Po Pyrenejích s fotoaparátem – 1. díl
10.6.2009, Roman Pihan, článek
Pyreneje jsou evropské pohoří tvořící přirozenou hranici mezi Francií a Španělskem. Táhnou se v délce 435 kilometrů a na jeho území se nachází 3 národní parky, kde jsou i nejvyšší hory Pyrenejí (kolem 3 400 metrů).
Pyreneje se táhnou jako asi 100 km široké pohoří od Středozemního moře k Atlantiku a tvoří přirozenou hranici mezi Francií a Španělskem. Na jejich území se nalézá i malý samostatný stát Andorra. Od výšek asi 2 500 metrů leží trvalá sněhová pokrývka, této výšky ale dosahují Pyreneje jen ve své středové části, kde se také nalézá většina národních parků a nejvyšších hor. Počasí je nejstabilnější v srpnu a září, kdy jsme také Pyreneje navštívili a kdy jsou hory nejlepší pro fotografování. Zimní Pyreneje mají samozřejmě také své kouzlo, ale pro fotografování je různorodější léto, kdy i délka dne je výrazně delší.
Hrubý itinerář cesty z Prahy do Pyrenejí. Jedna cesta měří asi 1 600 km a dá se stihnout za dva dny (jedna noc), pohodlněji a např. s návštěvou Alsaska (viz dále) či střední Francie za tři dny (dvě noci).
Cesta
Dostat se do Pyrenejí není žádný problém. Nejsnazší je cestovat přes Německo a Francii vlastním autem, cesta měří asi 1 600 km a dá se pohodlně absolvovat za dva dny s přespáním někde před Lyonem. Pyreneje nabízí i dostatek různých hotelů různých tříd a celková úroveň služeb, silnic a ostatní infrastruktury je na velmi vysoké úrovni a dobře dostupná. Počet turistů je v září a říjnu vysloveně malý a není žádný problém zůstat v horách zcela osamoceni. Přitom počasí je celé září a začátkem října velmi dobré a poměrně stabilní a připomíná české léto s teplotami kolem 20° C. My procestujeme celé Pyreneje od jejich východního pobřeží u Středozemního moře až do jejich nejvyšších míst národních parků.
Ponecháte-li si na cestu dostatek času, můžete navštívit a porozhlédnout se i po střední Francii, kde vás přivítají malebné vesničky a zajímavé přírodní krásy.
Za návštěvu cestou stojí zejména Alsasko v okolí francouzského města Colmar, kde si jednak užijete fotografování neuvěřitelně barevných a malebných vesniček, ale také ochutnáte vynikající bílé víno. Na snímku typická restaurace v malé alsaské vesničce Niedermorschwihr.
Cesta se ale v takovém případě protáhne spíše na tři dny s přespáním někde v okolí Colmaru (Alsasko), další den pod Lyonem a poslední den je potom již jen skok do Pyrenejí. Na snímku je historická část města Riquewihr (Alsasko). ISO 640, clona f/4, čas 0,5 sec z ruky, což umožnil stabilizátor obrazu a opření se zády o zeď.
V Alsasku je vše podřízeno vínu, které je opravdu vynikající a poměrně odlišné od českých vín. Chce to ale delší pauzu, protože hned druhý den po degustaci auto řídit opravdu nelze… ISO 640, clona f/4, čas 1/5 sec z ruky se stabilizátorem obrazu, ohnisko 24 mm.
Východní Pyreneje
Naše putování po Pyrenejích začneme v jejich východní části na pobřeží Středozemního moře poblíž měst Perpignan (Francie) a Roses (Španělsko). Na této straně jsou hory přirozeně nízké připomínající středočeskou pahorkatinu
Městečko Roses (Španělsko) je klasické přímořské malé město s hotely, plážemi a turistickou infrastrukturou. V sezóně je zde docela „šrumec“, v září a říjnu příjemný poklid, přitom se ale dá ještě i koupat. ISO 400, clona f/4, čas 0,25 sec z ruky, stabilizátor obrazu.
Typické východní pobřeží Pyrenejí u Středozemního moře v okolí města Roses, které je ideální jako výchozí bod pro výlety do předhůří Pyrenejí.
Krajina v okolí Roses připomíná střední Čechy a najdete zde obrovská pole s fotogenickými slunečnicemi.
V září a říjnu je v Pyrenejích velká šance na vysloveně skvělé počasí na cestování. Příjemné teplo, ale ne vedro, a zajímavá a dekorativní oblačnost.
Soutěsky a zase soutěsky
Na východních Pyrenejích jsou nejúžasnější soutěsky, které se nalézají převážně na francouzské straně a kterými se to tam jen hemží. Za všechny jmenujme dvě – soutěsku Gorges de la Fou a Gorges de la Carança.
Soutěska Gorges de la Fou
Jak bývá v civilizovaných místech zvykem, k ústí do soutěsky lze dojet pohodlně autem a blízko u vstupu zaparkovat. Nevýhoda tohoto pohodlného řešení ale je, že vstup je obložen stánky a restauracemi a když přijede autobus, tak i řadou turistů. Soutěska ale i přes tyto „nepříjemnosti“ stojí rozhodně za to!
Za pohodlný příjezd, parking i vstup se platí daň ve formě masových známek turismu. Nenechte se ale odradit - soutěska Gorges de la Fou stojí za to!
Cesta soutěskou je asi jeden kilometr putování po železném můstku postaveném ve vzduchu přímo na boku jedné strany soutěsky s tím, že pod vámi teče voda. Soutěska je místy úzká jen něco přes metr a je v ní i docela chladno, a tak nějaká bunda (přesto že to u vstupu nevypadá) se bude hodit. Každý vstupující také vyfasuje povinnou helmu, která chrání před případnými kameny padajícími z vysokých a strmých stěn soutěsky.
Slušivá povinná helma při vstupu do soutěsky (vstupné 6 Euro) chrání před padajícími kameny a tvoří zajímavý barevný kontrast k zelenému pozadí .
Soutěska je z hlediska expozice pravé peklo na fotografování, a tak na řadu přijdou všechny fotografické dovednosti. Problémem je totiž zejména rychle a prudce se měnící světlo a často obrovský dynamický rozsah scény. Úzkou štěrbinou nad vámi přichází silné denní světlo, kdežto soutěska je často velmi tmavá a místy dokonce jdete jeskyněmi, kde svítí jen umělé osvětlení.
Cesta soutěskou je zcela bezpečná a zvládnou ji i děti. Stojí rozhodně za to, pro fotografování ale z důvodů prudce se měnící expozice vůbec není snadná. Zde byl pro vykrytí tmavého „předku“ použit blesk. ISO 400, clona f/4, 1/15 sec, stabilizátor, ohnisko 17 mm, blesk -2/3 EV.
Expozice je proto velmi ošidná a většinou nelze exponovat tak, aby bylo vše „dobře“. Je-li na snímku obloha, bude vždy v kontrastu se skalami přeexponovaná, a je proto třeba při kompozici s tímto faktem počítat. Tmavé popředí je téměř vždy třeba přiblesknout, ale protože blesk nelze od ničeho odrazit (skály jsou příliš tmavé), je třeba blesk mířit přímo vpřed. Aby ale blesk přesvítil silné denní světlo, tak se docela nadře a silný externí blesk (směrné číslo 40 a více) je mimořádně vhodný. Blesku usnadní práci také vyšší ISO a spíše otevřená clona, což je ale ve sporu s potřebnou hloubkou ostrosti. Potřeba širokých ohnisek (prostor je často velmi stísněný) zase vyžaduje vytáhnout (nebo nasadit) rozptylku na blesk, která světlo pošle hodně do stran.
Rozptylka na blesku (ať vestavěná nebo externí - nasazená) pošle světlo blesku více do stran, což je třeba vždy při použití ohnisek pod asi 24 mm (po přepočtu).
Prudké denní světlo v kontrastu s tmavými stíny uvnitř skal je hluboce nad možnostmi jakéhokoliv dnešního fotoaparátu. V drtivé většině bude proto třeba oželet přeexponovaná místa a pravou záchranou je v tomto případě RAW. Zde jsou přeexponovaná místa na sluncem osvětlené skále, blesk na vykrytí stínů nemá v tomto případě žádnou šanci. ISO 200, clona f/14, čas 1/12 sec, stabilizátor, ohnisko 40 mm.
Aby toho nebylo dost, tak problémem jsou i barvy (vyvážení bílé, WB). Snímání do RAW tento problém sice nevyřeší, ale alespoň odloží až domů. Barva ve stínu je totiž poměrně modrá, denní světlo a blesk jsou bílé, kdežto umělé světlo v tmavých chodbách je červené. Jak to tedy všechno skloubit je trochu oříšek a snímky často barevně ujedou. Naštěstí ale tento námět není nijak náročný na věrnost barev.
V soutěsce se často nalézáte téměř v úplné tmě, kde svítí jen umělé osvětlení. Fotografovat v těchto podmínkách je vysloveně obtížné a bez blesku to nejde. ISO 400, clona f/4, čas 1/13 sec, stabilizátor, ohnisko 17 mm, blesk bez korekcí.
Krásná ukázka „barevných“ problémů. Na snímku se míchají tři barevné zdroje – denní světlo, blesk a umělé světlo. Každý má jinou barvu, a tak vyvážit bílou je trochu oříšek. Zde byla vyvážena bílá na denní světlo (a tím přibližně i na blesk mající podobnou barvu), a proto je dobře vidět, jak jsou žárovky ve srovnání s denním světlem červené, což obarvilo i obličej. Na snímku se objevují i další problémy – silně přeexponovaná obloha generuje blooming a barevnou vadu objektivu.
Příště se podíváme do soutěsky Gorges de la Carança, která je zcela jiného typu, a postoupíme do středních Pyrenejí.
Hrubý itinerář cesty z Prahy do Pyrenejí. Jedna cesta měří asi 1 600 km a dá se stihnout za dva dny (jedna noc), pohodlněji a např. s návštěvou Alsaska (viz dále) či střední Francie za tři dny (dvě noci).
Cesta
Dostat se do Pyrenejí není žádný problém. Nejsnazší je cestovat přes Německo a Francii vlastním autem, cesta měří asi 1 600 km a dá se pohodlně absolvovat za dva dny s přespáním někde před Lyonem. Pyreneje nabízí i dostatek různých hotelů různých tříd a celková úroveň služeb, silnic a ostatní infrastruktury je na velmi vysoké úrovni a dobře dostupná. Počet turistů je v září a říjnu vysloveně malý a není žádný problém zůstat v horách zcela osamoceni. Přitom počasí je celé září a začátkem října velmi dobré a poměrně stabilní a připomíná české léto s teplotami kolem 20° C. My procestujeme celé Pyreneje od jejich východního pobřeží u Středozemního moře až do jejich nejvyšších míst národních parků.
Ponecháte-li si na cestu dostatek času, můžete navštívit a porozhlédnout se i po střední Francii, kde vás přivítají malebné vesničky a zajímavé přírodní krásy.
Za návštěvu cestou stojí zejména Alsasko v okolí francouzského města Colmar, kde si jednak užijete fotografování neuvěřitelně barevných a malebných vesniček, ale také ochutnáte vynikající bílé víno. Na snímku typická restaurace v malé alsaské vesničce Niedermorschwihr.
Cesta se ale v takovém případě protáhne spíše na tři dny s přespáním někde v okolí Colmaru (Alsasko), další den pod Lyonem a poslední den je potom již jen skok do Pyrenejí. Na snímku je historická část města Riquewihr (Alsasko). ISO 640, clona f/4, čas 0,5 sec z ruky, což umožnil stabilizátor obrazu a opření se zády o zeď.
V Alsasku je vše podřízeno vínu, které je opravdu vynikající a poměrně odlišné od českých vín. Chce to ale delší pauzu, protože hned druhý den po degustaci auto řídit opravdu nelze… ISO 640, clona f/4, čas 1/5 sec z ruky se stabilizátorem obrazu, ohnisko 24 mm.
Východní Pyreneje
Naše putování po Pyrenejích začneme v jejich východní části na pobřeží Středozemního moře poblíž měst Perpignan (Francie) a Roses (Španělsko). Na této straně jsou hory přirozeně nízké připomínající středočeskou pahorkatinu
Městečko Roses (Španělsko) je klasické přímořské malé město s hotely, plážemi a turistickou infrastrukturou. V sezóně je zde docela „šrumec“, v září a říjnu příjemný poklid, přitom se ale dá ještě i koupat. ISO 400, clona f/4, čas 0,25 sec z ruky, stabilizátor obrazu.
Typické východní pobřeží Pyrenejí u Středozemního moře v okolí města Roses, které je ideální jako výchozí bod pro výlety do předhůří Pyrenejí.
Krajina v okolí Roses připomíná střední Čechy a najdete zde obrovská pole s fotogenickými slunečnicemi.
V září a říjnu je v Pyrenejích velká šance na vysloveně skvělé počasí na cestování. Příjemné teplo, ale ne vedro, a zajímavá a dekorativní oblačnost.
Soutěsky a zase soutěsky
Na východních Pyrenejích jsou nejúžasnější soutěsky, které se nalézají převážně na francouzské straně a kterými se to tam jen hemží. Za všechny jmenujme dvě – soutěsku Gorges de la Fou a Gorges de la Carança.
Soutěska Gorges de la Fou
Jak bývá v civilizovaných místech zvykem, k ústí do soutěsky lze dojet pohodlně autem a blízko u vstupu zaparkovat. Nevýhoda tohoto pohodlného řešení ale je, že vstup je obložen stánky a restauracemi a když přijede autobus, tak i řadou turistů. Soutěska ale i přes tyto „nepříjemnosti“ stojí rozhodně za to!
Za pohodlný příjezd, parking i vstup se platí daň ve formě masových známek turismu. Nenechte se ale odradit - soutěska Gorges de la Fou stojí za to!
Cesta soutěskou je asi jeden kilometr putování po železném můstku postaveném ve vzduchu přímo na boku jedné strany soutěsky s tím, že pod vámi teče voda. Soutěska je místy úzká jen něco přes metr a je v ní i docela chladno, a tak nějaká bunda (přesto že to u vstupu nevypadá) se bude hodit. Každý vstupující také vyfasuje povinnou helmu, která chrání před případnými kameny padajícími z vysokých a strmých stěn soutěsky.
Slušivá povinná helma při vstupu do soutěsky (vstupné 6 Euro) chrání před padajícími kameny a tvoří zajímavý barevný kontrast k zelenému pozadí .
Soutěska je z hlediska expozice pravé peklo na fotografování, a tak na řadu přijdou všechny fotografické dovednosti. Problémem je totiž zejména rychle a prudce se měnící světlo a často obrovský dynamický rozsah scény. Úzkou štěrbinou nad vámi přichází silné denní světlo, kdežto soutěska je často velmi tmavá a místy dokonce jdete jeskyněmi, kde svítí jen umělé osvětlení.
Cesta soutěskou je zcela bezpečná a zvládnou ji i děti. Stojí rozhodně za to, pro fotografování ale z důvodů prudce se měnící expozice vůbec není snadná. Zde byl pro vykrytí tmavého „předku“ použit blesk. ISO 400, clona f/4, 1/15 sec, stabilizátor, ohnisko 17 mm, blesk -2/3 EV.
Expozice je proto velmi ošidná a většinou nelze exponovat tak, aby bylo vše „dobře“. Je-li na snímku obloha, bude vždy v kontrastu se skalami přeexponovaná, a je proto třeba při kompozici s tímto faktem počítat. Tmavé popředí je téměř vždy třeba přiblesknout, ale protože blesk nelze od ničeho odrazit (skály jsou příliš tmavé), je třeba blesk mířit přímo vpřed. Aby ale blesk přesvítil silné denní světlo, tak se docela nadře a silný externí blesk (směrné číslo 40 a více) je mimořádně vhodný. Blesku usnadní práci také vyšší ISO a spíše otevřená clona, což je ale ve sporu s potřebnou hloubkou ostrosti. Potřeba širokých ohnisek (prostor je často velmi stísněný) zase vyžaduje vytáhnout (nebo nasadit) rozptylku na blesk, která světlo pošle hodně do stran.
Rozptylka na blesku (ať vestavěná nebo externí - nasazená) pošle světlo blesku více do stran, což je třeba vždy při použití ohnisek pod asi 24 mm (po přepočtu).
Prudké denní světlo v kontrastu s tmavými stíny uvnitř skal je hluboce nad možnostmi jakéhokoliv dnešního fotoaparátu. V drtivé většině bude proto třeba oželet přeexponovaná místa a pravou záchranou je v tomto případě RAW. Zde jsou přeexponovaná místa na sluncem osvětlené skále, blesk na vykrytí stínů nemá v tomto případě žádnou šanci. ISO 200, clona f/14, čas 1/12 sec, stabilizátor, ohnisko 40 mm.
Aby toho nebylo dost, tak problémem jsou i barvy (vyvážení bílé, WB). Snímání do RAW tento problém sice nevyřeší, ale alespoň odloží až domů. Barva ve stínu je totiž poměrně modrá, denní světlo a blesk jsou bílé, kdežto umělé světlo v tmavých chodbách je červené. Jak to tedy všechno skloubit je trochu oříšek a snímky často barevně ujedou. Naštěstí ale tento námět není nijak náročný na věrnost barev.
V soutěsce se často nalézáte téměř v úplné tmě, kde svítí jen umělé osvětlení. Fotografovat v těchto podmínkách je vysloveně obtížné a bez blesku to nejde. ISO 400, clona f/4, čas 1/13 sec, stabilizátor, ohnisko 17 mm, blesk bez korekcí.
Krásná ukázka „barevných“ problémů. Na snímku se míchají tři barevné zdroje – denní světlo, blesk a umělé světlo. Každý má jinou barvu, a tak vyvážit bílou je trochu oříšek. Zde byla vyvážena bílá na denní světlo (a tím přibližně i na blesk mající podobnou barvu), a proto je dobře vidět, jak jsou žárovky ve srovnání s denním světlem červené, což obarvilo i obličej. Na snímku se objevují i další problémy – silně přeexponovaná obloha generuje blooming a barevnou vadu objektivu.
Příště se podíváme do soutěsky Gorges de la Carança, která je zcela jiného typu, a postoupíme do středních Pyrenejí.
