Cesta ke kvalitní fotografii: 4.díl

8. Kompozice snímku

Kompozice snímku je takové poskládání všech prvků v obraze, aby celek působil vyváženě, zcela přirozeně a lahodil lidskému oku. Není to nic jiného než empiricky zjištěná pravidla, která již v době renesance formulovali věhlasní malíři a kterému se říká pravidlo tzv. "zlatého řezu".

Jednoduše řečeno, hlavní objekty by měly být na průsečíku třetin fotografie, nejlépe diagonálně. I když k tomu fotoaparáty konstrukcí svého hledáčku svádějí, tak umístění hlavního objektu na střed nebývá příliš vhodné. Oko sledující střed fotografie totiž nedokáže rozhodnout, který směr je ze středu nejdůležitější a jak tedy fotografii číst. Ale i ze zcela praktického hlediska vzniká kolem hlavního objektu ve středu většinou příliš mnoho volného místa a snímek je potom „divný“. Komponování na zlatý řez umožní mnohem lépe využít plochu snímku a zakomponovat do něj dva i více hlavních prvků.







Je-li na fotografii horizont, měl by být cca v 1/3 nebo ve 2/3 snímku. Je-li horizont v dolní třetině, logicky vzniká více plochy snímku pro nebe a důraz je tak kladen na oblohu a oblaka. Naopak je-li horizont v horní třetině, autor přesouvá těžiště snímku a zájmu na krajinu pod horizontem.



Na internetu lze najít spousty článků a diskuzí na téma kompozice a zlatý řez. Některé jdou až do exaktních matematických definic zlatého řezu. Je však důležité si uvědomit, že nejde o to měřit zlatý řez pravítkem ale prostě a jednoduše si vyzkoušet, jak působí fotografie komponovaná středově symetricky a na zlatý řez. V drtivě většině případů sami zjistíte, že komponování na zlatý řez povede k subjektivně lepším výsledkům.

Ani čistě středová kompozice však není zapovězena. Měla by ale být doménou snímků, kde těžištěm je právě symetrie obrazu. A právě symetrie je to, co středová kompozice silně zdůrazní.



Mezi pravidla kompozice lze počítat i jednoduché zásady, že lidé by se měli dívat do fotografie a ne z ní a stejně tak pohybující se předměty, zvířata či lidé by se měli pohybovat do fotografie a ne z ní.

9. Horizont a svislice

Hrubou a bohužel i častou chybou je padající horizont či svislice. Zejména hladina vody a moře do kopce nedrží, a tak šikmý horizont působí velmi nepřirozeně. Stejně tak lidé stojí a stromy rostou obvykle kolmo vzhůru a šikmé zdi má snad jen věž v Pise.

V 90% jsou tyto chyby způsobeny nepozorností při snímání snímku či chybami držení fotoaparátu. Je vcelku obvyklé, že se tyto chyby odstraňují až v PC a každý editor nabízí jednoduché nástroje na jejich opravu.



Samostatnou kapitolou jsou sbíhající se linie („flaška“), které jsou k nalezení nejčastěji u snímků architektury, lesa či interiérů. Je to způsobeno snímáním zespoda a silným nakloněním fotoaparátu vzhůru. Nelze tomu nijak zabránit vyjma použití speciálních objektivů typu tilt-shift, které ale patří jen do výbavy skutečných profesionálů.

Sbíhající se linie nemusí být na závadu – dají snímku dojem velké výšky. Pokud ale vadí, tak jejich odstranění není v PC velký problém a řada editorů nabízí pro tento účel speciální a jednoduché funkce. Jde jen o to se přinutit zeditovat fotografie ještě před jejich prohlížením, aby výsledek působil co nejlépe.

10. Úhel snímání

Změna úhlu snímání může dramaticky změnit obraz. Platí zásada, že živí tvorové se fotí z výšky jejich očí. Horizont se tak dostane do záběru (nejlépe do jedné třetiny snímku odshora) a současně se zbavíte ošklivého pozadí - nudné trávy, dlažby či koberce za fotografovaným tvorem. Současně budou lidé či zvířata zasazeni do prostředí v kterém se pohybují. To platí zejména o fotografování dětí, psů, koček ale i květin atp., kdy je třeba fotografovat z pokleku či přímo ze země. Je to nepohodlné, ale výsledky jsou o mnoho lepší.



V prvním díle článku byla popsána kreativní fotografie, která mění zobrazení reality. A právě nezvyklý úhel snímání může často vést až k překvapivým výsledkům a záběrům, které běžné oko neuvidí. Je to tedy mocný nástroj kreativní fotografie!

11. Rytmus a vzor

Rytmus lahodí lidskému oku a představuje pro něj řád a harmonii. Rytmus a vzor je třeba hledat, ale naštěstí ho lze nalézt téměř všude – v architektuře (zábradlí, schodiště, věže), v přírodě (hejno ptáků, listy květin, podzimní listí, brouci, květy) i v technice (ozubená kola, mozaiky, soubory předmětů). Často lze různé scény chápat jako rytmus, pokud se k nim dostatečně přiblížíte a zaberete je z detailu, případně je vyfotografujete z netradičního úhlu.

12. Snímek zarámujte

Některým fotografiím sluší, když je již v obraze orámujete. Zdůrazníte tak hlavní objekt, který bude obklopen rámem a tím pádem vynikne. Vyloučíte tím i nežádoucí podrobnosti kolem hlavního objektu a soustředíte pozornost diváka tam, kam potřebujete. Rámovat je možné opět barvou, kontrastem, vzorem atp.



Naopak pokud něco z obrazu utíká, lidské oko skoro neomylně zamíří tímto směrem a místo na hlavní objekt upoutá svojí pozornost k myšlenkám jako: „Proč to tam není celé?“, „Jak to pokračuje?“, „Co tam asi bylo?“ Je to nevědomý proces diváka, který zkazí dojem třeba i z povedené fotografie. Proto je třeba se neuzavřené kompozici bránit a prvky které opouštějí obraz nekompromisně již při rámování snímku na scéně likvidovat! Přehlédnete-li takový neuzavřený prvek při snímání či není-li možné se ho zbavit, přijde ke slovu retuš v PC – obvyklý nástroj je potom Klonovaní razítko (Stamp).

V závěrečném díle se podíváme na srostlice, těsné dotyky, nechtěné linie, opuštění snímku, výřez a ořez a na závěrečná doporučení.