Recenze  |  Aktuality  |  Články
Doporučení  |  Diskuze
Fotoaparáty
Fotomobily
Objektivy
Software
Tipy a triky
Tiskárny
Příslušenství
Ostatní
O nás  |  Napište nám
Facebook  |  Twitter
Svět hardware  |  TV Freak
Svět mobilně  |  Svět audia

Ejhle člověk 27: Pouliční směs

, , návod
Ejhle člověk 27: Pouliční směs
Dalším z možných, již jakoby pro vás předem ideálně připravených prostředí k fotografování lidí, je ulice. To je ale jen zjednodušené označení celé rozsáhlé skupiny míst a přirozených lokací, v nichž se pohybujeme každý den.
Ejhle člověk 27: Pouliční směs

Čtvrté Kde? – pouliční směs


Co to znamená? Že rady a doporučení, která naleznete v dnešním pokračování, se sice dají zastřešit dnes tolik módním výrazem street foto, to ale neznamená, že by se nedaly uplatnit na dvorku, v zahradní restauraci, na parkovišti, v pasáži, v přístavu nebo na továrním dvoře. Všem těmto místům je společné městské nebo obecněji zastavěné prostředí, vesměs hustě obydlené, v němž se pohybuje po většinu dne poměrně značné množství lidí.

Naším cílem bude místní obyvatele nerušit ani nijak viditelně neovlivňovat jejich činnost, chovat se nenápadně, až takřka neviditelně, přitom ale jejich každodenní kmitání co nejzajímavěji a vizuálně nejatraktivněji zachytit fotoaparátem.

Naprostá většina aktérů takových záběrů tedy nebude nijak spolupracovat (pózovat) a nemůžeme proto nikoho z nich peskovat za to, že nějaký konkrétní úkon nebo grimasu udělal příliš rychle, odvrácen přitom od objektivu nebo stojíce před málo vhodným pozadím. Nemůžeme vyčítat ani kolemjdoucím, že nám vstoupili do záběru zrovna v tu nejméně vhodnou chvíli, ani že naopak odešli příliš brzy, když jsme jejich stafáž chtěli využít k interakci s ostatními motivy.

V tom se pouliční reportážní fotografie hodně podobá třeba fotografování sportu nebo dokonce divoce žijící zvěře. Je jen na nás, abychom našli nejvhodnější stanoviště, zajímavé (kontrastní nebo naopak neutrální a nerušící) prostředí, abychom výběrem vhodného ohniska vyřízli ze skutečnosti jen tu část, která se nám hodí, abychom eliminovali zmatek a roztříštěnost každodenního všudypřítomného chaosu.

Na rozdíl od výše zmíněné zvěře, kterou byste v mnohém mohli snímat podobně, neznámí lidé ale nemusí s vaším fotografováním pokaždé automaticky souhlasit. O to je vaše situace složitější. Můžete tento „problém navíc“ řešit dvěma způsoby. Každý z nich má přitom řadu zastánců a „provozovatelů“ mezi zkušenými dokumentaristy a profesionálními reportéry. Záleží na vaší povaze, kterému dáte přednost.

První skupina vychází z obecného požadavku na ochranu soukromí a osobnosti. Bude vám tvrdit, že dnes již v civilizovaných západních zemích prakticky není možné fotografovat cizí neznámé lidi bez jejich předchozího výslovného, nejlépe písemného souhlasu. Fotografie, jakými se proslavil Henri Cartier-Bresson, démonický Weege nebo Robert Capa, prý už je dnes nemožné zopakovat bez rizika následných soudních tahanic.

I tito, říkejme jim třeba „útlocitní“ fotografové, přitom ale dokážou zhotovit nádherné a přirozeně působící záběry. Jejich postup je většinou takový, že se s příslušnými osobami nejprve dají do řeči, v případě dlouhodobých projektů i sžijí blíže, vysvětlí jim svůj záměr a teprve pak s jejich svolením fotografují. Proto bych do této skupiny řadil i tvorbu například Jindřicha Štreita, byť vypadají jeho fotografie sebepřirozeněji. Pohybuje se ale vesměs ve stále stejném, prostorem omezeném prostředí, kde ho všichni znají a vědí, co je jeho cílem. I když si ho tedy během své každodenní činnosti zdánlivě nevšímají, právě svou přirozeností a nenuceností v bezprostřední blízkosti jeho leicy dávají mu automaticky souhlas s tím, co dělá.




Při svých toulkách městem mějte fotoaparát neustále v pohotovosti. Nikdy nevíte, kdy, kde, a co bude stát za snímek. Všímejte si i věcí, které ostatní přejdou bez povšimnutí a dávejte je do souvislostí, jaké oni nevidí. Všimnou si jich až na vašich hotových obrázcích. Právě tomu se říká tvorba!




Jindy zase můžete stát připraveni u zajímavého stavebního prvku, průhledu nebo u světelné skvrny v pasáži, která tu na okamžik vznikla. A čekat, až daným místem někdo projde, projede na kole, až se tu zastaví skupina dětí a začnou hrát čáru. Využijte každou vhodnou příležitost, naučte se je ale i sám vytvářet.




Právě kolem projel zajímavý chlapík na harleji. Někdo se ještě pohoršuje nad tím hlukem, další se otočí a kochá se pohledem na blyštivý stroj. Říká si, že by to byla hezká fotka, ale vše proběhlo příliš rychle. Usmějte se pod vousy, ale jen mírně. Nemusí každý vědět, že vy jste to stihli. A právě začíná váš další lov.




Přísně vzato byste neměli fotografovat neznámé soukromé osoby ani v jejich automobilech. Může to být považováno za stejně neslušné, jako nahlížet cizím lidem do oken (nebo je tak dokonce fotografovat). Někoho to zastaví, jiného ne. Záleží na situaci, odhadu, drzosti, zkušenostech. Často je možné se v případě nejasností orientovat i jen podle jemných náznaků. Nic nezkazíte milým úsměvem. Dočkáte-li se jeho opětování nebo jiné pozitivní reakce, je vše v pořádku. Opět je na vás, abyste následně třeba i na dálku náznakem poděkovali. Nebo si (vždycky až po snímku − nekažte kouzlo okamžiku!) vezměte kontakt a pošlete fotografii. Planě neslibujte, ale skutečně to udělejte!

„Štreitova“ metoda přináší výborné výsledky, hodí se ale spíš na dlouhodobější projekty a pro vážné, na promyšlený výsledek orientované dokumentaristy a umělce. Kdybyste chtěli stejně postupovat před každým, víceméně náhodným záběrem cizího člověka během svého toulání městem, moc přirozených záběrů byste asi za den nepořídili.

Obavy první skupiny z možného právního postihu nejsou naštěstí tak úplně pravdivé a vycházejí z nedostatečně přesné znalosti zmíněných právních úprav. Stát od státu se sice jistě liší, v zásadě ale platí, že každý člověk má právo na ochranu osobnosti a soukromí, ovšem s řadou výjimek. A jejich znalost nahrává druhé rozsáhlé skupině fotografů, kteří s drzým čelem a nemalými úspěchy fotografují stejně akčně, nemilosrdně a (v ideálním případě) pravdivě, jako jejich velké vzory z minulosti. Ze známých jmen k nim jistě patří Antonín Kratochvíl, Anton Corbijn, Martin Parr, Jan Šibík a mnoho dalších, od seriózních válečných korespondentů až po stovky bezejmenných přispěvatelů bulvárních plátků.

Skutečnost je taková, že i neznámé osoby a bez jejich přímého (natož písemného) souhlasu fotografovat můžete pro účely dokumentární, zpravodajské a umělecké. Tedy dost na to, abyste na svůj strach mohli v klidu zapomenout. Musíte se ovšem omezit na veřejná prostranství, tedy na ulici, veřejné parky, nádraží atd.

Pokud hodláte fotografovat v soukromých prostorách (kterými jsou dnes i kavárny, restaurace, pasáže obchodních center, plavecké stadiony, fitcentra atd.), opět nepotřebujete (pro zmíněné účely) souhlas fotografovaných, zato se již nejspíš neobejdete bez souhlasu majitele zmíněných prostor! Tím jsem doufám nepřímo odpověděl i na nevyřčenou otázku, můžete-li bez souhlasu majitelů (zde tedy často přímo fotografovaných osob) pořizovat záběry z ulice přes plot do soukromé zahrady, snímat rodiny v bytech a domech! Ne bez rizika oprávněných protestů! Tam už jste za čárou!

I v případě, kdy podle zákona máte na snímek cizího člověka na veřejném prostranství nárok, neuškodí trocha slušnosti nebo alespoň zdravého rozumu a pudu sebezáchovy. Stává se to zvlášť fotografům celebrit nebo politiků: Veřejně činné osoby těžko mohou někomu zakazovat, aby je na veřejnosti fotografoval. Jsou to ale také jenom lidé. Pokud budete mít tu smůlu, že jste toho dne už padesátý šestý idiot, který bez dovolení vypálí Angelině Jolie nebo Ondřeji Vetchému celý obsah bleskového kondenzátoru z půl metru do obličeje, nemůžete se divit, až vám jistý dvou a půlmetrový bodyguard (nebo Ondřej sám) trochu pomuchlá fasádu a rozšlape košíček.

Potud k právnímu minimu a k psychologii, kterou doporučuji nepodceňovat. Půjde-li jen o technickou stránku věci, nepochybuji, že umíte přesně měřit světlo, víte, která metoda je vhodná na co a kdy, chápete, co je světlo odražené a co dopadající, umíte běžný objekt dobře a přesně zaostřit. Teď jde ale o sekundy! Navíc se situace v hledáčku neustále mění!

Nedoporučuji tedy postávat před neznámými lidmi půl hodiny, mířit jim z metru do obličeje „dvoustovkou“ a v klidu si přitom nastavovat všechny potřebné veličiny. To by vám tu čočku naklepl každý. Hlavní je nenápadnost, nenucenost. Tajný agent, nasazený na sledování – váš vzor! Potřebné parametry na přístroji si nastavte zásadně předem, případně za rohem nebo obráceni jakoby jiným směrem. Používejte poloautomatické režimy, nejlépe předvolbu clony nebo času. Úplný manuál není vhodný pro svou pomalost a příliš rychlou proměnlivost scény, tupý automat zase jen náhodou zaznamená fotografii tak, jak si představujete (představujete si vůbec něco předem, nebo se spokojíte s jakýmkoliv barevným obrázkem na displeji?).

Pak pozorujte (nenápadně) vybraný úsek a čekejte (s fotoaparátem spuštěným dole, schovaným pod kabátem nebo v kapse, ale zapnutým) s prstem na spoušti. Teprve, až se bude blížit vrcholný okamžik, o který vám jde, přiložte bleskurychle fotoaparát k oku a… cvak, cvak. Nic víc! Fotoaparát už je zase doufám v kapse nebo alespoň ve spuštěné ruce podél boku. Ne, že si začnete hned prohlížet výsledek a tím se prozradíte!

Šikovné jsou i výklopné displeje, s nimiž lze fotografovat třeba od pasu a přitom vypadat, že si jen cosi prohlížíte nebo nastavujete. Je to ale stále stejné, jako s těmi agenty. Někoho sledovaný odhalí hned a na sto metrů, jak jen vyleze z metra, jiný se ve stejné situaci dokáže k objektu zájmu přitočit nepozorovaně na dosah ruky, půjčí si z jeho kapsy občanku, celou si ji naskenuje pro pozdější počtení a zase ji vrátí na místo, aniž by si kdokoliv něčeho všiml.

Chce to trénink, nervy, povahu… a neuškodí, vypadat třeba trochu jako Tom Cruise nebo Brad Pitt. Ti jsou alespoň ve svých agentských filmech neviditelní, kdykoliv si vzpomenou. Vážně tedy netuším, čím to tedy je, že v reálném světě, jakmile vyjdou na ulici, všichni kolem se rázem rozdělí na ječící a omdlévající…

Na závěr opět jedna konkrétní situace z fotografického zákulisí, jíž jsem byl svědkem a která dobře ilustruje rozdílný přístup různých fotografů. Karlovarský filmový festival. Opravdové světové hvězdy, třpyt Hollywoodu na dosah. Každoroční svátek pro zapálené lovce celebrit, profesionály i pro pouhé reportážní nadšence. Jestli milujete davy, jestli se rádi strkáte s ostatními při čekání na příjezd rozmazlené superstar, jestli rádi okukujete profesionální vybavení a funkční i směšné manýry svých kolegů, jste na správné adrese.

Jako amatér se těžko někde jinde dostanete svým idolům blíž a těžko budete mít jinde během pár dnů tolik příležitostí k mimořádným úlovkům, jako tady. Navíc si tu každý den znovu ověříte, že ač to nemá logické opodstatnění, pravý reportér nosí na rameni jedině otrhanou brašnu značky Domke, v uchu náušnici nebo alespoň pestrobarevný šátek na hlavě, vestu s mnoha kapsami a na krku i v brašně několik těl zrcadlovek nejvyšší třídy s logem výrobce zalepeným černou izolepou. A bílé objektivy! Všude samé canony, nikony a… pak už nic. To abyste věděli, s čím přijet příště.

Málem bych zapomněl – uprostřed téhle hektické přehlídky drahé a rozměrné japonské techniky, mezi vším šílenstvím módy, komerce a profesionálního tlaku na výsledek stával každý rok jeden tichý, noblesní, nenápadný pán v šedém důstojném obleku. Miroslav Zajíc, dlouholetý legendární reportér starého Mladého světa, už dlouho v důchodu. Trpělivě a klidně čeká, nestrká se, žádná brašna, snad ani nemá s sebou fotoaparát.

Až když to vypukne, v pravý okamžik lehce poodhrne přední díl saka a vytáhne maličkou kinofilmovou leicu s neméně drobným systémovým bleskem. Jeden pevný objektiv, předem zaostřený na dva metry. Cvak, cvak. Jak to, že ty jeho fotky jsou zase lepší, než jiné?




Svatby se konají většinou v pátek nebo v sobotu, radnici nebo kostel najdete v každém městě. Co vám brání počkat si, až bude nějaký zajímavý pár vycházet ze dveří? Kašlete na suchý dokument, od toho jsou tu jiní! Zaznamenejte emoce a kouzlo okamžiku! Na jménech nezáleží!




Celkové záběry jsou fajn, hlavně když dokážete vidět a zachytit zajímavé světlo. Detail ale bývá většinou ještě působivější. A znovu – všímejte si souvislostí, které jiní nevidí! Poskládejte je vtipně nebo graficky účinně do formátu a následně si užívejte překvapených reakcí diváků. Byli tam také, ale tohle jste jim ukázali až vy.




Plovárna ve žhavých letních dnech přímo přetéká fotogenickými náměty, jak by jistě potvrdil nejen Miroslav Tichý. Vy jste tam ještě nefotografovali? A proč?




Až se trochu otrkáte a zautomatizujete své reakce i vidění, neskončete tím, že budete dělat hezké jednotlivé obrázky. Pracujte systematicky, najděte si téma a tomu se věnujte dlouhodobě. Vytvořte si vlastní, osobitý styl, vylepšujte ho a setrvejte u něj. Zapomeňte na slepé papouškování pouček. To je důležité v začátcích, vy ale chcete růst a chcete, aby se vaše tvorba stala osobitou a rozpoznatelnou. Mě třeba v reportážních záběrech naprosto nevadí místní tonální přepaly, kácející se horizonty, lokální nebo i celková neostrost, nedokonalá kompozice nebo jistá syrovost – jsou-li ovšem přítomné emoce, pravdivost, kouzlo nehraného okamžiku, přirozená reakce reálných lidí. Není to jistě cesta pro každého. Tu svoji si už totiž musí najít každý sám!