Akta o aktu 09: Styl a forma

Styl a forma

Stejně, jako celá fotografie kopíruje a vstřebává společenské nálady a trendy, můžeme tyto tendence pozorovat i v dějinách fotografického aktu. Vyvíjela se technika, která zejména zpočátku byla limitujícím faktorem fotografovaných námětů i stylu jejich zobrazení. Postupně se proměňoval výběr modelek v závislosti na právě platných kánonech tělesné krásy. Konkrétní období vzniku většiny fotografií můžeme poměrně přesně odhadnout i podle používaných rekvizit, způsobu svícení, ale i samotných póz a výrazu a líčení tváře.

Zejména v devatenáctém století a v první třetině století dvacátého byly ještě jednotlivé styly, „ismy“ a tendence v celém výtvarném umění, a tedy i ve fotografii, poměrně dobře rozlišitelné a obecně dodržované. Umožňují proto i dodatečně relativně snadné zařazení a identifikaci tvůrců. To se však později změnilo a jednotné směry a organizované výtvarné skupiny přestaly mít vliv na většinu autorů.

Především od sexuální revoluce v šedesátých letech je fotografický akt běžně veřejně publikován, vystavován i jinak šířen a díky obrovskému zájmu konzumentů i samotných fotografů byly již nejspíš dávno vyčerpány veškeré možnosti originálního pohledu na nahé tělo, kromě jediného, tedy formy. Zatímco obsah je daný a i ve své nekonečné proměnlivosti tělesných proporcí nás už nic nového nemůže skutečně překvapit (snad jedině v souvislosti s naší dosavadní nezkušeností anebo se známým jménem modelu), formu a styl lze měnit, zkoušet a vyvíjet prakticky donekonečna.

Můžeme se nechat inspirovat již dříve pořízenými fotografiemi známých autorů, můžeme vyjít z jiných výtvarných děl, jako jsou sochy, obrazy, ilustrace, filmy, videohry, atd. Hojně využívaným postupem je napodobování dobových technik zpracování negativu a pozitivu, kopírování jakoby filmových nebo polaroidových okrajů, škrábanců a dalších poškození do digitálního obrazu, ale také třeba imitace retro opotřebovaného vzhledu, dosahovaného záměrně chybnou expozicí, barevnými posuny nebo snižováním kontrastu.

Každá doba má své oblíbené autory a ti nejnadanější přicházejí s inovacemi, které posléze kopírují ostatní. A protože řemeslo se dá, na rozdíl od talentu a nadání, docela snadno naučit, vidíme na každém kroku technicky bravurní (občas), avšak myšlenkově prázdné (většinou) fotografie, nebo jen snímky celkem zdařile kopírující slavnější vzory. Kdekdo tak napodobuje plesnivou Saudkovu sklepní zeď a jeho charakteristické kolorování nebo Vanovy neostré poetické záběry bez podrobností.

Po fenomenálním úspěchu filmu Matrix vidíme v reklamě, v hudebních videoklipech i ve filmovém průmyslu až do dnešních dnů všudypřítomné užívání techniky bullet time (střídavě v jednom záběru zrychlený, zpomalený a zcela zastavený čas, přičemž kamera jakoby krouží kolem „zamrzlých“ objektů i živých postav). Fotografie módy i aktu si z tohoto filmu také mnohé vypůjčila, minimálně módní styling rozevlátých dlouhých kabátů, krátké „ulízané“ nagelované účesy v kombinaci s cool tmavými brýlemi a především charakteristickou zelenočernou barevnou paletu.
Nekomplikovaný přírodní přístup k fotografii aktu ve stylu svobodomyslných šedesátých let. U nás se podobnými fotografiemi proslavil třeba Taras Kuščynský.
Na první pohled totéž, ale pokročilejší práce se světlem dává vyniknout jak samotné textuře pokožky, tak i nahému tělu na tmavém pozadí. Třetí ruka dodává trochu tajemství a náznak příběhu.
I tady jde víc o příběh, než o samotné nahé tělo. Syrového neupraveného (špinavého) prostředí se v tomto druhu fotografie aktu využívá pro vítaný obsahový kontrast s křehkou, jakoby ztracenou (čistou) modelkou velmi často.

K momentálně módním postupům patří třeba i známé, dle klasických příruček vysloveně chybné umísťování hlavního motivu do formátu nebo nakloněný horizont (jedna z hojně citovaných „moderních“ rad pro začínající fotografy s výtvarnými ambicemi praví: Když už nevíš, co bys vymyslel nového, drž alespoň šikmo fotoaparát).

Znalost historických postupů umožňuje vyzkoušet cokoliv z toho, co už jednou bylo použito. Dnešní digitální doba a schopnosti grafických programů nás už docela osvobodily od nutnosti složitě objevovat chemické zákonitosti, míchat ingredience na lékařských vahách, přespávat v zatuchlé temné komoře a během nekonečného množství neúspěšných pokusů ničit a zahazovat jeden arch drahého fotopapíru za druhým. Pokud se takto leckdo baví dodnes, činí tak už pouze z nadšení a ryzího pokusnictví, nikoliv z nutnosti, jako dřív.

Většina ostatních se z těchto tmavých slují ráda osvobodila, jako havíř po vyfárání ze zavaleného dolu. S hrnkem kávy usedla k monitoru a ke klávesnici, kde má vše pod kontrolou, disponuje mnoha desítkami kroků zpět, sofistikovanou nápovědou a možností pracovat nejen s dojmy, ale i s exaktními číselnými hodnotami. Při správném a odborném zvládnutí příslušných postupů je výsledek přesně takový, jaký očekáváme, a také podesáté vytištěné totéž výtvarné dílo je (chceme-li) navlas stejné, jako předešlých devět. Takže další slavné vítězství ducha nad hmotou?

Kupodivu opět ne. Vždycky je totiž daleko snazší najít škarohlídy, pesimisty a kritiky, než někoho spokojeného. Tentokrát se objevují (oprávněné) hlasy, že je výsledkem těchto dokonalých technologií zase jen řemeslo, a že umění, originalita, jedinečnost ručně zhotoveného unikátu se někam vytratily. Sběratelé nechtějí platit za sebedokonalejší tisk, který si může v libovolném počtu a v naprosto identické kvalitě vytisknout na příslušném zařízení kdokoliv, třeba okolojdoucí uklízečka. Rozdíl bude totiž maximálně v absenci autogramu.

Ve skutečnosti ale nejde o nic nového. Známá plátna se reprodukovala a dokonce dokonale (jen o dost dráž a pomaleji) falzifikovala od nepaměti. Staří Římané o umění pro jistotu nic neříkali a nadšeně si plnili domácnosti relativně levnými kopiemi již tehdy slavných řeckých soch (což nám mimochodem vydrželo dodnes). Umění masám!

Takže žádný div, když si něco podobného chce vyzkoušet nějaký fotograf. Líbí se mu akt v časopise nebo na internetu, zaujal ho nějaký dosud neviděný postup nebo objevné spojení modelu a zvláštní rekvizity? Nic mu nebrání v tom, aby si to také „zkusil“. Obrazová alba a webové galerie takových autorů poté brzy přetékají díly „ve stylu „xy“ a fotografiemi „skoro jako“ známý bouřlivák „yz“.

Jako cvičení nebo zábava je to určitě v pořádku. Jen by těch různých stylů nemělo být stejně, jako samotných fotografií (výsledek se hezky česky označuje termínem: „každý pes, jiná ves“) a především by to celé mělo směřovat k nalezení stylu vlastního, osobitého a jedinečného.

Určitě ale není dobrá cesta, procházet při každém nápadu ještě před samotnou realizací měsíce a roky světové fotografické servery, jestli náhodou tohle už někdo někde… Na to je život příliš krátký a nic vlastního při podobném přístupu reálně nevytvoříte. Snažte se tedy upřímně, jak jste jen schopni, nerozebírejte ale přehnaně práce svých domnělých nebo skutečných konkurentů a hodnocení svých vlastních výsledků ponechte na kritice.

Ani tou se ale nenechte příliš zviklat. Kde je psáno, že se nemýlí, že tomu rozumí, že není jednostranně orientovaná, dobová, zaujatá? Věříte-li svému dílu (a to byste měli, jinak na něm nepracujte!), pokračujte v nastoupené cestě bez ohledů na podobné názory a rozhřešení svěřte času.

Anebo se fotografováním jenom bavte, kopírujte cokoliv a kohokoliv, klidně sleduje a rázně aplikujte aktuální módní trendy. Například nyní určitě uspějete s fotografováním v ostrém protisvětle, nejlépe špatně korigovanými nebo zamaštěnými objektivy. Barevnou teplotu vyvažte tak, abyste dosáhli líbivého oranžovo-žlutého barevného závoje a snažte se do záběru dostat co nejvíce odlesků a rušivých světelných artefaktů. Je to totiž IN.

Podobně jako se populární hitparádový zpěvák dnes jen těžko obejde bez drahého kožichu na nahé hrudi a spousty řetězů kolem krku, modelům na vašich aktových fotografiích by nemělo chybět nějaké to tetování, byť třeba jen namalované hennou.

Stejně, jako se proměnila móda účesů a líčení, podle něhož se snadno pozná doba zhotovení konkrétního aktu, změnila se i definice ideální postavy a mění se i nadále. Od baculatých modelek s plnými boky a malými ňadry se svět populární kultury posunul k vyzývavým prsatým modelkám dle amerického stylu pin-up a nesmrtelné Marilyn, později přes řadu extrémních mezitypů (britská Twiggy) až po dnešní vysoké a kostnaté modelky na hranici zákonem stanoveného věkového limitu.

Stejnou proměnou prošel třeba i takový tělesný (ale v aktové fotografii významný) detail, jakým je pubické ochlupení. Kdysi bylo jeho zachycení na fotografii spolehlivým rozlišovacím znakem pornografie od umění a vážně míněné výtvarné fotografie se v příslušných partiích pečlivě retušovaly. Této pracné dřině je dnes naštěstí konec a fotografové si určitě oddechli.

Nejprve totiž v šedesátých letech hlásání volnosti, svobody a přirozenosti dovolilo zobrazovat i na relativně seriózních fotografiích lidské modely tak, jak skutečně vypadají. A v posledních desetiletích proto, že na kvalitních živých modelech se už žádné „neestetické“ ochlupení nevyskytuje a tedy není co retušovat. U mužů to ještě není tolik extrémní, u slečen a dam, věnujících se modelingu, není však, kromě vlasů, tolerováno v tomto směru nic. S jedinou malou a naopak oblíbenou výjimkou estetických nebo provokativních proužků, čárek, rybiček nebo srdíček právě na podbřišku. Za tím účelem existují dokonce specializovaná kadeřnictví. Inu, móda!

S tímhle fenoménem současnosti si podle vlastních slov užil i režisér Jiří Menzel při natáčení filmu Obsluhoval jsem anglického krále. Pro scény v naturistických lázních angažoval aktové modelky, ale protože jejich moderní vyholené klíny by dobově nekorespondovaly s obdobím 40. let minulého století, museli prý po natočení surového materiálu zasáhnout odborníci na počítačovou retuš a příslušné partie dotvořit v počítači…
Posun k abstraktnímu vyjádření stírá občas rušivé konkrétní tělesné detaily i podobu modelu a umožňuje divákovi snadněji vnímat obecné formy, barevné valéry i plasticitu objemů, vytvořenou vhodným umístěním světelných zdrojů.
Cudný a přitom značně dráždivý akt ve stylu malovaných amerických pin-up girls. Takovéhle vlastní lichotivé akty mají velice rády i dívky a snadno je k něčemu podobnému přemluvíte.