DSLR na cestě časem - 14. díl

Úkol automatiky

Při plně automatickém fotografování má automatika za úkol zcela osvobodit fotografa od nastavování expozice, a musí tedy pro každý snímek provést:

1. Změřit úroveň osvětlení na scéně (my již známe rozdíl mezi dopadajícím a odraženým světlem a problémy, které z toho pro expoziční automatiku pramení).
2. K změřené úrovni osvětlení stanovit expoziční hodnoty ISO – clona - expoziční čas.
   Je to však úloha poměrně těžká, protože řadu údajů o scéně a záměr fotografa automatika neví, a tak logicky volí střední a typické hodnoty a vyrábí průměrné a tuctové fotografie. Mnohdy také neodhadne správně situaci a volí nesmyslné hodnoty – např. expoziční čas 1/30 sec na sport, nesmyslné použití blesku při fotografování ohňostroje atd. Nesmíte se ale na ní zlobit – ona spoustu faktů znát totiž nemůže!

Expoziční režimy

Proto, aby tato úloha mohla být uspokojivě vyřešena i pro nestandardní situace, mají všechny DSLR a i celá řada jen mírně pokročilých kompaktních fotoaparátů tzv. expoziční režimy – obvykle volitelné kolečkem – voličem expozičních režimů (Mode Dial). Režimy na tomto kolečku (či v menu) lze nejčastěji rozdělit na 4 zóny:

1. Plná automatika (AUTO)
   Je obvykle označovaná zeleně a v tomto režimu musí automatika obě výše uvedené úlohy vyřešit zcela sama.
   
2. Scénické režimy (sport, krajina, makro, portrét atp.)
   Jsou také plnou automatikou, ale fotograf obvykle volbou ikony sděluje automatice, co fotografuje, a tedy sděluje, jaký kompromis potřebuje. Například volba scénického režimu sport jednoznačně preferuje krátké expoziční časy výměnou za vyšší ISO.
   
3. Kreativní (poloautomatické) režimy P, Tv, Av (Canon, Pentax) nebo P, S, A (ostatní fotoaparáty)
   Fotograf určuje jednu či dvě hodnoty z trojice ISO – clona – expoziční čas ručně a zbylé hodnoty určuje automatika. Výrazně se tím tedy zpřesňuje (byť ručně) expoziční kompromis, i když se stále jedná o plnou expoziční automatiku.
   
4. Manuální režim M
   Fotograf nastavuje všechny tři hodnoty ISO – clona – expoziční čas ručně, a je to tedy plně manuální režim, kdy je automatika vypnuta.

Podrobný popis expozičních režimů

Jakmile fotograf opustí automatické režimy, získá obrovskou vládu nad svým fotoaparátem. Snímky začnou fotografa „poslouchat“ a výsledky začnou být podle jeho přání. Správná volba režimu a jejich pochopení je proto velmi důležitá, a proto se jim budeme věnovat podrobněji. Je také příznačné, že řada profesionálních fotoaparátů např. scénické režimy vůbec nenabízí, protože profesionální fotografové je nepoužívají.

Volbou expozičního režimu vlastně fotograf upřesňuje své požadavky na trojici ISO – clona – expoziční čas, a tím částečným či úplným ručním zásahem pomáhá automatice řešit její druhý úkol. Typické chování fotoaparátů shrnuje tabulka níže, v detailech se však mohou fotoaparáty lišit:

Režim AUTO

Všechny, a to i zcela profesionální fotoaparáty, nabízejí nějaký režim plné automatiky. Je obvykle značen zeleně a obvykle i výrazně redukuje možnosti fotoaparátu. Jinými slovy – natočení kolečka do režimu AUTO nastaví celou řadu parametrů na standardní či automatické a často je v menu nelze změnit - například:

• Nastaví se automatické vyvážení bílé (AWB)
• Zvolí se všechny zaostřovací body
• Nastaví se maticové měření expozice
• Expoziční kompenzace není možná
• Celá řada dalších možností z menu fotoaparátu zcela zmizí nebo nejde aktivovat

Tím, že ISO – clona – expoziční čas a i blesk jsou ovládány zcela automaticky, a navíc fotoaparát výrazně omezí své možnosti nastavení, se DSLR redukuje na obyčejný „kompaktní“ fotoaparát a fotografování se provádí metodou „Namiř a zmačkni“ (Point-and-shot). Přesto se tento režim někdy hodí, když například nemáte čas na nové nastavení fotoaparátu, fotoaparát je neznámý, v rukou cizí osoby atp. Proto tento režim obvykle jako jediný plně automatický nabízí i profesionální fotoaparáty.

Přemýšlení plné automatiky je vcelku logické a předvídatelné, i když se pochopitelně fotoaparáty mohou od sebe lišit. Stále je třeba mít na paměti, že automatika neví co, jak a proč fotografujete (zda sport či krajinu, zda na malý či velký formát, na čem vám na snímku záleží atd.), a tedy nemůže vhodně volit kompromis expozičních hodnot ISO – clona – expoziční čas. Postupuje tedy podle své nejlepší vůle a možností takto:

1. Expoziční senzor změří množství odraženého světla.
2. V databázi scén (maticové měření) se pokusí scénu najít, zjistit pravděpodobnou odchylku od střední šedé a provést automatickou expoziční kompenzaci.
3. Je-li dostatek světla, automatika volí nízké ISO (100 nebo 200), čas a clonu přizpůsobí světlu. Čas však volí krátký – např. 1/160 sec a clonu zavírá jen má-li dostatečný prostor v expozičním čase (bojí se rozhýbání snímku).
4. Pokud dojde k závěru, že na scéně je protisvětlo, tak vysune blesk a pokusí se scénu přiblesknout.
5. Je-li na scéně méně světla, otevírá clonu, prodlužuje čas a zvyšuje ISO.
6. Čas však neprodlouží nad cca 1/60 až 1/30 sec – obává se rozhýbání snímku z ruky (stativ nepředpokládá).
7. ISO však nezvýší nad cca 400 – obává se šumu.
8. Je-li na scéně ještě méně světla, expoziční hodnoty se zarazí na zcela otevřené cloně (podle objektivu), času 1/30 až 1/60 sec a ISO kolem 400. Nedostatek světla řeší automatika potom jen bleskem.

Z uvedeného vyplývá, že v režimu AUTO nelze exponovat delšími časy než asi 1/30 sec. Nelze také nastavit vyšší ISO než asi 400 a clona není podřízena hloubce ostrosti, nýbrž světlu. Blesk se zapne vždy, když je na scéně protisvětlo nebo nedostatečná hladina světla.

Příště se podíváme na scénické režimy a režim P.