem křesťanství. Adam a Eva v ráji nevěděli, co je nahota ani hřích. Pak ale pojedli z jablka poznání, uviděli, že jsou nazí a zastyděli se. Zakryli se fíkovým listem a toto „poznání“ jim vydrželo od vyhnání z ráje až dodnes. V této souvislosti je zajímavé, že podle téhle legendy Bůh zřejmě nestvořil (a nevyhnal) všechny lidi, ale jen ty, kteří v něho věří, protože misionářům v Americe i v rovníkové Africe dalo velkou práci ještě v 18. století přesvědčit domorodé kmeny a celá místní království, že by se (mimo jiné) měly stydět za svou nahotu a zakrývat ji na veřejnosti. Zejména v Indii a v Orientu, ale i v tradičních křesťanských zemích se v různých dobách k nahotě přistupovalo různě, často dosti benevolentně, především podle toho, jak se zrovna vyspal ten který momentální vládce, včetně samotného papeže.

Všeobecně známé je třeba německé hnutí Freie Körper Kultur (FKK), které umně spojilo nahotu a krásu těla s tělesnou zdatností, sportem a zdravým životním stylem. Nacistické Německo se cítilo být ideovým pokračovatelem věčné Říše římské a antičtí sportovci a gladiátoři, cvičící a bojující většinou nazí, se jako ideální vzory zase jednou hodili státní propagandě. Nutno říci, že vzhledem k postavení ženy v tehdejší společnosti byla mužská a ženská nahota vnímána dost odlišně a v umění (i ve fotografii) tento zjednodušený a tradicionalistický pohled stále převládá. Nahý muž je bojovník, atlet, sportovec, nahá žena je občas matkou, především ale milenkou, vílou, předmětem mužské touhy.

Spolu s tím, jak tradiční křesťanská věrouka začala postupně v moderních demokraciích ztrácet pozice na úkor návratu k přírodě, přirozenosti, individualismu a racionalitě, uvolnila se postupně v těchto zemích i obecná morálka a v návaznosti na ni i příslušné oficiální zákony. Skutečná revoluce v oblasti nazírání na lidskou nahotu a sexualitu nastala v západním světě na konci šedesátých let minulého století. Ani závazná legislativa těchto zemí však dodnes není k zobrazování nahého těla a k jeho libovolnému zveřejňování zcela benevolentní. Liší se v detailech stát od státu a například v USA i v rámci jednotlivých států Unie.

Zároveň se zrovnoprávněním postavení žen ve společnosti si právě žena, jako nejčastější objekt fotografií aktu, sama rozhoduje o tom, bude-li stát modelem pro podobný druh výtvarného umění a dovolí-li autorovi, například za příslušný honorář nebo za jinou protislužbu, její konkrétní a limitované zveřejnění na základě příslušné licence nebo smlouvy. V případě nedodržení takové dohody se každý z jejích účastníků vystavuje riziku sankcí včetně soudního stíhání. Podobnou smlouvu mohou v moderní společnosti uzavřít svobodní jedinci nebo skupiny lidí výhradně dobrovolně, bez nátlaku, a pokud jsou právně způsobilí, zejména pak zletilí. U nás je jasnou hranicí dosažení 18 let věku a to na obou stranách!
O takovýto druh „aktu“ vás budou modelky a zákaznice prosit nejčastěji. Co na tom, že přísně vzato o žádný akt nejde, spíš o docela roztomilý glamour. I Lucie Bílá byla přece na obalu svého stejnojmenného alba Celá nahá! „Pane Mistr, prosila bych akt, ale aby na něm nebylo nic vidět, uberte mi deset kilo a pořádně vyretušujte ty vrásky, abych se líbila Bohouškovi!“
Striptýz a obecně jakékoliv erotické vystoupení jsou zvrhlostí a ponižováním žen, bez jakéhokoliv vyššího, neřku-li estetického obsahu a smyslu. Anebo ne? Třeba jsou (pochopitelně ve své kvalitní a kultivované podobě) hodně blízké tanci a spolu s ním oslavou krásy, pružnosti a souměrnosti lidského těla, přinášejíc zábavu, radost a estetický požitek. Podobně jako na výstavě fotografických aktů, jak komu a jak kde. Na aktérce takového vystoupení záleží naprosto stejně jako na prostředí a na obecenstvu. Čistému vše čisté!
Akt jako téměř dokonale asexuální oslava udržované sportovní postavy. Zvrhlík a erotoman bude zklamán, majitelka fitcentra, která stála modelem, vám právě vypisuje roční permanentku zdarma. Pokud se ovšem rozhodnete vystavovat podobné obrázky třeba v Iránu, upálí vás i tak. Einstein měl totiž tenkrát s tou relativitou pravdu, i když vůbec nebyl fotograf a o islámu toho taky nejspíš příliš nevěděl.

Tak, jak se revolučním způsobem uvolnily možnosti fotografů (bez ohledu na důvod nebo počestnost jejich úmyslů) ve vztahu k dospělému modelu, tak se naopak zpřísňují pravidla, týkající se nahého zobrazování nezletilých, včetně nejmenších dětí. Je zcela pochopitelné, že nejen společnost, ale zejména rodiče, hodní toho označení, budou hájit zájmy svých potomků a že spolu s rozvojem moderních médií, zejména internetu, narostly geometrickou řadou možnosti nejen skutečným tvůrcům s bohulibými úmysly, ale i duševně nemocným, zlým a doslova zločinným individuím.

Negativním vedlejším efektem toho je, především pro nás bezúhonné, že co bylo možné ještě před třiceti lety i za jinak tuhého policejního státu fotografovat zcela běžně, veřejně a legitimně, je dnes nejen z pohledu zákona, ale i proměněného obecného povědomí pořizovat (mimo úzké mantinely rodinné upomínky) nebo dokonce vystavovat naprosto nemožné a odsouzeníhodné. Konkrétně mám na mysli cokoliv mezi fotografováním nahých miminek v porodnici přes cachtání dětí ve vaně či u moře až po skutečně výtvarně míněná díla se záměrně mladistvými modely, jak je praktikoval (a za socialismu i relativně běžně vystavoval a publikoval) například Jan Saudek.

Toužíte-li tedy po „umělecké“ fotografii sousedovic Aničky s nohami do vítězného véčka, nejprve si vyžádejte a důkladně prozkoumejte její občanský průkaz. Bude-li jí v okamžiku takové produkce sedmnáct let a šest měsíců, půjde z vaší strany o zcela evidentní trestný čin, smlouva-nesmlouva, zatímco za půl roku poté se už můžete úspěšně živit fotografováním téže, nyní ovšem již třeba úspěšné a výkonné umělkyně s mezinárodní kariérou v oboru a možná s porno Oscarem na cestě. Vyplatí se tedy tu chvíli počkat!

Ani poté ovšem, byť už nebudete v konfliktu s oficiálními zákony, dokonce ani tehdy, vyhnete-li se fotografování prvoplánové erotiky, nejste zcela imunní vůči odsouzení většinovým publikem. Byť by takovým trestem bylo třeba jen obyčejné opovržení nebo zesměšňování. Zákony totiž nejsou vše a každý jedinec, každá věková, národnostní, náboženská nebo vzdělanostní skupina má ještě svoji vlastní morálku, kterou nepovažuje za méně důležitou, než je ta oficiální.

A nakonec ani sebedelší platná smlouva vás neochrání před hněvem modelčina otce, přítele nebo bratra, ani před opovržením kolegů v zaměstnání nebo celé ulice, pokud svoji veřejnou prezentaci špatně umístíte nebo třeba jen na vernisáž pozvete nepravé hosty.

Právě proto, že je tato problematika i v dnešní době tak nejasná, složitá, snadno účelově zneužitelná a citlivá, jsem v minulém díle psal o tom, že důstojný a seriózně míněný (nejen fotografický) akt si sice klade za cíl kultivovat divákův pohled na nahé tělo, přinášet nové a objevné pohledy nebo zobrazení dokonalého nebo i jinak zajímavého přírodního výtvoru, ale… Může kdykoliv narazit a v této své snaze fatálně selhat. A ne vždy proto, že udělal chybu autor nebo že dané zobrazení není třeba zcela dokonalé a bezchybné podle pravidel oboru a žánru. Velmi často je zjevný nedostatek evidentně na straně diváka. Ani věstonická Venuše, ani věhlasná socha Palas Athény není zcela imunní vůči primitivnímu výkřiku, ideálně se rozléhajícímu zejména v tiché galerii: „Ty vole, to sou k**y!!!“ Ano, je to hlupák! Ale není ani zdaleka sám a facka od něho nebolí méně, ale spíš více, než od akademického vzdělance.

Dokonce i pouhý text popisky u fotografie dokáže dílo podtrhnout a vynést do nebe, nebo ho zesměšnit a zabít. Záměrně i z neschopnosti! Mějte vždycky na paměti co nejvyšší hodnotu svého díla, jaké jste v dané chvíli schopni (která je ale stejně pokaždé časově nebo kvalitou limitována), svoje dobré jméno, především ale oprávněné zájmy svých modelů a spolupracovníků. Modelka není kus masa, a i kdyby vám nakrásně všechno podepsala (protože byla momentálně opilá nebo je zkrátka jenom doživotně blbá), neměli byste s jejími fotografiemi jako se zobrazením kusu masa zacházet. Modelka může nevhodnou prezentací ztratit vždycky podstatně víc, než ten, kdo se skrývá za fotoaparátem. V moderní svobodné zemi, v jaké dnes naštěstí žijeme, už ne svůj život na hranici, ale své dobré jméno, pověst či kariéru docela snadno.

Jen málokterý fotograf se v honbě za penězi či slávou nad podobnými úvahami pozastaví déle, než přijede další tramvaj. Vy ale buďte jiní! Budete modelkami milováni a budou s vámi rády spolupracovat, svlékat se a tak dál. A proto budete mít více a lepších aktových fotografií (možná)!
Fotografii, coby polosiluetu si naopak běžná zákaznice objedná jen těžko, snad jen, pokud je náhodou dvojnásobně diplomovanou kunsthistoričkou anebo miluje romány s tajemstvím. Není vidět obličej a tak zůstává postava jen obecným modelem bez adresy a beze jména. Proti podobným aktům nebude většinou ani puritán. I když – v tom ateliéru určitě nebyla taková tma neustále! Ukažte mi další fotky z tohohle fotografování!
Snímek vznikl ještě v éře filmu a v době, kdy fotografovat akty nebylo ani tak módní, ani běžné jako dnes. Ještě neexistovaly údajně nezbytné „elkové“ objektivy, filmy se ještě tolik nestyděly za své zrno. Obrázek má tudíž mnohé vady, z nichž nejviditelnější je doslova „příšerné“ přezáření. Nesouhlasil jsem s podobnými tupě biflovanými učebnicovými poučkami ani tehdy a tak jsem negativ nevyhodil, jak mi mnozí teoreticky zdatní kolegové dobře radili. Čas mi dal náhodou za pravdu. Dnes jde o vrcholně módní trik, dokonce již nezbytně obsažený jako (opět tupý) filtr v každém druhém grafickém editoru. Nehledě na celou tu směšnost podobného lidského pinožení má ovšem tahle fotka (snad nejen pro mě) svoje nepopiratelné, trochu záhadné kouzlo. Velký podíl na něm má modelka, částečně je na vině takřka ideální, jen zdánlivě přirozené osvětlení, trochu pomohla i mírně sentimentální, až trochu kýčovitá postprodukce. A fotograf – ten tam jen tehdy náhodou stál a zmáčkl čudlík.