Akta o aktu 12: I muži mají své akty!

I muži mají své akty!

Už dlouho chodíme i v našem seriálu kolem horké kaše s názvem mužský akt jen opatrně a oklikou. Zatím jsme se pokaždé spokojili jen s několika poznámkami nebo obecným konstatováním, že se ten který postup nebo problém netýká jen aktu ženského, nebo že nemusíme psát pokaždé jen „modelka“, protože výraz „model“ je obecnější. Jestliže mohou stát obě pohlaví docela svobodně a rovnoprávně za objektivem, neexistuje žádný důvod, aby tomu bylo jinak před ním.

Hezká teorie se bude dobře poslouchat na schůzích ženských spolků, realita je ale jiná. Fotografický akt, ať už jako umění, řemeslo nebo jen jako zábava pro dospělé je násobně více pěstován muži, a protože naprostá většina z nich jsou heterosexuálové, v rolích modelů zase úplně stejně převažují ženy. Dokonce i ženy-fotografky častěji volí jako modely opět dívky – údajně se jim s nimi lépe komunikuje.

Anebo jim jenom nahé mužské tělo nepřipadá tolik atraktivní, jak bychom si my, páni tvorstva, rádi namlouvali. Potvrzuje to i zaměření erotických tiskovin s mužskými modely. Drtivá většina, limitně se blížící sto procentům, je orientována na homosexuální zákazníky a ženské tituly typu Playgirl, jako relativně decentní protiváha Playboye, se vyskytují jen na největších trzích a potýkají se s mnohem nižším komerčním efektem.

Jaký důvod pro fotografování mužského aktu tedy zbývá? Když odmyslíme čistě technicky pojatou fotografii pro anatomické a dokumentární účely, zbývá relativně široké reklamní pole, zejména v módním a kosmetickém průmyslu. Ve značné míře se dokonale vypracovaná nahá a polonahá těla, mužská i ženská, odjakživa vyskytovala v propagačním kolotoči, spojeném s filmovým a hudebním byznysem. Nejrůznější plakáty, obálky časopisů a CD se jen hemží osvalenými Brady Pitty, běloskvoucími upírskými teenegery, nebo zlatými řetězy ověšenými rappery.

Ve stejné míře se prezentují i sportovní, zejména atletické, boxerské, zápasnické nebo plavecké hvězdy. V poslední době se stávají čím dál populárnější i pravé aktové fotografie s těmito představiteli, využívané pro kalendáře i volné zvětšeniny, které se následně draží a výnosy z jejich prodeje slouží například charitativním účelům. Což by jen potvrzovalo, že klientela a zájem o nahé mužské tělo, byť zobrazované většinou velmi decentně, ve společnosti přeci jen existuje.
Reportážní záběr z tanečního vystoupení. Tímto způsobem a s dopomocí vhodného výřezu si může mužský akt bezbolestně vyzkoušet prakticky každý. Není nutná žádná komunikace s modelem, pózování můžeme v klidu nechat na něm a na jeho choreografovi.
Postačí jen zvládnutí příslušného nastavení fotoaparátu a postřeh, případně schopnost atraktivně nebo jen funkčně pracovat s vyplněním formátu obrazu.
Ateliérový akt už neodpustí nic. Co neuděláme nebo nedomluvíme my, na snímku nebude. Podobně jako u ženského aktu, nemusí být ani zde model fyzicky naprosto dokonalý podle obecně papouškovaných požadavků. Individuální odlišnosti a specifika mohou být naopak zajímavé a oživující. Základní kvality, fyzické zdraví a absence přemíry tukových polštářů se ovšem u standardního užití fotografie předpokládají jaksi mimochodem.

Spoustu hypertrofovaných obnažených mužských těl najdeme také v časopisech a knihách, věnovaných fitness, bodybuildingu a kulturistice. Takové fotografie se mohou pohybovat od čistě reklamních (určených producentům potravinových doplňků nebo pořadatelům sportovních klání) přes výtvarné a ilustrační, až po dokumentární a návodné, spojené s popisem nějakého konkrétního cviku nebo pózy. Jde o obrovský a výborně propracovaný byznys s vlastními pravidly a uplatní se zde spousty fotografů jak na profesionální, tak i na nadšenecké bázi.

Většina výše zmíněných aplikací mužského aktu se od pojetí tradičnějšího aktu ženského liší docela podstatně v jedné věci. Zatímco ženský akt (fotografovaný převážně muži) hraje nejčastěji na notu křehkosti, snovosti, žádoucnosti, sexuální vyzývavosti, nevinnosti nebo oblých a ladných křivek, u mužského aktu jsou vyžadovány zcela jiné vlastnosti. Nahý muž musí vypadat jako atlet, úspěšný sportovec, bojovník, vítěz, musí působit nezdolně, zdravě, sebevědomě, hranatě. V obou případech jde sice o zažitá a mnohokrát omletá klišé, co ale naplat. Svět si to žádá a svět to také dostane. Kdo fotografuje jinak, třeba i originálně, bude žít mimo světla ramp.

Z hlediska technického přístupu se těmto požadavkům musíme podřídit, není-li náš zájem právě naopak šokovat anebo uvedené stereotypy bořit. Standardními rekvizitami tedy budou činky, prostředí posilovny nebo dokonce zbraně nejspíš daleko častěji, než rozestlaná postel nebo vlající bílé záclony, které by se většině diváků naopak líbily v případě aktu ženského.

Kůži modelu můžeme před fotografováním lehce natřít tělovým mlékem nebo dokonce ořechovým extraktem, určeným pro kulturistická vystoupení. Podobného efektu lze dosáhnout i ateliérovým nasvícením. Tmavší tóny pokožky budou působit mužněji a bojovněji, než neopálené bílé, jakoby křehké tělo.

Tradičním problémem, s nímž se fotograf musí poprat, bude rozsáhlejší ochlupení, které může působit v návaznosti na smyslu zamýšleného obrazu mužně, ale také přehnaně a směšně. Kulturisté se například důsledně vyholují, a pokud by to nedělali, jejich dlouhá a úmorná dřina by přišla před porotou nazmar už jen proto, že by celé svalové partie prostě nebyly dostatečně viditelné.

Naopak mužské přirození je na rozdíl od svého ženského protějšku viditelné až moc, protože jde o orgán vnější. Pokud není jeho zobrazení naším zvláštním zájmem, bývá větší problém, než u ženského klínu, ho patřičně skrýt tak, aby póza nepůsobila nepřirozeně a křečovitě. Pokud to nejde jinak, nabízí se minimálně trojí řešení.

První znali a hojně používali už antičtí sochaři a malíři. Čistému vše čisté! Penis patří k mužskému tělu, jeho existence je přirozená a normální, proto i běžným způsobem zobrazitelná. Nezdůrazňovat, ale ani nijak přehnaně nepotlačovat. Nakonec Michelangelo, mimo jiných geniálních děl i autor nejkrásnější nahé mužské sochy všech dob a všech vesmírů, to neřešil jinak. Lépe to zaručeně nikdo z nás nedokáže.

Druhou možností je utopení problematických partií v hlubokém stínu a tou třetí je někdy zbabělý, jindy milosrdný a občas skutečně smysluplný a funkční ořez. Ten je používán ve fotografii asi vůbec nejčastěji a mimo jiné nám napovídá, že méně je více. Čím omezenější plochu nahého těla si vybereme k zobrazení, tím menší nároky na nás bude klást z hlediska přípravy, nasvícení i kompozice. Kompletní tělo (to ženské jakbysmet) je totiž příliš členité a tvarově komplikované a celé ho v daném formátu ideálně umístit, naaranžovat a smysluplně, nikoliv pouze náhodně nasvítit, zvládnou jen nemnozí.

V této souvislosti nelze nezmínit případ sochy svatého Václava na Václavském náměstí v Praze. Ne, nejde o akt a nezbláznil jsem se, když ji zde zmiňuji. Tu sochu zná snad každý. Jejího autora J. V. Myslbeka už pohříchu jen část z nás. A příběh vzniku téhle nejdokonalejší jezdecké sochy u nás? A dobu, kterou jen zhotovení modelu trvalo? Tři desítky let se Myslbekovi zdálo příliš krátkých na to, aby mohlo být dílo skutečně dokonalé. Byl maximalista, jakých je v každé době málo. Když zemřel, sklady roucha jedné ze čtyř postav v rozích piedestalu zůstaly z části nedokončeny a tak komise vyzvala Myslbekova žáka Jana Štursu, aby dílo dokončil. Ten, ač sám vynikající sochař, odmítl, že by dílo svého učitele nerad zničil. Zůstalo tedy v tomto detailu nedokončené dodnes.

A poučení? Jistě už vám došlo i beze mne. Zkusme méně cvakat a více přemýšlet – před stiskem spouště i po něm. Nezveřejňujme polotovary, náhledy a pokusy, ale jen promyšlené, dokonale provedené a dopilované fotografie. A bude-li nakonec ta geniální a dokonalá jen jedna? Vaše jméno bude slavnostně zapsáno do análů a diváci z následujících dob si vás nebudou pamatovat jako průměrného cvakálka, ale jako autora Té fotografie! Možná na ní po dnešku bude dokonce nahý muž!

Vraťme se ale opět na zem! Takže mužský akt pouze jako naolejovaný nebo přímo potem zbrocený neporazitelný stroj, hromada impozantně nasvícených svalů, anebo explicitní homosexuální radovánky v nekonečných seriálech? Nic vyššího, nic odlišného?

Naštěstí pochopitelně ne. Tak jako v jakémkoliv jiném oboru, i v případě mužského aktu se z nespočetných zástupů fotografických dělníků (v tomto případě jsou ovšem i takové nespočetné zástupy značně prořídlé ve srovnání s milionovými armádami fotografů aktu ženského), sem tam, občas, vynoří zářící osobnost, solitér, umělec. Ten může i omšelá klišé přetvořit v něco dosud neviděného, zajímavého a alespoň zčásti originálního. Má-li navíc štěstí na místo a čas, může se i přes svou originalitu (nepřežene-li ji), stát dokonce populárním a uznávaným. Řadu takových autorů bychom jistě našli v oblasti sportovní fotografie, navíc můžeme opět, tak jako minule, vzpomenout fenomenálního Ivana Pinkavu, Jana Saudka a mnohé další.

Na pomezí disciplíny sportu a erotiky se pohybují mnohé naturistické, spíše dokumentární, než čistě výtvarné fotografie. Takové můžeme najít v archivech muzeí i v soukromých sbírkách už od počátku vzniku fotografie. Populární byly především v Německu, kde nudistické hnutí v rámci osvěty a zdravého životního stylu a otužování podporovala dokonce i státní propaganda, nejprve hitlerovská, později i socialistická. Nakonec studený Balt otužování velice svědčí dodnes!

A když už se bavíme o historii, nelze nevzpomenout kdysi velmi populární „živé“ sochy a aranžované obrazy, složené z nahých nebo poloobnažených těl, mužských i ženských, představujících většinou klasická antická témata nebo patetické mýtické postavy typu Naděje, Svoboda, Láska, Revoluce atd. To, že je dnes známe především z děl Járy Cimrmana, neznamená, že nemají reálný základ a že nebyly ve své době značně oblíbené, ať už ve své živé, veřejně inscenované, nebo čistě fotografické a následně prodávané podobě.

Z těch, kteří se veřejně netají tím, že je nahé mužské tělo přitahuje nejen výtvarně, a přesto (nebo snad právě proto) se dobrali met nejvyšších, jmenujme z „našich“ (je-li „náš“ maďarský Slovák, působící většinu kariéry v USA a až nyní, v důchodovém věku, tvořící v Praze) alespoň Roberta Vana, z těch světových pak ikonu nejzářivější, Roberta Mapplethorpa. V dílech obou velikánů narazíme vedle zátiší s květinami pochopitelně i na ztopořené údy nebo na minimálně srolované ponožky v bělostných slipech, od prvoplánové pornografie se ale jejich díla liší jako noc a den. Nejen viditelným a poctivým zaujetím, ale i prací s kompozicí, s výrazem, se světlem, s osobitým výběrem modelů a s autorským zpracováním konečných zvětšenin a tisků.
Na fotografii amatérské dvojice, pózující pro vlastní vzpomínkové fotografie, je dobře vidět, jaká všemožná úskalí číhají na fotografa, snažícího se dobře ztvárnit, zaranžovat a nasvítit celou nahou postavu. Dvě postavy zároveň všechny potíže násobí a amatérské modely, které nemají pokaždé naprosto dokonalé postavy (a není to samozřejmě ani jejich povinnost), vám práci neulehčí. Situaci často vyřeší až užší výřez. Pak i zde může být výsledek dostatečně atraktivní a použitelný pro všechny strany. Nefotogenický model totiž prakticky neexistuje, jen každý vyžaduje zvláštní přístup a ten není vždy snadné najít!
Svým způsobem možná unikát: Mužský akt s ženskou tváří!
Kulturisté všech úrovní jsou svým tělem plně zaujati. Pokud jim dáte najevo, že vy (tím jejich) rovněž, budou nadšeně spolupracovat. To ale neplatí o nevyšší profilize, nemluvě o zahraničních hvězdách. Mohlo by vás u nich překvapit (a to nepřeháním), že požadují nemalé poplatky i za vlastní autogram.