Ejhle člověk 39: objektiv nad zlato

Druhé Čím? – objektiv nad zlato

Je bohužel běžným jevem, že mnozí při nákupu nového fotoaparátu bedlivě sledují parametry jako je rozlišení, fyzická velikost čipu, stejně jako množství desítek dalších důležitých i pochybných funkcí a vlastností tak, aby za své peníze pořídili to nejlepší. Na objektivu ale velmi často šetří. Ani při nákupu skutečně kvalitního přístroje s výměnnými objektivy jim nepřijde divné, že samotné tělo se prodává třeba za 15 nebo dvacet tisíc a výhodný set se základním zoomem nebo dokonce dvěma je jen o pár tisíc dražší! Co je to asi za objektivy?

Poučení je posměšně nazývají předraženými víčky na tělo. Mám-li dostatek volných finančních prostředků, může se určitě i takový objektiv hodit na nenáročné úkoly nebo třeba na dovolenou do ciziny, do nepříznivých nebo rizikových podmínek atd. K němu si ovšem dokoupím ihned nebo později něco kvalitnějšího a výkonem (tedy bohužel i cenou) více odpovídajícího parametrům samotného fotoaparátu. Náročnější úkoly absolvuji výhradně s takovou kombinací.

Není však málo těch, kteří si ani k pravé zrcadlovce nebo ke kompaktní bezzrcadlovce už nikdy žádný další objektiv nepořídí. Někteří z nich na něj nemají prostředky, jiní se bojí, že si při výměně zapráší senzor a ti poslední (osobně jsem zažil) ani netuší, že má jejich fotoaparát něco jako bajonet. A pak jsou tu všichni ti, kteří si pořídí fotoaparát s objektivem napevno zabudovaným. Mohou jeho optický výkon v budoucnu už případně pouze zhoršit použitím nejrůznějších předsádek nebo filtrů, nikdy však vylepšit. Až začnou být s výstupy ze svého fotoaparátu časem nespokojeni nebo omezováni vzhledem k zájmu o nějaký konkrétní fotografický žánr, nezbude jim, než vyměnit celý přístroj. Především tato skupina uživatelů by měla věnovat při výběru své nové hračky její optické soustavě daleko větší pozornost, než ostatním, často nepodstatným parametrům.

Ti, kdo si pořídili zrcadlovku s tím, že vědí proč, už většinou také počítají s pozdější investicí do dalších objektivů a sami vědomě studují jejich parametry, poměr výkon/cena nebo vhodnost konkrétního typu právě pro jejich fotoaparát. Většinou nehrozí, že by vybrali nevědomky vysloveně špatný objektiv, spíš jde o to zvážit, co skutečně využijí, čím a jak intenzivně se chtějí ve fotografii zabývat.

Stejně důležitá jako optické vlastnosti je i mechanická stavba a celá konstrukce objektivu, včetně jeho průměru, tedy nepřímo světelnosti. Častá finta výrobců spočívá totiž v tom (a týká se jak samotných objektivů, tak ještě mnohem více zoomů pevně zabudovaných v kompaktech, včetně ultrazoomů), že velikost clonového otvoru na širším konci je poměrně atraktivní (a patřičně zdůrazňovaná v reklamě), ovšem týká se jen úzkého pásma širokoúhlých ohnisek a už ve středu, a tím spíš na jejich „telekonci“ nabývá hodnot mnohem méně radostných. Což znamená v použitelnosti takového zoomu obrovský rozdíl, srovnáme-li jeho výkon s objektivem o konstantně vysoké světelnosti v celém rozsahu. Přitom je dobrá světelnost u teleobjektivu ve skutečnosti ještě mnohem důležitější, než u širokého ohniska – fotografovat totiž musíme kvůli riziku roztřesení daleko kratšími časy. Markantní rozdíly je pak třeba ovšem čekat i v rozměrech, hmotnosti a ceně.
Širokoúhlý výměnný zoom nejvyšší třídy pro zrcadlovky Nikon (špičková světelnost 2,8 v celém rozsahu).
Velmi kvalitní a zároveň jeden ze světelnějších zoomů středního rozsahu 5x na pokročilém kompaktu.

Další ze světelnějších (2,8–5), širokorozsahový zoom 26x na UZ kompaktu (Pentax Optio X90).


Jeden příklad za všechny: světelný a kvalitní makroobjektiv bývá poměrně nákladnou záležitostí. Dodává se v několika ohniskových vzdálenostech jako mírně širokoúhlý, základní nebo jako krátký teleobjektiv. Pro toho, kdo se věnuje speciálně makrofotografii, má výběr správného druhu makroobjektivu význam v tom, že čím delší ohnisko zvolí, tím bude mít (celkem nepatrně) menší hloubku ostrosti při maximálním přiblížení, stejného zvětšení ovšem dosáhne při docela podstatně větší fyzické vzdálenosti své, ale především přední čočky svého objektivu, od samotné scény. Nebude si tak sám sobě stínit, nehrozí poškození nebo zašpinění skla objektivu, nebude svůj model tolik stresovat přílišnou blízkostí atd. Naopak širší ohnisková vzdálenost kromě vyššího a snadnějšího prostření scény nabídne širší záběrový úhel a někdy může být ve stísněných prostorách výhodou i to, že nevyžaduje tak velký odstup.

Tentýž makroobjektiv má ale daleko širší využití. Může ho tedy s výhodou využít i fotograf, který se makrofotografii speciálně a jednostranně tolik nevěnuje. Přitom nezapomínejme, že makrofotografie není obor, našemu zaměření na fotografování lidí nějak zvlášť vzdálený. Schválně si zkuste zhotovit snímek krásného oka s orosenými nebo jen jedinou kapkou slzy ozdobenými řasami, detailní fotografii rtů, hebké pokožky nebo konečků prstů, právě pracujících na jemné výšivce. Objevíte nový rozměr své specializace a třeba zůstanete déle.

Ale nemusíte. Zvolili jste při nákupu kupříkladu makroobjektiv s delší ohniskovou vzdáleností a jako možná nečekaný bonus jste tím zároveň získali velmi kvalitní portrétní sklo. Někdy sice vzhledem k většinou vynikající kresbě detailů až příliš ostré pro portrétní účely, alespoň ale sami na vlastní (čili na cizí) kůži poznáte, k čemu je dobrý dokonalý makeup modelky před plánovaným focením (nebo následná dobře zvládnutá retuš v počítači). Mluvím o makroobjektivech s ohniskovou vzdáleností zhruba mezi 70 a 150 mm pro formát 35 mm filmu (a fulframe zrcadlovky) anebo o 40 až 70 mm objektivech pro formát čipu APS-C a jemu velikostně podobné rozměry senzoru u dalších výrobců.

Každý makroobjektiv se specifickou mechanickou konstrukcí si ovšem s sebou nese nejen výhody (přiblížení až do poměru velikosti 1:1, s jinými objektivy bez dalších pomůcek nedosažitelné), ale i nevýhody. Kromě ceny je to především výrazně pomalejší ostření. Jako portrétní objektiv se proto hodí především pro pečlivou studiovou práci nebo obecně spíš pro aranžovanou fotografii a ne pro pohotovou akční nebo reportážní práci. Tady pracujeme spíš s většími změnami zaostřené vzdálenosti a rychlost autofokusu bývá klíčová.

Začíná být to rozhodování trochu složité? A to jsme dosud konkrétní objektiv nezkoumali z hlediska světelnosti, mechanické odolnosti, počtu a materiálu optických i mechanických členů, druhu pohonu jeho autofokusu, způsobu, spolehlivosti a rozsahu komunikace s tělem fotoaparátu, případné schopnosti vnitřního ostření, možnosti přímého ovládání clony, průměru filtrového závitu, případného otáčení předního členu, možnosti použití sluneční clony, výrobní značky a tím možného bezproblémového nasazení na konkrétní přístroj atd. atd.

Vidíme tedy, že ani výběr jednoho konkrétního objektivu pro jeden konkrétní účel není nic jednoduchého. Už také asi přesněji chápeme, proč jsou mezi jednotlivými objektivy takové cenové rozdíly a proč se třeba i hlavními parametry ne tolik odlišné objektivy výrazně liší rozměry nebo hmotností. Pokud se nám zdá, že takových speciálních objektivů potřebujeme víc, je vše ještě složitější.

Třeba o to, aby jednotlivé ohniskové vzdálenosti vhodně navazovaly nebo se ještě lépe mírně překrývaly (nebudeme potom muset tak často objektivy měnit a tím riskovat ztrátu důležitého okamžiku nebo jen prozaické zaprášení čipu). Aby měly pokud možno všechny naše objektivy nebo alespoň většina z nich shodný průměr filtrového závitu (kvalitní filtry jsou drahé a vystačit s jednou sadou je výhodnější, než potřebovat jich pět). Od věci není ani nekombinovat pokud možno objektivy příliš mnoha značek nebo i generací a designů u téže značky. To, co nadšeným amatérům může připadat jako podružnost, v okamžiku rychlé potřeby změny ohniska nebo ručního doostření dokáže spolehlivě rozzuřit.

Mám na mysli třeba fakt, že někteří výrobci považují za vhodnější zoomovat nebo ostřit zprava doleva, jiní opačně. U některých objektivů najdete ovládací kroužek manuálního ostření na konci tubusu a posum zoomu až za ním, jinde naopak. Liší se i šířka těchto prstenců, vzájemný poměr jejich ploch a klouzavost povrchu, tuhost a hladkost vysouvacího a otáčecího mechanismu. Při precizní a pomalé práci někde v ateliéru pochopitelně podobné detaily řešit nemusíte.

Často se diskutuje nad tím, jestli pevné ohnisko nebo zoom, případně jak velký rozsah ohnisek je ideální. Zoomy, tedy přesněji objektivy s proměnnou ohniskovou vzdáleností, jsou principiálně vždy zatíženy více vadami a problémy v zobrazení, než srovnatelná pevná skla. To platí na všech cenových úrovních, je však třeba srovnávat srovnatelné.

Na druhou stranu jsou to konstrukce neustále se zlepšující, s optickými vlastnostmi vesměs lepšími, než pevná skla vyrobená před desetiletími. Zoom objektivy jsou nesmírně oblíbené a rozšířené především pro úsporu ceny, rozměrů a hmotnosti (ve srovnání se součtem cen, rozměrů a hmotnosti skupiny objektivů, které dokážou nahradit). Pokud však někdo vystačí na běžné fotografování s jediným moderním základním pevným ohniskem (např. 35 nebo 50 mm pro fullframe), získá za stejnou nebo nižší cenu ještě kompaktnější rozměry celého fotoaparátu, stále ještě lepší kresbu detailů a vyšší světelnost.

Právě z takové úspory celkových rozměrů plyne současná popularita tenkých objektivů typu „pancake“ (palačinka) především u bezzrcadlovek. Ty se pak opravdu svojí velikostí srovnají s většími kompaktními fotoaparáty při zachování řádově vyšší obrazové kvality. Je ovšem otázka, zda lze v praxi vystačit (kromě specialistů na krajinu nebo vzdálené a celkové záběry) s jediným, navíc značně širokoúhlým ohniskem. Při použití univerzálnější ohniskové vzdálenosti blížící se úhlopříčce daného senzoru nebo dokonce základního zoomu to už totiž s jejich rozměry zdaleka tak slavné není. A není divu. Čip těchto přístrojů se velikostí blíží nebo je dokonce shodný s pravými zrcadlovkami APS-C formátu a tak ani jejich objektivy nemohou být o mnoho menší. Fyzika funguje nemilosrdně!

Pevné ohnisko má tedy jistě svůj smysl, v dnešní době kvalitních zoomů ale už jen jako výměnný objektiv. Experimenty typu Fuji X100 nepovažuji proto osobně za dostatečně využitelné přístroje, zejména vzhledem k jejich ceně.

Když už tedy zoom, pak ovšem ne s příliš vysokým rozsahem ohniskových vzdáleností. Rozsah 3x až 5x bude mít ideální poměr kvalita/cena a nestačí-li, doporučuji raději další navazující zoom s podobným rozsahem, než jediný objektiv s ohromující číslovkou 16x nebo 24x. Také proto (kromě jejich nezbytně elektronického hledáčku) nemám rád utrazoomy bez možnosti výměny objektivu, ať už jsou jejich ostatní parametry sebelákavější. Sám za sebe považuji za ideální pro fotografování lidí v nejrůznějších podmínkách kombinaci širokoúhlého a mírného telezoomu s nějakým základním a portrétním ohniskem, třeba i ve formě makroobjektivu. Tedy například 24(28)–50 (70) mm, 50(70)–200(300) mm, 50 a 85(105) mm pro fullframe, totéž děleno 1,5 pro APS-C formát a jeho obdoby.

Čím světelnější přitom tyto objektivy budou, tím lépe. Je ale třeba si uvědomit, že za každé clonové číslo navíc zaplatíte klidně dvojnásobek ceny, zatímco téhož efektu snadno a zdarma dosáhnete zvýšením citlivosti ISO o jeden stupeň, což třeba u nejnovějších zrcadlovek nepředstavuje z hlediska nárůstu šumu žádný zásadní problém. Kdo tomu nevěří, měl by si uvědomit, že zatímco v éře filmu platila za extrémně vysokou už hodnota ISO 800 (a jaké fotografie přesto vznikaly ve válkách, v temných slojích, hospodách a přístavních uličkách, všichni víme), dnes operujeme s hodnotami 8000 i 80 000 ISO a více. V této souvislosti je pokrok digitální technologie neoddiskutovatelný.
Objektivy se značně liší svou vnitřní konstrukcí, která není na první pohled vidět, má ale významný vliv kromě samotné optické kvality i na jejich operativnost, rychlost ostření a životnost. Například při fotografování sportu velice záleží na rychlosti reakcí autofokusu. A ty zase na pokročilosti vlastního systému ostření ve fotoaparátu (vyšší typy zrcadlovek ostří výrazně rychleji a i ve stresových situacích přesněji, než ty základní), který ale nebude moc platný bez odpovídajícím způsobem konstruovaného objektivu, tedy například vybaveného indukčním motorkem bez mechanických převodů a ztrát, vnitřním (tedy co nejkratším) posuvem ostření a podobně. Navíc některé objektivy už z principu své konstrukce (makroobjektivy) ostří pomaleji, než jiné, bez ohledu na svou cenu. Objektivy s indukčním motorem mají navíc nižší spotřebu, a protože jejich pohon je napájen z baterie v těle fotoaparátu, umožní delší fotografování na jedno nabití. Jsou i výrazně tišší, až bezhlučné, což poznáte při prvním fotografování na koncertě vážné hudby, v divadle nebo během mše či svatby v kostele. Na ilustraci AF-S NIKKOR 85mm f/1,4G, vybavený technologií bezhlučného ostření Silent Wave Motor (SWM).

Klasické filtry se v digitální fotografii už příliš nepoužívají (snad kromě ochranného čirého nebo UV filtru), protože je velmi snadné a mnohem přesnější simulovat je během následného zpracování fotografie v počítači. Ten, kdo se s počítačem nemá rád, nemusí souhlasit a kupuje je dál, ostatní už vědí. Ovšem se dvěma výjimkami. Filtry šedé a především přechodové pro lokální snížení kontrastu (na ilustraci dole) a pak filtry polarizační (princip polarizace světla na obrázku nahoře). Ty sice docela nepříjemně prodlužují expozici, uplatní se ale i během promyšleného fotografování lidí, především v souvislosti s nechtěným zrcadlením, s potřebou vyšší čistoty barev a podobně. V obou případech oceníte, když se přední filtrová příruba spolu s předním optickým členem objektivu nepootočí při každém doostření. I za to si ovšem při nákupu objektivu většinou připlatíte.
Máme-li k dispozici dostatečně světelný objektiv, ostře kreslící i při nízkých hodnotách zaclonění, můžeme daleko snadněji oddělovat jednotlivé plány na scéně, zaostřit selektivně jen vybraný hlavní objekt nebo jeho část, případně si hrát s dnes tolik populárním výrazem „bokeh“ (krása rozostřených ploch) a podobně.
V aranžované a předem pečlivě promýšlené fotografii doporučuji upřednostňovat podle možností především pevné objektivy s jejich snáze kontrolovatelnou a předchozím poučeným výběrem ovlivnitelnou optickou kvalitou i úhlem záběru. Rozhodně není vhodný tvůrčí přístup rámovat existující scénu bezmyšlenkovitým posuvem zoomu nebo argumentovat tím, že „se to tam jinak nevešlo“. Každé nastavené ohnisko vytváří nejen zvětšení, ale i jedinečnou perspektivu a optické zkreslení, se kterým je nutné programově pracovat, nikoliv ho ignorovat.