Ejhle člověk 34: Rámy a rámečky

Čtvrté Nač? – rámy a rámečky

O tom, že i fotografie může být plnohodnotným uměleckým, nebo skromněji výtvarným dílem, se v poučených kruzích už sto let nijak nepochybuje. Přesto se ovšem i dnes najdou diváci, kteří nad „obyčejnou“ fotografií ohrnují nos. Vždyť to není dílo žádného „študovaného“ mistra, nejde o ruční práci, není to originál, takovou fotku přeci dokáže vyrobit každá plastová krabička na dvě tužkové baterky!

Stejně nepoučení nebo minimálně nesebevědomí jsou ale často i samotní fotografové. Jak mám prezentovat tuhle zvlášť podařenou fotografii, abych zdůraznil, že mi na ní záleží, že ji považuji za cosi víc? Jak ji odlišit od průmyslově chrlených zvětšenin, lezoucích bez špetky invence každý den z komerčních minilabů? Heuréka – dodám rámeček!

Je až neuvěřitelné, jak takový malý, citlivě použitý doplněk většině fotografií skutečně pomůže. Schválně si to sami vyzkoušejte a nechcete-li rovnou tisknout, začněte nejprve bez trvalých následků na obrazovce svého počítače. Nejjednodušší cestou je zvětšit plátno (podkladová plocha), kterému už rovnou nebo kdykoliv později můžete přiřadit barvu (doporučuji pro začátek zůstat u osvědčené dvojice bílá/černá).

Na rozhraní mezi samotným obrazem a nově vzniklým okolím – plátnem – můžete navíc ještě vytvořit kontrastní linku. Už jen těmito dvěma přidanými prvky, jejichž velikost, umístění, tloušťku, barvu a kontrast můžete libovolně zkoušet, jste získali stovky odlišných možností, jak svoje dílo vylepšit nebo pozměnit (anebo poškodit, pokud nemáte vkus). A to jsme teprve na začátku.
Nejjednodušším řešením je tenká linka těsně okolo samotného obrazu. Zatímco dříve jsme používali pravítka, fixy a tuše, dnes stačí na obrazovce vytáhnout patřičně širokým proužkem (zadáváme v obrazových bodech) libovolný výběr. Nezapomeňte, že lze vytahovat uvnitř výběru, vně i přesně na střed a výsledek je pokaždé jiný, především v rozích anebo tam, kde záleží na přesných rozměrech.
Totéž v negativním provedení. I okolí fotografie a šíře i barva „pasparty“ hraje svou roli v našem představení. Někdy je vhodný co největší kontrast, jindy dáme přednost měkkému, nerušícímu okolí nebo pozvolnému přechodu. Hrajte si s diváky a ovlivňujte jejich náladu ke svému záměru, čímkoliv to jde!

Tím samým krokem jste ale zároveň okamžitě získali stovky a tisíce odpůrců! Zatímco vaši příznivci vás budou velebit (konečně mají vodítko, podle kterého snadno poznají „uměleckou“ fotografii od té „obyčejné“), druzí budou mumlat nebo dokonce hlasitě vykřikovat cosi o umělých a trapných berličkách, o zneuctění „čisté“ fotografie, o nevkusu a nepřípustné „grafice“. Unesete to?

Tak pojďme dál. Až se nabažíte jednoduchých úprav, přejděte k složitějším. Takový okraj fotografie (plátno) vlastně laciným způsobem simuluje skutečnou paspartu při finální nebo galerijní úpravě fotografií, grafik a obrazů. Autor tím sám už předem bere do vlastních rukou konečnou prezentaci svého díla a dává tím najevo, že mu na ní záleží. Pokud se stejně počítá s dokonalým konečným rámováním do pravé pasparty a kvalitního rámu, je to věc zhola zbytečná, pouze zmenšující využitelnou plochu fotopapíru. Docela jiná situace ale nastane při snaze o vytvoření jinak, než pouze linkou definovaných okrajů.

Fantazii se meze nekladou a tak kromě obligátních „filmových“ okrajů (viz dále) můžete vlastně namalovat nebo naskenovat libovolný tvar, přímo v editoru nebo ručně štětcem na papír namalovat libovolné šmouhy a tahy, které následně pomocí skeneru převedete do digitální podoby. Osobně často využívám nejrůznější výběry a masky vrstev přímo ve Photoshopu, přičemž vždy dávám přednost „ruční“ a „oční“ práci před hotovými univerzálními filtry.

Pracuji především s prolnutím, křivkami, s jasem a kontrastem, aplikovanými jen na úzký okraj fotografie. Většinou do výběru přidávám i šum a selektivně ho doostřuji. Výsledek působí, jako že rám není dodaný zvenčí, ale je svou proměnlivou tloušťkou a lokální tmavostí nebo i přepaly logicky integrován do konkrétního obrazu. Je také ihned jasné, že nejde o žádný sériový polotovar. Stejně dobře ovšem můžete do okraje fotografie malovat štětci nebo ho umazávat gumou s dostatečně vhodně volenou šířkou a prolnutím stopy nástroje.

Už v období klasické fotografie byly oblíbené a hojně využívané rámečky tvořené skutečným okrajem filmu. Někteří autoři tím dokazovali (a dodnes dokazují), že při zhotovení zvětšeniny využili naprosto beze zbytku celé políčko negativu. Což má být důkaz, že jsou schopni takto finálně komponovat záběr již v hledáčku, případně také toho, že negativ nemusí tolik zvětšovat (nedělají výřezy), a tím se snaží o co nejlepší technickou kvalitu.

Osobně takovou snahu považuji za samoúčelnou, protože podle mě záleží ve výtvarné fotografii pouze na výsledné působivosti a splnění cíle, nikoliv pokaždé nutně na ostrosti, zrnitosti nebo na tom, jak bylo nějakého konkrétního efektu dosaženo. Je to totiž stejně nepodstatné, jako tvrzení jiných (technicky zaměřených) autorů, že celé svoje portfolio stvořili objektivem 35 mm nebo „plnou dírou“ dejme tomu 1,4. Zlatou Leicou, nebo červeným Hasselbladem. No a co! Nemluv o svých hračkách a ukaž fotografie!

Sice vedlejším, ale mnohem zajímavějším důsledkem těchto snah, který začal být záhy napodobován čistě z výtvarného důvodu i ostatními autory, je viditelný a výrazný černý rámec obrazu, někdy navíc nakopírovaný včetně viditelné perforace kinofilmu nebo dalších detailů a nápisů u filmu svitkového nebo plochého. Speciálním případem jsou potom polaroidy, jejichž okraje působí zvlášť efektně a jaksi malířsky.

Tyto techniky se dnes hojně používají i v digitální verzi a to buďto vložením zvlášť naskenovaných skutečných okrajů z jiných filmů, použitím předdefinovaných „uměleckých“ filtrů, vektorových masek anebo ručním domalováním.

To vše je užitečné hlavně v případech, kdy skutečné klasické rámování není možné nebo ho neplánujeme třeba jen z finančních důvodů. Přesto chceme fotografii jaksi uzavřít, ohraničit nebo „povýšit“ a tím zdůraznit její promyšlenou kompozici nebo svůj autorský styl. V této souvislosti mám na mysli hlavně webové galerie, různá promítání nebo předem připravená a do video formátu převedené pohyblivé a ozvučené prezentace.

U tištěných zvětšenin se finální, samotným autorem provedené orámování hodí hlavně u dočasných, levně adjustovaných výzdob interiérů nebo u nenáročných klubových výstav někde v kavárně, kde se předpokládá prosté vložení tisku do zaskleného klip rámu. Rozdíl oproti prosté fotografii bývá i tak několikanásobně lepší.

U trvalejších řešení nebo v případě větších a významnějších výstav už ale polovičaté řešení neobstojí. Nezbude, než investovat do kvalitní tuhé pasparty s předepsaným způsobem pod úhlem seříznutou hranou a do profesionálně provedeného dřevěného nebo kovového rámu. Plast tu nemá co dělat, podobně jako v nově zateplených oknech klasických prvorepublikových vil, přesto je ale tu i tam stále nejčastější. Pravým důvodem takového nevkusu je cenový rozdíl a opět ten nešťastný zažitý názor většiny, že na tom zase tolik nezáleží. Jak komu!

Poučenější nebo jen náročnější zákazník dá vždycky přednost na míru zhotoveným kvalitním dřevěným rámům (každý truhlář, hodný toho jména, bude nadšený) nebo využije nabídky hotových rámovacích řešení. Skutečně obrovskou nabídku najdete například u tradičního výrobce z Českého Krumlova (lira.cz) nebo (zde i v případě, že raději kov) u světově proslulé značky Nielsen a dalších. Vždy můžete objednat jen samotný materiál nebo přímo zadat kompletní rámování. Budete doslova zavaleni i nabídkou dalšího příslušenství včetně promyšlených a skutečně robustně fungujících kompletních závěsných systémů. Plánujete-li tedy například otevřít prodejní galerii nebo trvale a profesionálně vyzdobit cukrárnu, stačí vám doslova holá místnost (a zlatá karta).

U specializovaných dodavatelů můžete vybírat z nabídky dřevěných rámů nejen moderního hladkého designu, ale protože se neomezují jen na rámování fotografií, i z masivních, extrémně zdobených a silně „zlacených“ klasik. Že se takové „obludy“ k už z podstaty modernímu médiu, jakým fotografie nesporně je, zoufale nehodí?

Jadran Šetlík by s vámi docela určitě nesouhlasil. Velmi úspěšně se totiž živí právě tím, že současným politikům a průmyslovým oligarchům prodává jejich obří portréty, tištěné na plátně, fotografované, aranžované i finalizované do stylu starých malířských mistrů. Zasazuje je právě do takových těžkých rámů. Budou se v těchto rodech zajisté s úctou a pietou dědit z otce na syna. Ne nadarmo měla tato Šetlíkova díla velký úspěch i u arabských šejků. Jde-li v tomto případě stále ještě o umění, o pouhé kvalitní řemeslo nebo už o bohaprostý kýč, nechme na povolanějších.

Zatímco u dočasných řešení (klip) bývá preferováno zasklení (spíše z důvodu ochrany fotografie, než kvůli zlepšení výsledného dojmu), u trvalých a náročnějších instalací se většinou snažíme obejít bez něho. Využíváme například celoplošné lepení, laminaci, tisk na plátno, následně vypnuté na konstrukci. Snažíme se o zachování jemných valérů předem pečlivě vybraných povrchů, struktur a materiálů. Ve výsledku jde mimo jiné i o to, aby se hotový obraz co nejméně leskl, především při umístění proti oknům nebo během vystavení v galerii. Pokud už se tedy rozhodneme pro klasické zasklení, preferujeme o něco dražší a mírně zmatňující, ale jinak mnohem výhodnější antireflexní sklo.

Jak tedy vidíte, i v tak úzké oblasti, jako jsou fotografické rámy a rámečky, je o čem přemýšlet. Tak s chutí do toho, i kdybyste měli zpočátku vylepšovat jen svoji novou galerii na oblíbené sociální síti!
Moje oblíbená metoda tvorby výrazných a osobitých rámečků spočívá v kombinovaném použití dvojitého výběru (šířka tahu), křivek a změn jasu a kontrastu. Ve finále do výběru přidávám šum a lokálně doostřuji. Kouzlo této metody spočívá v tom, že ačkoliv používám stále stejný postup (až na konkrétní míru hodnot), vypadá na každé fotografii jinak a organicky zapadá do obrazu, což jednoduchá linka nedokáže.
Pomocí výběru, rozostření a křivek ale můžete tvořit i docela jiné rámečky, možnosti jsou doslova nekonečné.
Další šikovnou metodou je nakreslit si rámeček nejprve „nad“ fotografii do samostatné vrstvy (lze použít i malování, „škrábání“ a „stříkance“ nebo načíst vektorový vzor třeba z Illustratoru, kde se také podobné tvary konstruují velice snadno a šikovně pomocí definice vlastního štětce) a následně jejím různým prolínáním s vrstvou fotografie najít ideální výsledný efekt. Ten pak zase, byť zcela identický, bude na každém konkrétním záběru vypadat trochu jinak. Bude to vždycky originál, ale udrží sérii nebo cyklus potřebně jednotný. Přitom jde o práci na pět minut.
Kdo má větší odvahu (nebo aroganci), může zkusit malovat přímo do fotografie. Opět doporučuji pracovat ve vrstvách, jde to bez zbytečného rizika. Tento postup se už ale blíží spíš práci designera na celkovém řešení třeba letáku nebo brožury (a stejně jako ostatní postupy se nemusí líbit všem).
Nikdo netvrdí, že fotografie musí končit rámečkem! Místy (velmi efektní a pravidelný údiv budící řešení) ho může snadno „přetékat“. Je ovšem opět na konkrétním zvážení, kdy je to k dobru věci a kdy jde jen o samoúčelný efekt.
Ještě jednou totéž, zde více „realisticky“ podáno. Postup a úskalí zůstávají stejné. Ve finálních aplikacích, jako jsou obálky časopisů, se k podobným efektům často využívá flexibilnější, ale viditelnější vektorové masky. V případě samotného obrazu, jako zde, si ale vystačíme i s editací samotné bitmapy.