www.digimanie.cz
>
>
>

Akta o aktu 20: Měříme světlo v ateliéru

Akta o aktu 20: Měříme světlo v ateliéru
, , návod
Minule jsme vybrali optimální světelné zdroje a naučili jsme se je kreativně i technicky vhodně používat. Dnes si povíme něco o zvláštnostech měření jejich světla a nastavování hlavních expozičních parametrů na fotoaparátu při ateliérovém fotografování.
K oblíbeným
reklama

Měříme světlo v ateliéru


Osvědčené postupy, o kterých se dnes budeme bavit, se v zásadě netýkají jen a pouze práce ve fotografickém ateliéru. Pečliví autoři je dávno znají a používají i kdekoliv jinde, tedy, i pokud pracují s reálně existujícím a jen málo ovlivnitelným osvětlením. Při běžné momentní nebo reportážní fotografii lidí, zejména pak tehdy, jde-li v první řadě o zachycení těžko předvídatelného děje, samotného pohybu nebo rychlých světelných změn, jsme ovšem na staré dobré, precizní, ale zdlouhavé proměřování a nastavování rádi rezignovali.

Ve skutečnosti však jen a pouze pro tuto úzkou oblast fotografie, tedy snímání akce, pohybu, sportu a rychlých změn obecně, byla postupně vynalezena naprostá většina moderních funkcí všech existujících fotoaparátů, a to dávno před vynálezem digitálního záznamu. Mám na mysli především různé režimy automatické expozice, automatické zaostřování, sofistikované způsoby zonálního měření světla, sériové snímání a mnohé další.

Troufám si říct, že nikdo jiný je v podstatě nepotřebuje, pokud není až příliš lenivý. Pouze je trhem nucen platit je a učit se je ovládat. Za jakýsi pofidérní pocit pohodlí platí zapomněním, ztrátou povědomí o základních principech závislosti tří kruciálních expozičních veličin a také nepříjemnou (a značně nepohodlnou) závislostí na bateriích, akumulátorech a zásuvkách.

Nebylo tomu tak ale vždycky. A ještě dnes se občas, především při snaze o plánovaný, konzistentní a přesný výsledek, musíme k chybějícím základům vracet. Dvojnásob to platí při práci v ateliéru.

Hodně bude záležet na tom, jaký zdroj světla právě používáte. Rozhodnete-li se na základě minulého dílu našeho seriálu i v ateliéru spoléhat na denní světlo, případně na umělé trvalé zdroje, nebudete muset alespoň zpočátku na svých expozičních postupech nic měnit. Můžete nechat spoustu rozhodnutí na vašem přístroji, jak jste byli dosud zvyklí, a pracovat lze v libovolném expozičním režimu. Připravte se snad jen na to, že délka expozice může být překvapivě a nepříjemně dlouhá. Bude na vás, zvýšíte-li raději citlivost a risknete-li výskyt nepříjemného (jak kdy, a jak pro koho) šumu, anebo použijete raději stativ, případně alespoň monopod.

Poloautomatický způsob nastavení fotoaparátu lze doporučit především při fotografování pohybových aktů, vlajících drapérií, ale i při práci v rozsáhlejších prostorách, kde se může během fotografování pohybovat model, i vy sami. Tím se bude plynule měnit nejen viditelné pozadí, jeho barevný i světelný kontrast vůči hlavnímu objektu, ale i vzdálenost modelu od jednotlivých světelných zdrojů, a tedy i potřebné hodnoty času a clony. Automatika fotoaparátu, v potřebných případech s příslušnou expoziční korekcí, si s rychle se měnícími podmínkami poradí lépe, než vy.

Něco jiného ale je, zkoušíte-li statičtější kompozice anebo možná i fotografujete pohyb, ovšem stále z téhož stanoviště, proti neměnnému pozadí. Ani vzdálenost zdrojů trvalého světla od modelu se přitom nemění. Už tady je ideální příležitost k přesnější (tradičnější) práci s měřením expozice, kterou (pokud si ji zažijete a pochopíte) jako když najdete při budoucí práci se záblesky.

Především přepněte fotoaparát co nejdříve do režimu manuální expozice, abyste mohli nezávisle nastavovat čas i clonu. Citlivost určitě také již nemáte nastavenou na ISO Auto, ale na hodnotu, která vám vyhovuje. Rovněž vyvážení bílé nenecháme na automatice a získáme tak možná poprvé celý set fotografií s přesně stejným barevným posunem (v případě snahy o realistický výsledek bude pochopitelně ideálem dokonalá nula).




To, že máme k dispozici ateliér a nezávislé světelné zdroje, nemusí křičet z každé fotografie. Je to podobné, jako při používání externího blesku. Nejlepší snímky bývají ty, na kterých je jeho pomoc prakticky neviditelná a výsledek působí jakoby přirozeně. Přitom záleží jistě i na osobních preferencích a na užití záběru.




U scén s příliš vysokým kontrastem si musíme pokaždé sami vybrat, kterou část tonálního spektra obětujeme a na které nám záleží. Někdy lze kontrast snížit, jindy si to ale nepřejeme. Zonální proměření expozice a následné manuální nastavení zvolených hodnot času a clony bude nutností. Bonusem navíc se může stát jednotná tonalita celé série fotografií, pořízených na tomtéž místě, což nám automatika, ani samotná korekce expozice nikdy nezajistí.




Jen autor sám může vědět, jestli má být bílá plocha scény na hotovém záběru šedá, bílá nebo dokonce zcela bez kresby. Ani rozsáhlé, zcela přepálené plochy nejsou vždycky nutně chybou, to ale automatické měření expozice a dokonce ani mnohé příručky netuší. Pokud toužíte po zcela bílém pozadí, ale necháte vše na logice fotoaparátu, ten vás spolehlivě zklame. Modelka bude příliš tmavá, nebo se dokonce promění v siluetu, a v pozadí se objeví spousta zbytečných rušivých detailů.

Hned poté proměříme pomocí bodového měření expozice v našem fotoaparátu jednotlivé části modelu i celé scény s důrazem na nejsvětlejší lesky, střední šedou a nejhlubší stíny. Pokaždé logicky získáme zcela jiné expoziční hodnoty. Na fotoaparátu ale, i kdyby stál milion, můžeme v jednom okamžiku nastavit jen jedinou clonu a jeden vybraný čas. Jakou a jaký, je na nás, v tom nám žádný přístroj nepomůže. Někdy to bude průměr ze získaných hodnot, někdy nám půjde především o kresbu ve světlech, jindy o prokreslení hlubokých stínů.

Jestli dokážeme zachytit na jednom snímku obojí najednou, bude záležet na celkovém světelném kontrastu scény. Je jasné, že snáze to půjde, bude-li celkový rozdíl dejme tomu 2 EV (dvě základní hodnoty clony nebo času), než půjde-li o 12 EV. Celkový světelný rozsah, který váš přístroj zvládne, je u filmového materiálu dán jeho značkou a složením, ale i způsobem následného zpracování, u digitálního senzoru je neměnný, anebo jen v malé míře ovlivnitelný v menu fotoaparátu. Jeho maximální hodnotu najdete v technických parametrech každého návodu.

Pokud jste měřili světlo fotoaparátem ze svého stanoviště, jednalo se o takzvané měření světla odraženého. Bez ohledu na kvalitu takového přístroje a přesnost v něm zabudovaného expozimetru je ale takové měření značně nepřesné. Především proto, že žádný expozimetr neví, jak tmavý nebo světlý objekt se chystáte fotografovat a proto se vždycky domnívá, že bude středně šedý. U šedých nebo výrazně pestrobarevných (vyskytují se relativně rovnoměrně různé odstíny šedé) motivů jsou výsledky přesto použitelné.

Z logiky věci ale vyplývá, že nejvíce lhát bude takové měření v případě černých nebo tmavých objektů (bude se snažit je přeexponovat) a stejně tak u bílých a velmi světlých (budou podexponované). S tím musíme počítat a použít expoziční korekci. V digitální době nám hodně pomůže i displej a na něm zobrazený histogram.

Zájemci o přesnější způsob stanovení expozice už ale dávno volají, že to jde kvalitněji! Ano, stačí k tomu samostatný expozimetr a měření nikoliv odraženého, ale dopadajícího světla (jde to i fotoaparátem, to by ale bylo na samostatný článek). Měříme ho výhradně na místě modelu a směrem k fotoaparátu, případně ještě přesněji postupně směrem k jednotlivým světelným zdrojům. Proč je takové měření mnohem přesnější, je snad evidentní, jinak bych opět musel zabíhat do podrobností, které zájemci snadno najdou jinde.

S výsledky měření naložíme podobně, jako v prvním případě a ručně nastavíme vybranou (nebo vypočtenou) hodnotu clony a času. Tolik k práci s trvalými zdroji světla v ateliéru. Docela jednoduché, ne?

Kdo takto pracuje pravidelně, a zároveň rozumí alespoň základním nastavením svého fotoaparátu, nemusí tedy na svých návycích ani ve fotoateliéru mnoho měnit. Ovšem ten, kdo je zvyklý fotografovat intuitivně, stylem „líbí-nelíbí“, může sice i tak při dostatku talentu a výtvarného cítění pořizovat na ulici nebo v jiném běžném prostředí zajímavé záběry, v ateliéru se ale bez pochopení hlavních expozičních principů bude dlouho zbytečně trápit. Především při použití zábleskových světel.

Tam totiž nastane trochu složitější situace. Expozimetr ve fotoaparátu je k nepotřebě a běžný externí expozimetr rovněž, právě proto, že záblesky nesvítí nikdy jindy, než během samotné expozice, a jindy není proto co měřit. Budeme potřebovat specializovaný expozimetr právě pro záblesky. Říká se mu celkem logicky flashmetr a dokáže změřit takový velmi krátký záblesk. Jinak se s ním pracuje stejně, jako s jeho běžnějším kolegou, podrobnosti najdete v návodu. Světlo záblesků měříme vždy postupně směrem k jednotlivým výbojkám a celkový výsledek upravíme podle potřeby a autorského záměru.

Opět platí, že v dnešní digitální době to jde i mnohem jednodušeji. Obejdeme se i bez tohoto drahého jednoúčelového přístroje. Stačí pohled na displej fotoaparátu ihned po expozici a následná korekce podle toho, jak se nám výsledek líbí. O nějaké velké přesnosti se ale určitě mluvit nedá a zájemcům o precizní výsledky nemusím říkat víc.

Pokud jde samotné nastavení expozičních hodnot na fotoaparátu, pozor na poslední důležitou odlišnost. Při práci se záblesky vždycky nastavíme manuální režim, co nejnižší citlivost (světla bude vždycky dost) a nejkratší možný synchronizační čas (delší čas je možné přiměřeně použít, chceme-li více zapojit okolní stálé osvětlení). S těmito nastaveními pak už nehýbeme po celou dobu fotografování v ateliéru! Zbývá hodnota clony. Pouze tu budeme totiž průběžně měnit podle konkrétní světelné situace. Nesmíme ale zapomínat, že clona neovlivňuje jen samotnou expozici, ale i obrysovou ostrost a hloubku ostrosti. Potřebujeme-li ji tedy snížit nebo zvýšit, musíme regulovat sílu záblesku nebo vzdálenost světel od modelky.

Práce v ateliéru není nijak složitá a zvládnout ji může bez problému každý. V několika podstatných věcech se ale principiálně liší od fotografování v reálném prostředí. Především celou scénu nenacházíme, ale vždy od nuly stavíme. To se týká i práce s osvětlením a s jeho měřením. Nepovažujme to ale za nevýhodu. Jde o jedinečnou příležitost vytvořit celé dílo přesně tak, jak chceme, uplatnit vlastní fantazii, tvořivost, trpělivost a talent. Proto neváhejte a ateliérové fotografování si minimálně vyzkoušejte. Mnozí z vás u něho s nadšením zůstanou už napořád, ostatní se budou jistě rádi periodicky vracet!




Obrácený případ. Automatické celoplošné měření expozice způsobí, že pozadí bude šedé a tělo modelky místy bez kresby. Bodové měření dodá sice přesnější výsledky, externí expozimetr a měření dopadajícího světla bude ale ve všech případech nejvhodnější. Levnější a také poměrně přesná, byť značně amatérská a pomalejší metoda radí provést několik zkušebních expozic s různým nastavením a pečlivě studovat posun jednotlivých vrcholů histogramu na displeji. Nesnažte se ale o tak zvanou vyrovnanou expozici, kdy má histogram jeden výrazný vrchol uprostřed grafu a jeho okraje se limitně blíží nule. Nejvyšší světla a hluboké stíny bez kresby nemusí být pokaždé na závadu. Často je tomu dokonce právě naopak!




Obdobně nasvícený model, jako v předchozím případě, pozadí je ale výrazně světlejší. Toho dosáhneme jeho výměnou, ale třeba i jen zvýšením lokální světelné hladiny a tedy snížením celkového kontrastu. Správná expozice se přitom nijak nezmění, pokud chceme mít shodně exponovaný samotný model.




Záblesková ateliérová světla netrpí na rozdíl od těch trvalých (až na výjimky) nedostatkem výkonu, mohou ale způsobovat opačný problém. Občas totiž chceme delším časem rozmazat pohyb nebo potřebujeme maximálně odclonit pro co nejmenší hloubku ostrosti. Tehdy využijeme naopak jejich nejnižší nastavitelný světelný výkon a možnost jeho regulace v co nejširší škále. Ani delší čas závěrky ale v dobře zatemněném ateliéru sám o sobě rozmazaný pohyb nezajistí, protože v úplné tmě exponuje vlastní (velmi krátký) záblesk a nikoliv závěrka. Je tedy potřeba kombinovat ho s okolním světlem a usměrnit záblesk jen na ty části scény, které smějí být ostré. Hodí se, můžeme-li zatemnění místnosti v případě potřeby rychle dočasně odstranit, například vytáhnout rolety nebo otevřít neprůhlednou fólií polepená okenní křídla.
Nejnovější články
7Artisans představuje světelnou padesátku 50mm F1.8. 7Artisans představuje světelnou padesátku 50mm F1.8.

Méně známá společnost 7Artisans rozšířila portfolio svých objektivů o nový světelný kousek 50mm F1.8. Ten je určen pro CSC fotoaparáty nanejvýš s APS-C senzorem. Bodovat má malými rozměry i cenou.

17.5.2019, aktualita, Milan Šurkala
Nikon svolává Z6 a Z7 kvůli vadné stabilizaci Nikon svolává Z6 a Z7 kvůli vadné stabilizaci

Společnost Nikon zjistila, že některé kusy full frame CSC fotoaparátů Z6 a Z7 vykazují chybu mechanické stabilizace senzoru. Dotčené kusy jsou tak svolávány k bezplatné opravě v servisních střediscích.

17.5.2019, aktualita, Milan Šurkala
Nikony Z6 a Z7 dostávají firmwary 2.0 s lepším AF Nikony Z6 a Z7 dostávají firmwary 2.0 s lepším AF
Nové full frame CSC fotoaparáty Nikon Z6 a Z7 opět dostávají inovované verze firmwaru. Tentokrát jde o verze 2.0 a ty přináší především vylepšený výkon systému autofokusu včetně detekce očí.
17.5.2019, aktualita, Milan Šurkala
Panasonic Lumix GX880: nový základ u M4/3 CSC Panasonic Lumix GX880: nový základ u M4/3 CSC
Panasonic přichází s novým základním CSC modelem Lumix GX880. Ten je vybaven 16MPx Micro Four Thirds senzorem s rozlišením 16 MPx. Podporuje 4K video a má proti předchůdci pár drobných vylepšení.
16.5.2019, aktualita, Milan Šurkala
Ztráta fotodivize Olympusu roste, firma je ale optimistická Ztráta fotodivize Olympusu roste, firma je ale optimistická
Také společnost Olympus zveřejnila své finanční výsledky za předchozí fiskální rok. Firma je zisková, to ale neplatí o fotografické divizi. Ta totiž svou ztrátu velmi výrazně zvýšila, nicméně společnost to vidí pozitivně.
15.5.2019, aktualita, Milan Šurkala13 komentářů