Recenze  |  Aktuality  |  Články
Doporučení  |  Diskuze
Fotoškola  |  Seriály
Fotoaparáty  |  Objektivy
Fotomobily  |   Software
Příslušenství  |  Ostatní
Svět hardware  |  TV Freak
Svět mobilně

Cesta ke kvalitní fotografii: 4.díl

31.8.2006, Roman Pihan, článek
V minulém díle seriálu jsme popsali pro fotografii tolik důležitý kontrast a jedno ze základních pravidel a sice hloubku ostrosti. Nyní pokračujme kompozicí, horizontem a svislicemi, úhlem snímání, rytmy ve fotografii a rámováním.

8. Kompozice snímku


Kompozice snímku je takové poskládání všech prvků v obraze, aby celek působil vyváženě, zcela přirozeně a lahodil lidskému oku. Není to nic jiného než empiricky zjištěná pravidla, která již v době renesance formulovali věhlasní malíři a kterému se říká pravidlo tzv. "zlatého řezu".

Jednoduše řečeno, hlavní objekty by měly být na průsečíku třetin fotografie, nejlépe diagonálně. I když k tomu fotoaparáty konstrukcí svého hledáčku svádějí, tak umístění hlavního objektu na střed nebývá příliš vhodné. Oko sledující střed fotografie totiž nedokáže rozhodnout, který směr je ze středu nejdůležitější a jak tedy fotografii číst. Ale i ze zcela praktického hlediska vzniká kolem hlavního objektu ve středu většinou příliš mnoho volného místa a snímek je potom „divný“. Komponování na zlatý řez umožní mnohem lépe využít plochu snímku a zakomponovat do něj dva i více hlavních prvků.




Zlatý řez je přibližně průsečík třetin fotografie vodorovně i svisle. Hlavní objekty se potom umísťují blízko průsečíků těchto třetin neboli blízko bodů zlatého řezu.



Pokud střed hledáčku a zaostřovací body zaměříte na obličej, vznikne nad fotografovaným zbytečně mnoho místa.



Správný postup je na obličej zaostřit namáčknutím spouště do poloviny a potom překomponovat obraz. Zaostřovací body sice míří „kamsi“, ale namáčknutím spouště se ostření již podrží. Kompozice snímku je potom mnohem lepší a lépe se i využije plocha snímku. Této metodě se říká Point-Recompose-Shot.

Je-li na fotografii horizont, měl by být cca v 1/3 nebo ve 2/3 snímku. Je-li horizont v dolní třetině, logicky vzniká více plochy snímku pro nebe a důraz je tak kladen na oblohu a oblaka. Naopak je-li horizont v horní třetině, autor přesouvá těžiště snímku a zájmu na krajinu pod horizontem.




Umístění horizontu do 1/3 ze shora dá důraz na krajinu. Všimněte si též umístění kamene a mraku blízko zlatého řezu.

Na internetu lze najít spousty článků a diskuzí na téma kompozice a zlatý řez. Některé jdou až do exaktních matematických definic zlatého řezu. Je však důležité si uvědomit, že nejde o to měřit zlatý řez pravítkem ale prostě a jednoduše si vyzkoušet, jak působí fotografie komponovaná středově symetricky a na zlatý řez. V drtivě většině případů sami zjistíte, že komponování na zlatý řez povede k subjektivně lepším výsledkům.

Ani čistě středová kompozice však není zapovězena. Měla by ale být doménou snímků, kde těžištěm je právě symetrie obrazu. A právě symetrie je to, co středová kompozice silně zdůrazní.




Lidé se často domnívají, že pravidla kompozice jsou něco jako pra vidla silničního provozu a že jejich porušení se „trestá“. Není tomu ale tak. Jen je dobré vědět, že to porušuji a proč to dělám.

Mezi pravidla kompozice lze počítat i jednoduché zásady, že lidé by se měli dívat do fotografie a ne z ní a stejně tak pohybující se předměty, zvířata či lidé by se měli pohybovat do fotografie a ne z ní.


9. Horizont a svislice


Hrubou a bohužel i častou chybou je padající horizont či svislice. Zejména hladina vody a moře do kopce nedrží, a tak šikmý horizont působí velmi nepřirozeně. Stejně tak lidé stojí a stromy rostou obvykle kolmo vzhůru a šikmé zdi má snad jen věž v Pise.

V 90% jsou tyto chyby způsobeny nepozorností při snímání snímku či chybami držení fotoaparátu. Je vcelku obvyklé, že se tyto chyby odstraňují až v PC a každý editor nabízí jednoduché nástroje na jejich opravu.



Padající horizont zejména moře (žlutě) či padající svislice budov bývají často na závadu. Vznikají nepozorností, kdy se oko fotografa „chytne“ jiné linie (modře).

Samostatnou kapitolou jsou sbíhající se linie („flaška“), které jsou k nalezení nejčastěji u snímků architektury, lesa či interiérů. Je to způsobeno snímáním zespoda a silným nakloněním fotoaparátu vzhůru. Nelze tomu nijak zabránit vyjma použití speciálních objektivů typu tilt-shift, které ale patří jen do výbavy skutečných profesionálů.

Sbíhající se linie nemusí být na závadu – dají snímku dojem velké výšky. Pokud ale vadí, tak jejich odstranění není v PC velký problém a řada editorů nabízí pro tento účel speciální a jednoduché funkce. Jde jen o to se přinutit zeditovat fotografie ještě před jejich prohlížením, aby výsledek působil co nejlépe.


10. Úhel snímání


Změna úhlu snímání může dramaticky změnit obraz. Platí zásada, že živí tvorové se fotí z výšky jejich očí. Horizont se tak dostane do záběru (nejlépe do jedné třetiny snímku odshora) a současně se zbavíte ošklivého pozadí - nudné trávy, dlažby či koberce za fotografovaným tvorem. Současně budou lidé či zvířata zasazeni do prostředí v kterém se pohybují. To platí zejména o fotografování dětí, psů, koček ale i květin atp., kdy je třeba fotografovat z pokleku či přímo ze země. Je to nepohodlné, ale výsledky jsou o mnoho lepší.




Živé tvory snímejte z výšky jejich očí. Je to ale někdy náročná gymnastika, protože tento snímek byl pořízen cca 30 cm od země.

V prvním díle článku byla popsána kreativní fotografie, která mění zobrazení reality. A právě nezvyklý úhel snímání může často vést až k překvapivým výsledkům a záběrům, které běžné oko neuvidí. Je to tedy mocný nástroj kreativní fotografie!




Netradiční úhel snímání spolu se sbíháním linií vytvořil tuto zimní fotografii.


11. Rytmus a vzor


Rytmus lahodí lidskému oku a představuje pro něj řád a harmonii. Rytmus a vzor je třeba hledat, ale naštěstí ho lze nalézt téměř všude – v architektuře (zábradlí, schodiště, věže), v přírodě (hejno ptáků, listy květin, podzimní listí, brouci, květy) i v technice (ozubená kola, mozaiky, soubory předmětů). Často lze různé scény chápat jako rytmus, pokud se k nim dostatečně přiblížíte a zaberete je z detailu, případně je vyfotografujete z netradičního úhlu.




Rytmus a vzor lze najít téměř všude, jde jen o to se po něm dívat. Toto jsou do dálky mizející zábradlí balkónů hotelu u moře.


12. Snímek zarámujte


Některým fotografiím sluší, když je již v obraze orámujete. Zdůrazníte tak hlavní objekt, který bude obklopen rámem a tím pádem vynikne. Vyloučíte tím i nežádoucí podrobnosti kolem hlavního objektu a soustředíte pozornost diváka tam, kam potřebujete. Rámovat je možné opět barvou, kontrastem, vzorem atp.




Některým snímkům sluší jejich orámování – opět to přitáhne pozornost na hlavní objekt v rámu a často to i zakryje nevzhledné prvky okolo.

Naopak pokud něco z obrazu utíká, lidské oko skoro neomylně zamíří tímto směrem a místo na hlavní objekt upoutá svojí pozornost k myšlenkám jako: „Proč to tam není celé?“, „Jak to pokračuje?“, „Co tam asi bylo?“ Je to nevědomý proces diváka, který zkazí dojem třeba i z povedené fotografie. Proto je třeba se neuzavřené kompozici bránit a prvky které opouštějí obraz nekompromisně již při rámování snímku na scéně likvidovat! Přehlédnete-li takový neuzavřený prvek při snímání či není-li možné se ho zbavit, přijde ke slovu retuš v PC – obvyklý nástroj je potom Klonovaní razítko (Stamp).

V závěrečném díle se podíváme na srostlice, těsné dotyky, nechtěné linie, opuštění snímku, výřez a ořez a na závěrečná doporučení.
Autor: Roman Pihan

Vystudoval ČVUT Fakultu elektrotechnickou. Po nástupu digitální fotografie se stal jedním z propagátorů jejího využití v komerční i amatérské praxi. Pravidelně přispívá fotografickými články do řady odborných časopisů, lektoruje a přednáší fotografii na konferencích. Vydal úspěšné knihy „Mistrovství práce s DSLR“ a „Mistrovství práce se světlem“.