Fotografování lidí – 2.díl: na slunci
28.3.2007, Roman Pihan, článek
Podrobnějším rozborem neoficielní statistiky fotografií v minilabech či na discích počítačů nejspíš zjistíte, že jejich valná část je pořízena venku za denního světla. Je to přirozené - venku je dost světla, dobře se tam tedy fotografuje a hodně se tam toho děje. Zejména oblíbeným časem je léto a slunce.
Dovolená, pláže, sport, výlety, svatby atp. – to vše jsou aktivity, které k fotografii přímo vybízejí. A většina z nich se kvůli počasí děje v létě. Proto hodně fotografií v létě i vzniká – své by mohla o letních špičkách vyprávět obsluha minilabů. Jak je to tedy s fotografováním lidí za plného slunce?
Snímky lidí venku mají obrovskou výhodu spontánnosti – můžete je zachytit v přirozeném pohybu i výrazu – musíte však dávat pozor na světlo. Světlo je základem fotografie a tak i charakter denního světla se silně projeví na fotografii. Jeho velkou výhodou je, že je ho obvykle dost a tak nehrozí rozhýbání snímku, zbytečný šum díky vysoké ISO citlivosti atd. Jeho velkou nevýhodou však je, že ho není možné nijak řídit ani ovlivnit a že jeho barva i kvalita silně kolísá. Nezbude tak nic jiného, než značná improvizace.
Slunce je pro lidi zcela přirozený zdroj světla. Pokud porovnáte spektrální citlivost oka zjistíte, že odpovídá spektru slunce. Pokud porovnáte dynamický rozsah oka s rozsahem produkovaným sluncem na zemi, tak opět zjistíte, že odpovídají. Proto je i spousta fotografií pořízených ve světle slunce – a logicky zejména kolem poledne, kdy je lidská aktivita největší. Tragédií slunce jako zdroje světla však je, že je příliš bodový a tudíž velmi tvrdý světelný zdroj. Vytváří tak ostré přechody světlo/stín a všeobecně jsou lidé i objekty nasvíceny velmi nerovnoměrně = tvrdě shora.
Typický snímek pořízený v poledním slunci (viz stín pod nohama mnicha). To vytvoří ostré přechody stínů a světel, tmavé obličeje a vyžaduje velmi přesnou expozici. Avšak i v případě přesné expozice se místy těžko zabraňuje přeexpozici a tím přepalům – viz např. tlampač či bílé blůzky děvčat na slunci.
Poledním sluncem máme na mysli situaci, kde je slunce vysoko na obloze (nad hlavou) a podle zeměpisné šířky lze tedy tuto dobu určit od pozdního rána do brzkého odpoledne. Zejména blízko rovníku se slunce drží velmi vysoko a vytváří tedy téměř bodové horní světlo. V důsledku toho mají lidé obličeje často ve stínu, zejména pokud se chrání proti slunci pokrývkou hlavy, čemuž se nelze divit.
Polední slunce je typické vysokou polohou nad hlavami. Vytváří tvrdé horní světlo jen mírně rozptýlené díky obloze. Svislé plochy (tváře) jsou tak nasvíceny jen málo a vznikne spousta ostrých stínů pod vším co stíní.
Horní tvrdé světlo často vede ke stínům v obličeji. Ty jsou potom tmavé, bez kvalitní kresby a naopak přesvícená místa poutají zbytečnou pozornost.
Polední slunce způsobí i vysoký kontrast světlo/stín a digitální fotoaparáty se stále omezeným dynamickým rozsahem mají problém oboje současně zaznamenat. Nejen, že to vede k nutnosti velmi přesné expozice, ale ani ona nedokáže často zabránit přepalům ve světlých místech (světlé oblečení, bílé zdi) či ke ztrátě kresby ve stínech (často černé a ostré stíny).
Exponovat tento snímek byl velký problém. Kontrast mezi tmavou horní částí s obličejem a spodní částí ozářenou přímým sluncem je obrovský a tak oboje kvalitně zaznamenat de facto nelze. Přitom udělat jiný ořez vzhledem ke kontextu snímku nešlo.
Polední slunce má také tendenci množstvím stínů a odlesků vytvořit silně nepřehledné obrázky. Vznikají tak často komplikované vzorky plné hran a fotografie bývá často nečitelná.
Typická ukázka snímku ve vegetaci pořízená za poledního slunce. Sami uznáte, že množství hran, stínů a detailů je tak obrovské, že snímek je bezcenný a ústřední motiv (lidé na slonovi) se zcela ztrácí.
Moc nepomůže ani malá hloubka ostrosti, protože rozostřená místa často vytvoří na snímku jasné fleky jako reakci na často přesvětlené a lesknoucí se předměty na pozadí.
Přesvětlené a často se lesknoucí rozmazané pozadí rádo vytvoří fleky. Čím kvalitnější je objektiv, tím lepší dá výsledky jako na tomto snímku, kde fleky nejsou nijak hrozné.
Typický „letní“ histogram snímku muže výše. Z něj je patrné jak množství tmavých (černých) ploch (označeny modře), tak i přeexpozice (přepal) řady pixelů (označeny červeně). Dynamický rozsah scény je za přímého slunce pro digitální fotoaparáty stále bohužel vražedný. Proto je třeba přesně exponovat a citlivě volit kompromis mezi světlem a stínem. Oboje dobře mít se současnými fotoaparáty prostě nebudete.
Možná to vypadá, že polední slunce je to nejhorší prokletí, které může fotografii potkat. Není tomu ale vždy tak. Polední jasné slunce dává snímku brilanci, teplo a oživuje ho jasnými plochami a barvami. Navíc je světla dost, což zdaleka není samozřejmost. Při fotografování v takovém světle je ale dobré vzít do úvahy, že:
Tento snímek musel být fotografován na slunci – stín by nedával smysl relativně k obsahu. Vhodným úhlem snímání a dobrou expozicí se však podařilo udržet stíny pod kontrolou. Voda také funguje jako odrazná deska a tak částečně tmavé stíny pod hlavami vykrývá. Tmavé skály v pozadí nemusí mít až tak dokonalou kresbu a spíše rámují snímek.
Další expozičně poměrně těžký snímek v poledním slunci, kde se muselo automatice významně pomoci. Ta měla tendenci snímek výrazně podexponovat a tvář potom byla příliš tmavá. Díky zesvětlení snímku nevypadá špatně avšak za cenu mírné přeexpozice a přepalů bílého oblečení (vlevo).
V příštím díle se podíváme na přisvícení stínů bleskem a na úskalí světla slunce nízko nad obzorem.
Snímky lidí venku mají obrovskou výhodu spontánnosti – můžete je zachytit v přirozeném pohybu i výrazu – musíte však dávat pozor na světlo. Světlo je základem fotografie a tak i charakter denního světla se silně projeví na fotografii. Jeho velkou výhodou je, že je ho obvykle dost a tak nehrozí rozhýbání snímku, zbytečný šum díky vysoké ISO citlivosti atd. Jeho velkou nevýhodou však je, že ho není možné nijak řídit ani ovlivnit a že jeho barva i kvalita silně kolísá. Nezbude tak nic jiného, než značná improvizace.
Polední slunce vysoko na obloze
Slunce je pro lidi zcela přirozený zdroj světla. Pokud porovnáte spektrální citlivost oka zjistíte, že odpovídá spektru slunce. Pokud porovnáte dynamický rozsah oka s rozsahem produkovaným sluncem na zemi, tak opět zjistíte, že odpovídají. Proto je i spousta fotografií pořízených ve světle slunce – a logicky zejména kolem poledne, kdy je lidská aktivita největší. Tragédií slunce jako zdroje světla však je, že je příliš bodový a tudíž velmi tvrdý světelný zdroj. Vytváří tak ostré přechody světlo/stín a všeobecně jsou lidé i objekty nasvíceny velmi nerovnoměrně = tvrdě shora.
Typický snímek pořízený v poledním slunci (viz stín pod nohama mnicha). To vytvoří ostré přechody stínů a světel, tmavé obličeje a vyžaduje velmi přesnou expozici. Avšak i v případě přesné expozice se místy těžko zabraňuje přeexpozici a tím přepalům – viz např. tlampač či bílé blůzky děvčat na slunci.
Poledním sluncem máme na mysli situaci, kde je slunce vysoko na obloze (nad hlavou) a podle zeměpisné šířky lze tedy tuto dobu určit od pozdního rána do brzkého odpoledne. Zejména blízko rovníku se slunce drží velmi vysoko a vytváří tedy téměř bodové horní světlo. V důsledku toho mají lidé obličeje často ve stínu, zejména pokud se chrání proti slunci pokrývkou hlavy, čemuž se nelze divit.
Polední slunce je typické vysokou polohou nad hlavami. Vytváří tvrdé horní světlo jen mírně rozptýlené díky obloze. Svislé plochy (tváře) jsou tak nasvíceny jen málo a vznikne spousta ostrých stínů pod vším co stíní.
Horní tvrdé světlo často vede ke stínům v obličeji. Ty jsou potom tmavé, bez kvalitní kresby a naopak přesvícená místa poutají zbytečnou pozornost.
Vysoký kontrast
Polední slunce způsobí i vysoký kontrast světlo/stín a digitální fotoaparáty se stále omezeným dynamickým rozsahem mají problém oboje současně zaznamenat. Nejen, že to vede k nutnosti velmi přesné expozice, ale ani ona nedokáže často zabránit přepalům ve světlých místech (světlé oblečení, bílé zdi) či ke ztrátě kresby ve stínech (často černé a ostré stíny).
Exponovat tento snímek byl velký problém. Kontrast mezi tmavou horní částí s obličejem a spodní částí ozářenou přímým sluncem je obrovský a tak oboje kvalitně zaznamenat de facto nelze. Přitom udělat jiný ořez vzhledem ke kontextu snímku nešlo.
Zmatek na snímku
Polední slunce má také tendenci množstvím stínů a odlesků vytvořit silně nepřehledné obrázky. Vznikají tak často komplikované vzorky plné hran a fotografie bývá často nečitelná.
Typická ukázka snímku ve vegetaci pořízená za poledního slunce. Sami uznáte, že množství hran, stínů a detailů je tak obrovské, že snímek je bezcenný a ústřední motiv (lidé na slonovi) se zcela ztrácí.
Moc nepomůže ani malá hloubka ostrosti, protože rozostřená místa často vytvoří na snímku jasné fleky jako reakci na často přesvětlené a lesknoucí se předměty na pozadí.
Přesvětlené a často se lesknoucí rozmazané pozadí rádo vytvoří fleky. Čím kvalitnější je objektiv, tím lepší dá výsledky jako na tomto snímku, kde fleky nejsou nijak hrozné.
Typický „letní“ histogram snímku muže výše. Z něj je patrné jak množství tmavých (černých) ploch (označeny modře), tak i přeexpozice (přepal) řady pixelů (označeny červeně). Dynamický rozsah scény je za přímého slunce pro digitální fotoaparáty stále bohužel vražedný. Proto je třeba přesně exponovat a citlivě volit kompromis mezi světlem a stínem. Oboje dobře mít se současnými fotoaparáty prostě nebudete.
Závěr
Možná to vypadá, že polední slunce je to nejhorší prokletí, které může fotografii potkat. Není tomu ale vždy tak. Polední jasné slunce dává snímku brilanci, teplo a oživuje ho jasnými plochami a barvami. Navíc je světla dost, což zdaleka není samozřejmost. Při fotografování v takovém světle je ale dobré vzít do úvahy, že:
- Je třeba přesně exponovat a to často s rozhodnutím co je důležitější – světla nebo stíny?
- Lidé budou mít ostré a hluboké stíny a ty je třeba vzít do úvahy při kompozici snímku
- Do celkové nálady snímku významně promluví i pozadí – stíny budou tmavé, osvětlené plochy např. zdi či voda velmi světlé
- Je třeba dát pozor na „zmatek stínů“ na snímku – čím je tam toho méně tím lépe
- Často je přeci jen lepší se poohlédnout po lepším světle – je třeba jen 2 metry od vás!
- Variantou je hluboké stíny vykrýt odraznou deskou nebo bleskem
Tento snímek musel být fotografován na slunci – stín by nedával smysl relativně k obsahu. Vhodným úhlem snímání a dobrou expozicí se však podařilo udržet stíny pod kontrolou. Voda také funguje jako odrazná deska a tak částečně tmavé stíny pod hlavami vykrývá. Tmavé skály v pozadí nemusí mít až tak dokonalou kresbu a spíše rámují snímek.
Další expozičně poměrně těžký snímek v poledním slunci, kde se muselo automatice významně pomoci. Ta měla tendenci snímek výrazně podexponovat a tvář potom byla příliš tmavá. Díky zesvětlení snímku nevypadá špatně avšak za cenu mírné přeexpozice a přepalů bílého oblečení (vlevo).
V příštím díle se podíváme na přisvícení stínů bleskem a na úskalí světla slunce nízko nad obzorem.
