Ejhle člověk 20: Portrét jako živý

Šesté Jak? – portrét jako živý

I docela všední portrét tedy můžeme pojednat mnoha způsoby a není možné na všechny uplatnit stejnou základní šablonu. Nás proto dnes bude zajímat především portrét živý, realistický, co nejvíce vypovídající o momentální náladě nebo situaci, v níž se portrétovaný nacházel v okamžiku stisku spouště. Zcela tedy tentokrát pomineme například portrét oficiální (prezident republiky na stěně kanceláře), ale i ten příliš uměle stylizovaný (váš intimní přítel v černém prádle, v klobouku s pštrosím pérem a se slušivým nalepovacím knírkem karibského piráta).

Což neznamená, že se musíme nutně omezovat na nenápadné pobíhání po ulici a cvakání od boku. U portrétu se vědomost fotografovaného o tom, že stojí modelem, němě předpokládá a je tedy jedno, tvoříme-li na základě momentálního vnuknutí či objednávky někde u stolku zahradní restaurace, v rychlíkovém kupé nebo v profesionálním fotoateliéru. O tom, zda bylo splněno zadání – tedy „portrét jako živý“ – rozhodne pouze výsledek.

Pokud si stále nejste jisti, jak přesně má takový druh portrétu vypadat, zkuste se orientovat podle reakce diváků. Pokud uslyšíte výrazy jako „ to je přesně Franta“, „takhle ho známe“, „tohle jsem já“ nebo „mohl byste mi, prosím, udělat také takový portrét“, jste na dobré cestě. Pokud naopak vaše portréty nelze odlišit od záběrů krajiny nebo architektury, pokud připomínají spíše „pasovku“ nebo fotky na OP, případně vypadají, jako vytržené z alba zločineckých typů, je nejspíš na čase rychle změnit přístup.

Zpočátku, pokud začínáme my anebo máme před sebou nesebevědomý a nezkušený model, se ani nemusíme nezatěžovat složitými pravidly záměrného svícení, líčení a aranžování. Budeme fotografovat převážně při existujícím světle a zaměříme se zejména na přirozený, nekřečovitý, živý výraz. Nebudeme nutit objekt k preciznímu pózování a k pohledu do objektivu, ale dáme přednost téměř reportážním záběrům při práci, sportu, či jiné činnosti, která odvede jeho pozornost od fotoaparátu a zabrání vzniku případné trémy.

Pro podobnou, předem jen rámcově plánovanou živou fotografii jsou zoomové objektivy obecně vhodnější, než pevná ohniska. K získání odstupu dobře poslouží delší ohniskové vzdálenosti, nejčastěji 80 mm až 135 mm EQ. Tím zároveň získáme menší hloubku ostrosti, která je výhodná k „odpíchnutí“ objektu od pozadí a v neposlední řadě se vyhneme i nezáměrné perspektivní deformaci, způsobené rozdílnou vzdáleností jednotlivých částí obličeje, hlavy nebo celé postavy.

Ti odvážnější a komunikativnější naopak určitě zvolí co nejširší ohnisko a s výhodou prakticky nekonečné hloubky ostrosti půjdou do akce „prsama“, fotografujíce převážně na vzdálenost 1-3 m. Perspektivní zkreslení jim vadit nebude anebo ho prohlásí za „umělecké“. I u objektivů s automatickým ostřením se přitom někdy vyplatí vypnout autofokus a nastavit zaostřenou vzdálenost předem manuálně, aby se náhodně nezměnila zrovna v nejméně vhodný okamžik třeba nechtěným namířením do světelného zdroje nebo pohybem modelu.

Při rozumném zaclonění si můžeme předem snadno odvodit, co všechno a v jaké vzdálenosti bude ležet v zóně hloubky ostrosti a získáme daleko větší pohotovost. Navíc pak nemusíme pokaždé držet fotoaparát u oka a budeme rázem ještě „nenápadnější“ nebo schopnější běžné „uvolňovací“ komunikace s portrétovaným. Totéž platí, má-li náš fotoaparát navíc výklopný displej.
Každý začátečník svoje první živé portréty pojedná nejspíš nějak takhle. Rámcová pravidla splněna, známé tváře zdokumentovány, hlavně ale, že jsem se nemusel nikde „ztrapňovat“, nedejbože se s někým bavit, někoho oslovit nebo ho dokonce nějak „aranžovat“.
Až vás ale tahle první nesmělá (a zákonitá) fáze přejde, doufám, že budete usilovat o víc. Začnete promyšleněji pracovat s kompozicí, výřezem, barevností, osvětlením, pozadím a především s výrazem. To ovšem jde jen těžko bez alespoň minimální komunikace s modelem. Takže zhluboka nadýchnout a: „Slečno, prosím vás, vy máte tak hezkého pejska, můžu si vás pohladit?“
Malá ukázka, jak moc mohou výsledek ovlivnit jen docela obyčejné změny barevného prostoru, redukce barev nebo polotónů. Nepřevádějte mechanicky v PC hotové fotografie až tehdy, pokud už opravdu nevíte, jak z toho odpadu přeci jen vykouzlit nějaké umění! Uvažujte o nich seriózně již před vlastní expozicí.

Nejsnadnější práci budeme mít určitě s přáteli, známými a rodinnými příslušníky, kteří se dokážou před naším objektivem většinou uvolnit bez problémů a naopak tak nějak očekávají, že jim na večírku, na společenské nebo sportovní akci nějaké fotografie zhotovíme. U cizích a neznámých lidí je to složitější. Můžete se setkat s odmítnutím, které je třeba respektovat. Vždycky ale záleží na konkrétní situaci. Ptát se každého zvlášť a předem na souhlas je možná společensky nejohleduplnější, spolehlivě se tak ale připravíte o většinu spontánních a atraktivních momentek.

Protože na přípravu dokonalého záběru v podobném případě není tolik času, jako při vědomé spolupráci modelu, je třeba mnohem rychleji reagovat na měnící se situaci. Zvlášť je nutné dávat pozor na nevhodně barevné, nasvícené nebo příliš členité pozadí chystaného snímku. Objekt o nás „neví“ a tedy ho nemůžeme požádat, aby se vhodně přemístil. Musíme se přesunout sami. Nejjistější je opět použití delších ohnisek, která pozadí rozostří a tak potlačí jeho rušivou konkrétnost.

Jindy ale potřebujeme ukázat i okolí nebo další rekvizity nebo i pracovní nástroje a prostředí, s nimiž je portrétovaná osoba v nějaké interakci. Pak je na místě širší ohnisko a celkově větší hloubka ostrosti fotografie. Bude ovšem složitější podobnou kombinaci mnoha různých prvků vhodně kompozičně sladit a proto i tady platí ono známé „méně bývá více“.

Jakýkoli náznak pohybu nebo reálné činnosti dodá živému portrétu punc autenticity a nenahranosti. Dokonalý make-up není žádoucí. Pečlivě upravené a rovnoběžně ležící vlasy, stejně jako oblečení bez poskvrnky, knoflíčky zapnuté ke krku nebo absence vrásek tady nejsou kladem, ale spíš vadou, která podstatně snižuje věrohodnost výsledku. Opravdový život a skuteční lidé totiž vypadají jinak, než sfingy na obálkách křídových magazínů nebo v reklamách na mobilní telefony. Velmi opatrně proto i s případnou dodatečnou počítačovou retuší nebo vylepšováním pleti a dalších detailů. Pohybujete se na tenkém ledě a nejste-li si jisti, přikloňte se spíš k reportážní a dokumentární věcnosti, syrovosti a pravdivosti, než k banální líbivosti.

Portrét v tomto stylu můžeme samozřejmě vytvořit i plánovaně, po předchozí dohodě s portrétovaným, který si takovou fotografii přeje nebo souhlasí s naším záměrem a pouze „dělá“, že o nás neví. Věnuje se své práci nebo jiné činnosti, ale předtím se přemístil do vhodného prostředí, před fotogenické pozadí, oblékl si vhodné oblečení, postavil se do ideálního světla, případně se nechal učesat a nalíčit (nebo umazat a rozcuchat).

Není přitom pravda, že líčení je akceptovatelné jen u ženy. Každý herec dobře ví, že líčení také neznamená vždycky jen „zkrášlení“, ale často i pravý opak v zájmu role. Nejen existence metrosexuálů, ale i detailních portrétů hrdinně zaprášených pistolníků v obrazově bezkonkurenčních spagetti westernech každý podobný názor okamžitě vyvrací, nehledě na běžnou civilní nutnost přepudrování lesknoucí se pleši, čela nebo nosu. Tohle podceňují jen věční začátečníci.

Nezáleží na tom, pracujeme-li v domácím či pracovním prostředí portrétovaného, anebo jestli jsme si vhodné podmínky vytvořili v ateliéru. V každém případě jsme tím ovšem společně již předem odstranili řadu možných obrazových potíží a nyní snáze pořídíme dobrou fotografii, která však i přes složitou přípravu může být (budeme-li chtít) od té pravé „reportážní“ momentky k nerozeznání. Ve skutečnosti by právě pro tato usnadnění, jakož i pro dostatek času, tolik vzácného při práci „na ulici“, měla být podstatně dokonalejší.

A že je podobný, skrytě aranžovaný přístup, přísně filosoficky vzato, už vlastně lež? Ano. Stejně jako třeba minimálně celá černobílá fotografie, která už od počátku vědomě rezignuje na zachycení docela podstatné informace o našem světě, totiž barvy. I živý portrét tedy může být „pravdivě živý“ anebo „jako živý“. I tady platí, že čím tvůrce dokonaleji ovládá řemeslo, čím je schopnějším manipulátorem, tím mohou být jeho díla formálně dokonalejší, avšak obsahově méně věrohodná. Na jeho morálu pak začne záležet víc, než na počtu škol nebo značce vybavení. Nakonec každý snad zná minimálně jméno dodnes obdivované i zatracované Leni Riefenstahlové.

Vítejte tedy na Zemi a vlastní morální ambice v tomto směru už prozkoumejte sami nebo ve spolupráci s osobním psychologem!
Světlo skutečně dokáže čarovat, a jestli to platí u krajinářské fotografie nebo u zátiší, pak portrétní umění rozhodně není na posledním místě. I tady to pravé osvětlení může vytvořit z jinak mizerného záběru estetický zážitek a z toho kvalitního nadčasový zázrak.
Portrétovaný nemusí vždycky jen stát nebo sedět. V některých případech se jeho ulehnutí a odložení většiny oblečení hned na počátku fotografování přímo doporučuje. Jednak se tolik nepomačká…
… a pokud třeba pracujete s rostlinným olejem, mohlo by se poničit docela. Pak je lepší odložit rovnou i spodní prádlo a spolu s ním i případné zbylé zábrany. „Jde přeci jenom o portrét, milostivá, tak co byste se styděla! Aha, vás je tu víc!“
Některé fotografie vypadají náročně aranžované nebo v počítači složitě maskované a retušované, pravda je ale často mnohem prozaičtější. Tenhle portrét vznikl v kozím chlívku jednoduchým posunem rukou a obličeje do dočasné světelné skvrny. Jde ale i o to, jestli tomu někdo uvěří.
Portrét není jen hlava. Je to informace o portrétovaném, a pokud je k úplnosti takové informace potřeba vidět celé tělo, všechny končetiny, prostředí nebo další předměty, je to naprosto v pořádku. Neomezujte se jen na samotný obličej. O horolezci budete muset vyprávět mnohem méně, uvidí-li ho divák na skále. Totéž platí o sochaři nebo automobilovém závodníkovi. Například tahle slečna je (kvízová otázka za 10 bodů)…
Podobný případ. Z kompozičních pravidel vyplývá, že nejdříve si všimnete horní partie trupu, která vás ihned dovede k obličeji. Jde tedy o jasný portrét. I ostatní části těla tu ale vhodně hrají a navíc fotografie svým formálním uspořádáním rozhodně nepůsobí tuctově.
I když možná zrovna fotografujete něco docela jiného, využívejte pauz a nucených prostojů všech přítomných a sledujte výrazy jejich tváří v kombinaci s osvětlením a co nejvhodnějším pozadím. Všichni jsou už na vás zvyklí, mírně unavení nebo dokonce rezignovaní, už se tolik nestylizují a nehlídají. Často uděláte své nejlepší portrétní záběry právě takhle!