Akta o aktu 05: Tvary a možnosti

Tvary a možnosti

Mnozí fotoamatéři (a s nimi pohříchu řada „profesionálů“), kteří už jednou sebrali odvahu a pouštějí se na tenký led fotografie aktu, ztroskotají hned u břehu na tom, že pro svůj projekt zvolili nevhodný model. Nebo obráceně – pro model, který mají k dispozici, vybrali nevhodný projekt. Nebo se domnívají, že je to jedno.

Po mnoha zkušenostech si dovoluji tvrdit, že neexistují tělesné formy a tvary, s jejichž využitím by nebylo možné vyfotografovat dokonalý a působivý akt. Což ale neznamená, že je možné s kýmkoliv zhotovit akt jakýkoliv. Rozdíl v obou tvrzeních je snad dostatečně evidentní, a přesto se den co den stovky fotografů snaží svůj senzační, dávno v hlavě nebo ve skicáři nošený nápad naroubovat na slečnu, kterou právě přemluvili, nebo která jim jako jediná z oslovených odpověděla na jejich nabídku.

Nejspíš neexistují na světě dva po fyzické stránce zcela identičtí jedinci, což platí i u jednovaječných dvojčat. Tihle fotografové ale nevidí (protože nechtějí vidět, nebo jen „nemají čas“ vidět), rozdílné individuální dispozice a tělesné zvláštnosti každé modelky. Mají před očima svůj plán a myslí si, že je modelka jakousi stavebnicí nebo hromadou plastelíny. Že z ní dokáží uhníst cokoliv, jen bude-li se dost intenzivně snažit. Což by měla, když už má prý jisté zkušenosti (a dovolili jsme jí pracovat s NÁMI!).

Teď se ovšem ukazuje, že její prsty nejsou tak dlouhé a štíhlé, jak potřebujeme, pleť není tak bílá ani bez poskvrnky, opálení od plavek je viditelnější a má jiný tvar, než na loňských fotografiích v nabídkové galerii. A když ji požádáme, aby se postavila na špičky do stoje spatného, má mezi koleny dvoucentimetrovou mezeru, zatímco my potřebujeme, aby se nohy po celé délce dotýkaly. Ó, jaká hrůza a zklamání!

Najít modelku pro fotografování aktu je dnes snazší, než kdykoliv dříve, ale úplně snadné to těžko kdy bude. Najít modelku s ideálními proporcemi pro náš konkrétní záměr (ideální modelka pro cokoliv je totiž nonsens) je ještě mnohem obtížnější. A aby měla zároveň ještě desítky dalších potřebných vlastností a talentů, jako je dochvilnost, spolehlivost, ochotu, herecké nadání, nadšení, trpělivost, čas, kdy si zrovna vzpomeneme…?

Není proto divu, že celá řada známých a špičkových fotografů spolupracuje po celou kariéru nebo alespoň po delší dobu jen s jednou nebo s několika málo osvědčenými modelkami, které vyhovují jejich vidění a kterým oni na druhou stranu předem přizpůsobují svoje představy a projekty. Takové modely se nakonec stávají nedílnou součástí fotografova stylu, podobně jako konkrétní a typické světlo, kontrast, barevná paleta, kompozice a další formální atributy. Typickými příklady může být dílo Tarase Kuščynského, Ivana Pinkavy, Helmuta Newtona, Jana Saudka a mnoha dalších.
Fotografie aktu je také proto nesmírně obtížným žánrem (kromě psychologických, morálních a právních aspektů, o nichž jsme už mluvili), že čistě technicky vzato je lidské tělo příliš složitý objekt s mnoha nepravidelnostmi, výčnělky a končetinami, s omezenou hybností v některých rovinách. To přináší komplikované problémy nejen při hledání ideálních tvarů, kompozice, využití formátu snímku, ale především při pokusech o jednotné nasvícení.

Oč jednodušší situaci mají portrétisté, kteří z našeho objektu mohou zobrazit a nasvítit jen malou část. Přitom i oni si ovšem neustále stěžují! Oč jednodušší to mají módní fotografové, specializovaní na obuv nebo punčochové zboží, když aranžují většinou jen dvojici prakticky shodných končetin! My abychom zvládali vše naráz a mnohem víc!

Hlava, vlasy, trup, horní i dolní končetiny vyžadují často výrazně odlišná řešení a skloubit takové požadavky na jednom záběru může být obtížné. I pokud to v konkrétním případě možné je, klade snaha o propracovaný celkový záběr obrovské nároky jak na model, tak na technické vybavení (zejména na světelný park), ale především na schopnosti fotografa to celé včetně nejmenších detailů uřídit, nastavit a třeba ještě během modelčina pohybu kontrolovat. Komu to obtížné nepřipadá, má buďto snížené nároky na kvalitu (ty jsou vždy individuální) anebo je mistrem nad mistry. I tací jsou!

Není tedy divu, že v rámci žánru existuje celá rozsáhlá skupina fotografií aktu, které celé tělo zkrátka programově nezachycují. Fotografie torz, hlavy s trupem, trupu s končetinami atd. jsou mnohem snazší, lépe se u nich dociluje formální čistoty a abstraktní jednoduchosti. Mají nakonec svůj ověřený předobraz už v malířství a především v sochařství.

Zastavme se proto nyní krátce u jednotlivých částí lidského těla, z nichž některé jsou již prvoplánově atraktivní a tím zdánlivě „úspěch zaručující“, ale každá má přitom i své problémy a úskalí.

Hlava a zejména obličej mají ve fotografii svoji vlastní kapitolu, nazývanou portrét. Přesto i ve fotografii aktu má hlava časté uplatnění. Dokonce se na základě viditelnosti obličeje nebo směru pohledu (cudně sklopený versus přímo do objektivu upřený) v mnoha klasických příručkách akt dělí na „umělecký“ a „eroticky laděný“. Dnes jsou již podobná přísná dělení dobově překonaná, přesto je mnoho tvůrců, kteří z podobných důvodů v aktu obličej neradi řeší, umísťují ho do stínu nebo mimo formát a odůvodňují to třeba snahou o tvarovou čistotu.

Krk je v určitých pózách nesmírně tvarově atraktivní, elegantní a může působit vznosně. Při nepřiměřené rotaci naopak fotografii spolehlivě zničí rušivými záhyby volné kůže nebo neestetickými stíny. Totéž platí o takzvané „dvojité bradě“.

Kůže se vyskytuje na povrchu celého těla, ale nemá všude stejnou strukturu ani jemnost. Běžné jsou i individuální rozdíly, barevné odchylky, místní vyrážky, ekzémy, mateřská znaménka, pigmentové skvrny, vrásky a jiné příznaky stárnutí. Kůže velmi citlivě reaguje na okolní teplotu. Všechny tyto vlastnosti můžeme zdůraznit, například bočním ostrým bodovým osvětlením, nebo naopak potlačit měkkým světlem nebo protisvětlem, změkčujícími filtry, částečným zahalením, ukrytím do stínu nebo polostínu, makeupem, případně následnou retuší. Čím starší model, tím více máme práce, chceme-li charakteristickou strukturu pleti zamaskovat. Ne vždy je to ale žádoucí. Existují totiž i inteligentní zákazníci, kteří, ať už pózují sami pro sebe nebo si jen fotografie třeba pro potřebu své firmy objednali, chápou, že starší modelové (muži i ženy) mohou být zkušenější, charismatičtější, zajímavější, a že vrásky nejsou vada, nýbrž vlastnost. Často neuvěřitelně atraktivní!
Mohutná prsa jsou u mužů symbolem síly a zdraví, podobně jako vypracované a pevné břicho. Boční nebo tvrdší a lokálně aplikované světlo tento dojem a fyzické dispozice ještě zdůrazní. Ženská ňadra mohou nabývat značně odlišných tvarů i rozměrů, mohou být i nesymetricky vyvinutá, nerovnoměrně opálená a to vše klade značné, avšak rozdílné nároky na typ pózy, kompoziční i světelná řešení. Rozhodně neplatí, že u jakékoliv postavy uspějeme s jedním naučeným „grifem“ nebo stereotypním rozmístěním světelných zdrojů. Odlišný typ ňader také značně posouvá vyznění fotografie, od téměř asexuálního přes mateřské až třeba po vyzývavě erotické nebo dokonce vulgární.
Břicho má prý u ideálního muže vypadat jako pekáč buchet! To je ovšem zjednodušené a laické tvrzení, které platí snad u kulturistů. Na druhé straně fotografický akt zasloužilého akademika nebo člena politbyra zase není tak běžný… U žen je s ideálně estetickým zobrazením břicha stejný problém, i tady roste s věkem a s neláskou modelky ke sportování a k všemožným dietám. U starších žen se přidávají následky porodu (porodů) a tak určitě platí známé rčení, že krásná dáma po čtyřicítce kdykoliv ráda předvede své okouzlující nohy, břicho ale důsledně skrývá. Pomozme jí i všemi fotografickými prostředky, které ovládáme, a bude nadmíru spokojena. Specifickým motivem a subžánrem aktové fotografie, s vlastními problémy, ovšem velmi oblíbeným především u žen a nastávajících maminek, je bříško těhotné.

U mužů i u žen při snaze o dokonalou fotografickou formu (a tedy i břišní) dobře fungují všechny triky ideálních postojů, k nimž se vrátíme někdy příště. Právě zmínění kulturisté a bodybuildeři vědí, že když se ke kameře postaví mírně bokem, vtáhnou břicho a natočí k ní jen ramena a obličej, jejich trup se bude podobat ideálnímu, vzhůru se rozšiřujícímu trojúhelníku, což v reálu bývá spíše snem.

Boky souvisí s břichem i s hýžděmi. Výšku pasu u poloaktu můžeme podle potřeby posouvat vzhůru i dolů pomocí střihu oblečení nebo umístěním rekvizit. Téhož efektu lze v omezené míře s pomocí rekvizit, úhlu pohledu nebo dokonce i osvětlení a hranice stínu dosáhnout i u aktu úplného. Svět chce být klamán, nebraňme mu!

Hýždě jsou tím krásnější, estetičtější a dokonalejší, čím jsou pevnější, menší, souměrnější a hladší. Nebo je tomu naopak? Jan Saudek by se v tomto bodě například s Helmutem Newtonem nejspíš neshodl a tak mají šanci všechny typy modelek. S tím souvisí historka, kterou právě Jan Saudek rád baví společnost. Byl vždy velmi pyšný na to, že jednu jeho velkou pařížskou výstavu kdysi navštívil i Helmut Newton. Přítomní Saudkovi přátelé a kurátoři prý netrpělivě čekali před vchodem, až vyjde a sdělí jim své dojmy. Trvalo to strašnou dobu, snad tři hodiny. Nakonec ale vyšel a vida tázavé obličeje, rádoby otráveně odtušil: „Nestálo to za nic!“

Genitálie jsou problematickou partií z mnoha důvodů, a to nejen intimních nebo morálních. Jejich estetické zobrazení je i čistě technickým problémem, zejména u mužů, protože jde o orgán vnější, rušící tvary okolních hladkých slabin. Proto se genitálie nejčastěji skrývají, buďto pózou, rukou, ořezem, zastíněním, rekvizitami nebo částmi oděvu. Přesto existují fotografové, kteří se na tuto část lidského těla zaměřují s úmysly jinými, než pornografickými, a ve svém úsilí výrazně uspěli. Trpělivost a důvěra modelu je tu ovšem ještě řádově potřebnější a zásadnější, než jindy.

Záda tvoří relativně rozsáhlou, mírně zvlněnou rovinu nebo pahorkatinu a už tím lákají fotografy ke ztvárnění další podoby estetické krajiny těla. Sklonem, napjatostí nebo záměrným rozšířením zad dodáme snadno důraz emocím i celkovému vyznění fotografie.

Paže mohou vyjádřit sílu i slabost, ohrožení i ochranu, vznosnost i utrpení, sílu i bídu. Ruce jsou pak hned po obličeji schopny nejširší škály pohybů a mikropohybů, nesčetného množství různých úchopů a dotyků. Jejich fotogeničnost a výrazové možnosti jsou doslova nekonečné. Ruce ale také nejspolehlivěji prozradí skutečné stáří nebo i zdraví modelu, takže není vždy vhodné kostnaté a svraštělé horní končetiny kombinovat na jedné fotografii s fejsliftovaným obličejem nebo krkem, přestože třeba realitu nemíníte nijak maskovat. O realitu, navíc ve fotografii aktu, stojí ale ve skutečnosti jen málokdo!

Stehna dělají problém některým ženám. Většině z těch, které hubnou nebo se zhubnout snaží, se daří v partiích břicha, boky a stehna však často odolávají déle. Typickým místním problémem, podobně jako u hýždí, bývá i propadlá pomerančová kůže. Což lze opět příslušně fotograficky vyřešit, jako předchozí místní tělesné nedostatky.
Nohy jsou ideálně dlouhé, s malými, kompaktními koleny a úzkými kotníky jen občas. Pokud ano, jde o pohled pro bohy. Pokud ne, pomůže často mírný podhled, širší ohnisko objektivu, vysoké podpatky nebo postoj na špičkách. Tonálně kontrastní odstín pozadí může také napomoci dojmu štíhlosti. Není ale nutné dělat dlouhonohou vílu z každého modelu. Výsledky mohou být zbytečně trapné a přitom rubensovská postava má zase docela jiné (jistě jak pro koho), šalebné kouzlo a vlastní estetiku. Kopírovat ostatní a obkreslovat obecně líbivé kánony je snad dobré pro začátek, vy se ale snažte tvořit a nacházet vlastní pohledy a vlastní cestu. Každý den!

Celkové proporce i vzájemné poměry jednotlivých částí těla mají své ideální normy, které najdete v každé příručce o anatomii pro výtvarníky. Nic to ale nemění na tom, že ideální postava je produktem módy a statistiky a v reálném světě se prakticky nevyskytuje. Běžné jsou krátké široké končetiny, ohnutá záda, nesymetricky vyvinuté párové orgány, nepravidelné a nerovnoměrně rozmístěné ochlupení a podobně.

Odchylky nemusí být nijak velké, přesto však mohou způsobit, že jeden model v určité pozici dokáže vytvořit z paží dejme tomu dokonale rovnoramenný trojúhelník, jiný ne. Když se dvě fyzicky shodně disponované modelky dotknou při napnutých nohou rukama země, jedna bude mít přitom trup i obličej přitisknuté k nohám, druhá se tak daleko nedostane. Jedna bude malá a drobná, má ale v poměru k délce postavy relativně atraktivně dlouhé nohy, jiná má sice ideální míry pro soutěž typu miss, včetně celkové výšky a tří sledovaných obvodů, ovšem nohy může mít opticky krátké. Atd., atd.

Někdo si může dovolit (nabízí zajímavý honorář, má dostatek času) vyhledat ideální model pro svůj záměr na základě ukázkových fotografií nebo castingu, většina ostatních prostě přizpůsobí své představy realitě a snaží se (často s nečekaným úspěchem) využít předností modelu a zamaskovat jeho případné nedostatky. Největším zadostiučiněním těch druhých pak je, když se fotografie líbí a modelku na ní přitom třeba ani její známí nepoznají: „Cože, tohle že je naše „obyčejná“ Klára?“ Stejně spokojená bude v takovém případě i Klára.
S individuálními rozdíly v tělesné stavbě je zkrátka třeba počítat a nehroutit se, jak je zrovna ta naše modelka nedokonalá, případně dokonce „neschopná“. Je totiž v nejhorším případě docela normální a nedokážeme-li si s její originalitou poradit, neschopní jsme my!