Cesta ke kvalitní fotografii: 3.díl

6. Hledejte kontrast

Mocným nástrojem fotografie je kontrast. Kontrast může být buď barevný nebo tonální nebo obsahový. Zatímco barevný kontrast je založen na odlišné (často doplňkové) barevnosti objektů, tonální kontrast pracuje s jasem (kontrast světla a tmy). Obsahový kontrast je trochu něco jiného a sice kontrast daný obsahem snímku a jeho interpretací lidským pozorovatelem (kontrast chudoby a bohatství, mládí a stáří, něhy a drsnosti atp.). Všechny tyto nástroje jsou tvůrčími nástroji fotografa a umožňují jednak soustředit pozornost a také vyjádřit a zachytit do fotografie emoce.

U tonálního kontrastu je třeba dát velký pozor na dynamický rozsah fotoaparátu. Příliš velký kontrast není fotoaparát schopen již zachytit a tak podobné fotografie končí až jako siluety často i s nepěknou barevnou vadou objektivů viditelnou zejména na přechodech mezi světlem a tmou. Všeho tedy s mírou!



Případný příliš velký tonální kontrast se potlačuje přechodovými filtry, které jsou z jedné půlky či třetiny šedé a tím omezují ve vybrané části scény množství světla přicházející na senzor. Tím snižují o 1, 2 nebo 3 EV kontrast scény.

Pokud je však místo vysokého kontrastu umístěno někde ve snímku (tvář v protisvětle) či rozprostřeno po celém snímku (listy stromu proti obloze) přechodový filtr použít nelze a nezbývá než tmavá místa přisvítit bleskem či odraznou deskou. Pokud ani to nepomůže či z nějakých důvodů není možné použít, tak nezbývá než snímek odložit na světelně příhodnější dobu.

Barevný kontrast je naopak založen na odlišném spektru částí fotografie i když jejich jas může být zcela stejný. Velmi vhodně působí barevný kontrast tzv. doplňkových barev. Doplňková barva je taková, která původní barvě chybí do šedé či bílé. Jinak řečeno dvě barvy jsou doplňkové, pokud jejich smícháním vznikne šedá nebo bílá.



V praxi se používají sady doplňkových barev, které sice nesplňují přesnou definici, ale vznikly historicky při míchání barev dávnými malířskými mistry. Jsou to:



V každém případě doplňkové barvy lahodí lidskému oku a vytvářejí příjemný barevný kontrast. Proto se doplňková barva často používají např. jako barva pozadí k hlavnímu objektu.

7. Pracujte s hloubkou ostrosti

Hloubka ostrosti je pojem sám o sobě a byl z technického pohledu na internetu mnohokrát podrobně vysvětlen. Připomeňme jen, že majitelé kompaktních fotoaparátů s malým rozsahem zoomu (5x a méně) budou o tento prvek ochuzeni, protože podobné fotoaparáty udržují vše stále ostré. To je velká výhoda – není se třeba moc starat o ostření, ale též velká nevýhoda – nelze s hloubkou ostrosti pracovat. Nejlépe z hlediska hloubky ostrosti na tom budou majitelé pravých digitálních zrcadlovek (DSLR), kde je hloubka ostrosti díky velkému senzoru poměrně malá.



Zjednodušeně řečeno velká hloubka ostrosti (vše ostré) se docílí při použití širokoúhlého objektivu, při velkém zaclonění (clonová čísla 5.6 a vyšší) a při větší snímací vzdálenosti (10 metrů a větší). Naopak minimální hloubky ostrosti se docílí při použití silných teleobjektivů (200mm a delší) při otevření clony (clonová čísla 3.5 a nižší) či při extrémně malé snímací vzdálenosti (makro).

Hloubka ostrosti se primárně používá k izolaci hlavního objektu, pro soustředění pozornosti na něj či pro vymazání rušivého pozadí. Vhodně tak doplňuje nástroje jako je barevný a tonální kontrast či linie a křivky.



Hloubka ostrosti je velmi mocný nástroj a lidem se fotografie s rozostřeným pozadím velmi líbí. Je však třeba si uvědomit jedno velké nebezpečí! Čím menší je hloubka ostrosti tím více je sice pozadí rozostřené (hurá) ale tím kritičtější je přesné ostření! Sebemenší odchylka zaostření od hlavního objektu povede k subjektivně rozostřené fotografii. Ona ve skutečnosti není rozostřená – jen je zaostřeno malý kousek jinam! A to zejména při reportáži, při fotografování sportu či akčních scén je velký oříšek!

A proto vzniká i jeden paradox na který se nachytal již nejeden novopečený fotograf. Fotografovat s drahou digitální zrcadlovkou (DSLR) bývá totiž často těžší než fotografovat s obyčejným a levným kompaktem! Příčinou je právě menší hloubka ostrosti u DLSR ve srovnání s kompaktním fotoaparátem. Když se fotografie pořízená DSLR a s rozostřeným pozadím povede, je to nádhera. Ale kolik fotografií se nepovede pro tu jednu povedenou! Kompakt, který obvykle udržuje stále vše ostré, tento problém nemá.

Na hloubku ostrosti je třeba dát pozor i u fotografií prostorově velkých objektů, skupin osob atd. Zatímco např. přední řada osob bude zaostřena, může být díky malé hloubce ostrosti ta zadní již rozostřena! A to často nepůsobí nejlépe.



U fotografií lidí a zvířat bývá zvykem ostřit vždy na oči. Zcela přirozeně se totiž lidský pozorovatel fotografie vždy jako první podívá na oči a tak ty musí být ostré. Výjimky jsou samozřejmě možné ale jen pokud se jedná o zcela promyšlený záměr!

Opačná strategie - tedy vše ostré - se obvykle volí u krajin, architektury, interiérů, technické fotografie atp. Tam se o oblibou používá tzv. hyperfokální ostření neboli zaostření tak, aby na snímku bylo vše ostré. Jak již bylo naznačeno, kompaktní fotoaparáty díky své konstrukci často ostří téměř hyperfokálně, a tak starost o ostření (ale též možnost malé hloubky ostrosti) skoro odpadá.



V příštím díle seriálu si povíme podrobně o kompozici snímku, horizontu a svislicích, úhlu snímání a dalších.