Akta o aktu 14: Komunikace, aneb o čem (ne)mluvit

Komunikace, aneb o čem (ne)mluvit

A nemusí být přímo němý. Těch, kteří mluvit umí, ale nevědí jak, případně takových, kteří mluví málo anebo příliš, je daleko víc. Měli by se věnovat něčemu jinému, anebo se snažit o změnu.

Fotografie je určitě mnohem techničtější výtvarná disciplína, než třeba kresba, malba nebo sochařina. Hejblátek, koleček a šroubků, které musíme nejen mít k dispozici, ale především jim rozumět a vědět, kdy, které a kam otočit nebo stisknout, je u nás řádově víc. Značné procento fotografů se ovšem zcela mylně domnívá, že pokud ta svoje kolečka, displeje a sklíčka celkem slušně ovládají, mají hotovo a ostatní je na někom jiném.

Jsou to přesně ti, kteří (abychom se vrátili k aktu) si pozvou modelku, vybranou třeba na základě zajímavých fotografií v jejím portfoliu, nebo dobrých referencí od předchozích fotografů, požádají ji, aby se svlékla, a pak jen čekají s prstem na spoušti, podobně jako myslivec na srnce, až se před jejich objektivem objeví TA fotografie. Co si modelka v tu chvíli myslí, je jim lhostejné, spíše se diví nebo dokonce rozčilují, proč jí to tak dlouho trvá! Vždyť si ji třeba zaplatili a čas běží! Fotografie, které s ní předtím viděli, byly opravdu zajímavé, ale dnes tahle holka nějak není ve své kůži, nebo co.

Pokud jde o nezkušenou amatérku, třeba zpočátku natěšenou, její nadšení brzy vyprchá, vznikne pár nemastných neslaných záběrů do šuplíku, které se v horším případě (bohužel velmi častém) objeví v nějaké z mnoha soutěží či výstav místního významu. Trapnost a marnost.

Profesionálka naopak podobného ňoumu nevidí poprvé a poradí si. Vysekne několik standardních póz jako z katalogu Baťových cviček, až autor, pokud není příliš zkušený, řičí nadšením. Co na tom, že výsledek tak úplně neodpovídá původnímu konceptu (nejspíš ani žádný neexistuje), co na tom, že stejné pózy a výrazy tahle modelka předvádí už roky, naposledy tohle pondělí v Kolíně, v úterý v Teplicích, včera v Táboře a v Horní Dolní. K čemu je ale dobré hromadit na discích stovky a tisíce záběrů, podobných sobě jako vejce vejci, případně vejcím všech ostatních podobných „sběratelů“, musí vědět ten, kdo to dělá.

Další atrakcí, hojně a s nadšením navštěvovanou němými anebo nesmělými fotografy bez vlastního názoru a nápadů, jsou více či méně masové aktové workshopy. Proto jde také o (pořadateli) tolik oblíbenou a provozovanou činnost! Tam stačí, když umí mluvit lektor. Ten veškerou komunikaci s modelem obstará a ostatní mohou jen spokojeně cvakat a hromadit další megabajty dat, naprosto identických, jako megabajty sousedovy. Všeobecné nadšení bývá pravidelně přerušováno jen pokusy specialistů na detaily dívčího klína, kteří, pokud všichni ostatní fotografují modelku zepředu, nenápadně se plíží zezadu k jejímu vystrčenému zadečku. Kromě toho, že ona si to nenechá líbit a přestane pózovat, spolehlivě tím ničí záběr všem svým kolegům vlastní přítomností ve scéně.
Komunikace s modelem je důležitá v každé oblasti fotografie aktu, včetně toho klasicky statického, sošného. Ještě výrazněji se bez ní ale neobejdeme, zajímá-li nás akt dynamický, živý, pohybový, případně provokativní. Dnes jsem proto připravil pro ilustraci dvě krátké série z této jeho přihrádky. V první, téměř undergroundové, nebudeme nic retušovat, vylepšovat ani idealizovat, jen se zaměříme na zachycení nejpříhodnějšího okamžiku a živelné atmosféry.
Může se zdát, že veškeré zdejší dění je jen dílem náhody, ale opak je pravdou. Štěstí přeje připraveným, a i když pominu nutnost vyřešení technických problémů (kterými se tu programově příliš nezabývám), stále ještě můžu doslova zkrachovat, pokud modelky nebudou dělat to, co čekám. Buď proto, že to neumějí, anebo netuší, oč mi jde. Anebo to nezvládnou. Je na mě, abych je informoval, motivoval a usměrňoval v každé vteřině.

A jak je to tedy správně? Zapomeňte na to, že fotografie vzniká ve fotoaparátu, případně díky nějakému objektivu. Čím dražší vybavení, čím více čar na milimetr, čím více mega všeho, tím lepší fotografie? Hloupost! Každý dobrý obraz vzniká v hlavě! Teprve následně musíme všechno nastavit a zařídit tak, aby vznikla ideální konfigurace právě pro tento jediný záběr, zatím stále hnízdící jen v jediné kouli (šišoidu). Hned poté, pokud zrovna nefotografujeme sami sebe, musíme tento nápad, myšlenku, již prakticky hotový geniální snímek, přenést nějakým způsobem do druhého šišoidu (nebo i do všech ostatních, jestliže se zrovna snažíme například o grupenakt). A protože se telepaticky plynně domluví jen málokdo s málokým, je nutné použít mluvidla!

Vysvětlit vlastní nápad někomu druhému může být docela směšně prosté, ale přinutit ho, aby s ním souhlasil nebo ho dokonce pomohl realizovat, je už těžší. Navíc nás brzdí strach z odmítnutí a třeba i veřejné blamáže! Představte si třeba celkem běžnou situaci, že potkáte někde na ulici krásnou a vnadnou dámu a v tu ránu dostanete nádherný nápad, co všechno by se s ní dalo podniknout. V posteli, ve vaně, na zadním sedadle limuzíny, ve výtahu, v… Fajn, teď ho ale sdělte jí a udělejte to tak, aby souhlasila s realizací. Pokud uspějete, nemáte se už jako fotograf prakticky co učit 

Trochu přeháním, jistě, ale jen málo! Nikdy nezapomínejte na to, že modelka neví, co se vám zrovna honí hlavou, čeká na pokyny (byť nehodlá samozřejmě bez protestů souhlasit úplně se všemi), pozoruje vaše vědomé i nevědomé reakce a na jejich základě reguluje své pózy, výraz nebo temperament.

Ideální je tedy začít krátkým posezením nad vzorovými snímky, skicou nebo jen ústním vysvětlením smyslu dnešní akce. Tenhle úvod je možné celý přesunout na web, provést ho předem v nějakém chatu, v e-mailu a podobně. Rozhodně není nutné (a modelky to nesnášejí) sáhodlouhé zvaní na kávu a mnohadenní diskuse o ničem. Čas je dnes vzácné koření pro každého a může být snadné za podobným chováním vidět i jiné, než čistě fotografické úmysly.
V jednodušších případech, anebo tehdy, pokud pracujeme již poněkolikáté s tímtéž modelem, lze celý takový úvod absolvovat i v několika minutách ústně přímo na místě před samotným fotografováním.

Hned potom se můžeme pustit do práce a postupně společně realizujeme jednotlivé záběry probraného konceptu. Ani tady nesmíme přestat komunikovat. Práci přitom nemusíme přerušovat, aby oheň nevychladl. Mluvit lze i s hledáčkem u oka a s prstem na spoušti. Modelka teď už mluvit většinou nebude (je-li obličej v záběru, minimálně ústa by byla na snímcích náhodně znetvořena), může ovšem naslouchat a plynule reagovat na naše upřesňující pokyny. Rameno výš, podívej se víc nahoru, do světla, trochu je přimhuř, ta kolena od sebe, ještě víc, ještě…

Nepleťme si levou a pravou stranu, domluvme se předem, z pohledu koho o nich mluvíme. Buďme při sdělování svých přání slušní, pozitivní a konkrétní, modelka to očekává. Určitě jí ani nám nepomohou nekonkrétní zvuky, jako horečné supění nebo zrychlené dýchání (jedná se o vzrušení z tvorby, erotickou touhu anebo o blížící se infarkt?). Modelka neví, tápe, nudí se. Skutečně ji chcete fotit právě takhle? Zažil jsem i fotografa-diktátora, který si před modelku lehl na zem a velel: „Tak začni! Ne, ne. Taky ne! Tohle ti nevěřím! Nepřehrávej! Zkus něco jiného! Ne! To jsi tak neschopná? Ne!“ A podobně. Jak dlouho myslíte, že to nebohá dívka ustála s milým výrazem? A jakou měla šanci poznat, co má vlastně konkrétně dělat?

Daleko lépe a efektivněji ve většině případů funguje (i když z vnějšího pohledu vypadá nejspíš stejně trapně) přehnaně pozitivní přístup. Často proto z fotoateliéru uslyšíte nadšené fotografovy výkřiky: „Super! Úža! Jsi fantastická! Ano! Pojď! Rozjeď to! Máš na víc!“ Je to docela jednoduché a nevadí ani, že jde často o lež! Nejdřív se prostě jen snažíte model dostat do nějaké situace nebo do výrazu, a když tam je, chcete ho v něm udržet, abyste pořídili ideální záběr. K tomu jen málokdy stačí jediné cvaknutí, byť budou milovníci těžkých stativů a starých dřevěných deskáčů určitě tvrdit něco jiného. Zejména v akčněji pojednaném stylu nemůžete najednou sledovat a kontrolovat každý jednotlivý záhyb drapérie, větrákem rozevlátých vlasů nebo textury pozadí v kombinaci s obrysy postavy. Tři až deset záběrů od každého námětu je proto sázka na jistotu. Více je zbytečné hromadění dat a znamená další úmornou dřinu při pozdějším přebírání výsledků v počítači.

Pozitivní přístup uplatníte velmi dobře i tehdy, pokud nejste spokojeni vůbec. Doslova u každé modelky, a tím spíš tehdy, pokud je modelem sama velevážená zákaznice, kterou nechceme ztratit.

Můžete samozřejmě říct, po jejím marném sedmém pokusu o elegantní sexy přehození nožky přes nožku, něco v tom smyslu, že to nemá cenu, ať zkusí raději vis na skobě zavěšením za krk. Nebo, že nechápete, na co potřebuje hrošice vlastní akty. Lepšího výsledku tím však dosáhnete jen těžko. Způsobíte jen to, že se modelka urazí, zablokuje, ještě víc zdřevění. Zkuste alespoň jinou pózu, ke konkrétnímu typu postavy smířlivější, a pak v rámci výběru první verzi společně zavrhněte, jako méně zdařilou.

Daleko lepší je ale říct, jestliže například tukové varhánky na břiše právě znemožňují přesně určit, který z nich jsou ňadra, například: „Výborně! A teď to bříško ještě víc vtáhnout, nadýchnout se, narovnat… Krásně!“ Každý model rád slyší chválu, zvlášť pokud si své nedostatky uvědomuje a má vlastní komplexy. Teď se ale navíc, ubezpečen, že vám připadá úchvatný, vybičuje k vrcholovým výkonům a to bříško alespoň chvíli skutečně udrží ve fotogenickém tvaru. Fotografie se podaří a co na tom, že není realistická!

A pokud ani taková oboustranná olbřímí snaha nepomůže? Prostě pokračujeme dál v pozitivním přístupu a to až do zdárného konce. Je to docela prosté, zapomeňte pro dobro věci, že lhát se nemá. Jde totiž jen o pověru: „A teď ještě zkusíme přes bříško tenhle nádherný závoj! Úžasné! A ještě lepší bude šněrovačka! Nebo korzet! Super! A co kožich, ten jsme ještě nezkoušeli? Vynikající! Ale madam, jak tak na vás nyní koukám, vy máte opravdu přenádherné vlasy. A oči! Co kdybychom teď zkusili ještě nějaký detailní portrétek? Kolikrát může být mnohem působivější, než obyčejný a dnes už hodně zprofanovaný akt! Souhlasíte? Výborně, tak se oblečte a začneme. Užasné!“ A tak dál!

I v aktu totiž platí, stejně jako jinde, že rozhodující je většinou výsledek a ne to, jak ho bylo dosaženo. Nikoho z budoucích diváků nezajímá, že dílo vznikalo v obrovských mukách rok či pět, pokud se na ně nevydrží dívat déle, než pár vteřin. Stejně jako Sallieriho, i nás může mrzet, že to, co my v potu tváře soustruhujeme a leštíme takovou dobu, převálcuje během okamžiku ten mladičký nevychovaný floutek, který si před chvílí poprvé půjčil fotoaparát od kamaráda. Tak to ale chodí. Všechno ostatní je už jen součástí občas zajímavého, občas dojemného, a občas zoufalého příběhu ze zákulisí. Naučíte-li se s modelem na úrovni komunikovat, zasadili jste do mozaiky pojistek kvality výsledného obrazu další velmi důležitý kamínek.
Následující tři fotografie druhé série (a mnohé další) vznikly v obyčejném pokoji během krátké chvíle díky spolupráci s jednou z nejzářivějších hvězd současného českého amatérského fotomodelingu. Aranžovat, komponovat, svítit a ovládat fotoaparát musím jaksi mimochodem, automaticky. To ovšem určitě zvládne kdekdo. Obývací pokoj má mimo bezdomovce také skoro každý.
Ptáte se tedy možná, proč i vy (když tohle pro vás problém není) nemáte ve svém portfoliu takhle přirozeně a jaksi samozřejmě působící akty? Rozdíl je opět jen v komunikaci a v potřebném uvolnění toho správného modelu. A v jeho výběru, oslovení a přemluvení. I to je komunikace!