Ejhle člověk 43: krabička základních úprav

Šesté Čím? – krabička základních úprav

Každý jsme jako fotograf jiný, každý používáme jiné technické vybavení, fotografujeme jiný žánr, snažíme se o vlastní osobitý styl, fotografie zpracováváme na jiném zařízení a pro jiné účely. Přesto existuje několik základních úkonů, které s nimi nakonec po výběru nejlepších záběrů provádíme všichni. Náš autorský vklad nebo rozdíly v účelu a množství zkušeností se projevují jen tolik, že v rámci těchto jednotlivých kroků aplikujeme každý jiné hodnoty nebo pracujeme s různou mírou razance a pečlivosti.

Avšak právě proto, že každý jednotlivý krok má spoustu stupňů volnosti a prakticky nekonečné možnosti v nastavení používaných nástrojů, bude i tak konečný výsledek práce dvou autorů i na jednom a tom samém souboru ve finále odlišný. Což je dobře, jde-li nám o originalitu a špatně, zajímá-li nás exaktnost a opakovatelnost výsledků. Záleží tedy na zdroji dat i na účelu použití.

Z výše uvedeného ale snad jasně plyne, že jsou předem k neúspěchu odsouzeny snahy, ponechat tento zdánlivě „nudný stereotyp“ základních úprav na nějaké automatice, na sadě předem pevně nastavených instrukcí, filtrů a podobně. Výsledkem může být v nejlepším případě snad použitelné řemeslné řešení nebo průměrný výstup à la minilab. Žádná automatická akce už ale z principu nemůže vytáhnout z každého záběru maximum, barevně nebo tonálně dokonale sjednotit řadu odlišně exponovaných fotografií z různých zdrojů, zachovat zvláštní a osobitou atmosféru u nestandardních záběrů atd.

Berte tedy následující přehled hlavních úprav, kterými by měl projít každý záběr ještě před tím, než ho spatří oko veřejnosti, jako obecný návod, který může být jen rámcovou kuchařkou, přestože objektivně funguje. Neučte se nazpaměť hodnoty a čísla, snažte se vnímat obraz v kontextu s cílem. Fotografujete určitě něco jiného a líbí se vám třeba jiný výsledný „look“. A pokud se v některém kroku rozhodnete neprovádět žádné úpravy, je to rovněž v pořádku a nepopírá to předchozí věty. Jen jste docela náhodou v konkrétním případě spokojeni s hodnotami, které vznikly už v okamžiku expozice.

Barevný prostor
Každý soubor digitální fotografie, má přiřazen nějaký barevný prostor (RGB, CMYK, LAB…) a jeho konkrétní variaci, rozšíření nebo zúžení (Adobe RGB, sRGB…) V závislosti na tom, pro jaké účely fotografii upravujete a především, jakým způsobem se ji chystáte publikovat, můžete tyto hodnoty ponechat nebo je můžete (musíte) změnit. Typicky pro výstup na inkoustové tiskárně ponechte (nebo nyní nastavte) barevný prostor sRGB, pro chystané složitější barevné úpravy a budoucí využití v náročnějších médiích Adobe RGB.

Přitom tyto dva módy jste mohli (a v ideálním případě měli) nastavit již na fotoaparátu před samotným fotografováním. Jen tak jste totiž mohli zachovat skutečné maximum barevných informací a nejširší škálu polotónů pro daný účel. Lepší ale pozdě než později. Protože každým takovým převodem vlastně zužujete a omezujete prostor, v němž se budete od teď až do finále pohybovat, je lepší tyto barevné převody udělat na začátku všech dalších úprav.

Jsou ovšem i fotografové, kteří totéž dělají přesně naopak až na samotném konci editace před finálním uložením souboru. Pokud z této skupiny vyloučíme všechny, kteří nevědí, co činí, zbudou ti, kterým vyhovuje z nejrůznějších důvodů práce v jednom konkrétním barevném prostoru (práce s křivkami, barevnou paletou) a také ti, kteří potřebují fotografii upravit, ještě ale zatím nevědí, jak a kde ji později budou publikovat. Nebo plánují časem několik odlišných výstupů (web, ofsetový tisk, plus třeba zvětšenina na plátně). Ti mohou provést všechny dále zmíněné úpravy a soubor uložit jako polotovar. Následně se k němu vracejí jen v okamžiku tisku, otevřou ho, příslušně modifikují barevný prostor (nezapomenou ošetřit případné tím vzniklé barevné posuny) a uloží jako verzi pro jedno konkrétní použití.

S tím souvisí i bitová hloubka souborů, pořízených fotoaparátem nebo exportovaných ze surového formátu RAW. Je jasné, že čím větší bude, tím má (přesněji – může mít) fotografie více barevných odstínů, hladší přechody atd. Bude mít ale také větší datovou velikost, čili se s ní bude hůře (pomaleji) pracovat a na disku zabere více místa. Většina neprofesionálních programů navíc bude mít s takovými datově náročnými soubory potíže, projevující se v omezeném množství použitelných funkcí, filtrů atd.

Naopak převody z menší barevné hloubky do větší nemají až na výjimky v případě speciálních editačních postupů žádný smysl. Naroste datová velikost, ale obrazová kvalita se nejspíš nijak nezmění.

Během barevných úprav, ale i následné retuše a dalších speciálních postupů může být někdy výhodné dočasně převést soubor i do dalších barevných prostorů. Z nich asi nejčastěji se využívá barevný prostor LAB, který mimo jiné dovoluje oddělit v jednotlivých kanálech barevnou a jasovou složku fotografie. Můžeme v něm tedy provádět i zásadní úpravy barevnosti bez toho, aby se změnila světlost nebo kontrast, lze nezávisle doostřovat nebo retušovat pouze jasový kanál, tedy „kresbu“ atd. Nutnou podmínkou je pochopitelně grafický editor, který práci v tomto prostoru umožňuje.
Sled a výsledek základních kroků si můžeme předvést i na běžné dovolenkové fotografii. Snímek byl pořízen moderním odolným kompaktem Nikon AW100, takže je jasné, že i fotografie bude sice možná odolná:-), ale jinak po technické stránce nic moc. Především optika příliš nestíhá a náročné podmínky ostrého protisvětla jí příliš nepomáhají. S lokálními přepaly se pro tentokrát smíříme a budeme se tvářit, že dodávají atmosféru (nablýskané karosérie historických „amerik“ se prostě oslnivě lesknout musí). Výchozí stav vypadá takhle:

Ořez
Tímto krokem není myšlena datová změna velikosti souboru, ale jen odstranění nevhodných částí záběru. V základu jsme to měli udělat už během fotografování při pohledu do hledáčku, z mnoha důvodů to ale nemuselo být možné nebo dokonalé. Nedostatek času, příliš rychlý děj, nevhodný poměr stran snímače, přílišná vzdálenost, momentální nedostupnost ideálního objektivu a mnoho dalších faktorů je často proti nám. Nyní tedy, již v klidu a s rozmyslem, použijeme ořezový nástroj a zkoušíme ideální kompozici a umístění hlavního motivu ve finálním formátu. Totéž musíme často provádět při plánování tisků pro výstavu, vybíráme-li z archivu fotografie, pořízené různými přístroji. Nebo tehdy, chceme-li připravit sérii čtvercových, panoramatických nebo jinak formátově atypických fotografií. Poměr stran snímače je u různých fotoaparátů různý a rozhodně nejde o dogma, kterým by se měl nechat tvůrčí autor jakkoliv omezovat.
Zůstaneme v barevném prostoru sRGB, v němž byla fotografie pořízena, protože její použití bude omezeno na pouhé šíření internetem a promítání v nenáročném kruhu známých. Finální výřez se pokusil odstranit rušivé a nepotřebné prvky v okrajích záběru a soustředit pohled diváka na hlavní motiv.

Jas a kontrast, barevné posuny
Mají zásadní vliv na to, jak bude divák fotografii vnímat. Většina záběrů, pořízených digitálním fotoaparátem, potřebuje jasové úpravy a většinou i zvýšení kontrastu. Vždy ale záleží na nastavení v menu fotoaparátu (už zde lze často jas a kontrast v několika krocích ovlivnit předem), světelné situaci ve snímané scéně a samozřejmě na našem konečném záměru.

Můžeme se snažit o realistické pojetí, můžeme vytvořit ze dne podmračný podvečer, z temné noci šero, snížením kontrastu prokreslit hluboké stíny i téměř přepálené jasy a podobně. Jas i kontrast samozřejmě, stejně jako jakékoliv jiné úpravy, nemusíme ovlivňovat celoplošně. Lokální omezení pomocí výběru, prolnutí nebo specializovaných zesvětlovacích a ztmavovacích nástrojů je v praxi dokonce mnohem používanější. Dovolí nám sjednotit různě osvětlené části záběru, „nadržet“ oblohu pro výraznější mraky, snížit rozdíl mezi osvětlenou a zastíněnou částí tváře atd.

Začátečníci při úpravách jasu používají většinou histogram, který podobně jako přímo ve fotoaparátu zobrazuje četnost zastoupení jednotlivých tonálních úrovní. Ke změnám kontrastu užívají jednoduchý specializovaný nástroj Jas a kontrast. Pokročilejší autoři dávají přednost nástroji Křivky, který dokáže to, co oba předešlé nástroje v jednom kroku, pracuje jemněji a dovoluje mimo jiné měnit kontrast zcela bez vzniku nepříjemných přepalů. Je ale trochu náročnější na zkušenosti a představivost uživatele.

K úpravě barevnosti můžeme opět laborovat s nástrojem Křivky nebo Úrovně, tentokrát ovšem zvlášť v jednotlivých barevných kanálech. Ideální pro většinu situací bude ovšem spíše nástroj Selektivní barva. Pokud nepomůže v základním nastavení, pomůžeme si lokálními výběry s vhodným prolnutím okrajů.
Především odstraníme nezdravý celkový namodralý závoj a lokálně vylepšíme barevnost. Jde o silně subjektivní postup, protože každému se bude líbit něco jiného. V případě fotografie v protisvětle bude samotná postava vyžadovat jiný přístup, než okolí. Zatímco prostředí je barevné i jasné dost a bude chtít spíše mírně ztmavit, modelka naopak zesvětlit a barevně trochu nasytit. Důležité je kontrolovat případný nárůst barevného šumu během větších úprav a také bychom neměli úplně zničit původní charakter nasvícení. Někdo bude trvat na co největší reálnosti, jinému nebude vadit ani extrémní posun v zájmu subjektivní atraktivnosti.

Retuš
Tato fáze by neměla chybět při úpravách žádné fotografie, její míra se ale bude nutně lišit v závislosti na kvalitě a stavu fotoaparátu i optiky, především však na žánru a účelu použití dané fotografie. V případě pravdivého dokumentu se omezíme jen na odstranění prachu a škrábanců, vzniklých třeba skenováním, nečistot ze snímače, někdy můžeme opatrně vyhladit šum a podobně. Daleko více si můžeme dovolit u portrétu, aktu, rodinné památeční momentky nebo u skupinové fotografie.

V reklamní nebo ilustrační fotografii je naopak nejen dovoleno, ale přímo vyžadováno vše, co může výsledek vylepšit, zkrášlit, učinit maximálně dokonalým. Tady je poslední šance zachránit vše, co jsme odbyli nebo přehlédli v průběhu líčení a samotného fotografování.
V našem případě se omezíme na několik drobných vylepšení pleti a odstranění některých světelných skvrnek přímo na postavách. Protože mi vadí přílišná pestrost a barevná roztříštěnost prostředí, zejména trávy, snížil jsem barevnou sytost v okolí postavy a nakonec ztmavil okraje pro další soustředění prvního pohledu na hlavní motiv. I to je silně individuální záležitost a leckdo by tento krok zcela vynechal. Přesto není od věci umět ho provést, bude-li žádán.

Finální velikost
Všechny předchozí kroky jsme dosud prováděli na souboru o původní velikosti, jak nám ho dodal snímač fotoaparátu. Z hlediska datové velikosti jsme proto o nic zásadního nepřišli a technickou kvalitu informace poškodili co možná nejméně. Pokud jsme některá data vědomě zahodili (ve fázi ořezu), šlo o nepodstatné nebo přímo nevhodné části obrazu. Nyní tedy máme ideálně upravený soubor pro nejrůznější budoucí použití a vyplatí se stávající stav zálohovat. Nastává totiž okamžik, kdy musíme upravit finální velikost pro konkrétní účel a zde již nutně dojde k podstatné ztrátě informací (v případě fyzického zmenšování) nebo k jejich nevratné modifikaci (během zvětšování).

Jsou autoři, kteří tuto fázi zcela vynechávají s tím, že si s přizpůsobením velikosti poradí ovladač tiskárny, grafické studio nebo nakladatelství. Mají pravdu asi tak, jako má pravdu fotograf tvrdící, že si s jakoukoliv scénou poradí inteligentní automatika jeho fotoaparátu. Poradí si pochopitelně v každém případě, jde o to, jak. Je-li vám jedno, že nad výsledkem nemáte absolutní kontrolu a že konečnou podobu vašeho díla ovlivní někdo jiný (schopnější než vy, anebo docela neschopný), máte o problém méně.

Já bych to na nikom jiném nenechal, a proto používám nástroj Velikost obrazu. Doporučuji v manuálu nebo v nápovědě dobře nastudovat, co v něm která veličina přesně znamená. Zde k tomu není prostor, ale právě nyní nastává ta chvíle, kdy začne záležet na rozlišení výstupní periferie (které musíte předem znát nebo se ptát), kdy začnete zásadně měnit datovou velikost souboru a kdy z neznalosti můžete nadělat více škody, než užitku. Této problematice jsme se více věnovali již v dílech seriálu, zaměřených na tisk.
V našem případě nastavuji už od začátku velikost delší strany ilustrace na 1000 obrazových bodů, nyní se tedy na fotografii nezmění nic.

Doostření
Teprve nyní, když máme ve fotografii (v digitálním souboru) finální a konečný počet obrazových bodů (pro dané jedno jediné konkrétní použití), má smysl doostřovat Přesněji řečeno, použít příslušný filtr v grafickém editoru, který zvýšením lokálního kontrastu a tloušťky hran simuluje dojem vyšší ostrosti.

Jeho intenzitu můžeme plynule měnit a existuje několik základních algoritmů, kterými se podobné filtry řídí. Proto i výsledky práce jednotlivých filtrů se budou lišit, a budou tu vhodnější, tu méně vhodné pro konkrétní fotografii. Pamatujte si základní zásady při práci s touto často zneužívanou „hračkou“. Méně je více, degradace datové informace filtrem je nevratná, každá datová velikost (zvětšení) daného snímku vyžaduje jinou intenzitu ostřícího filtru a proto jeho použití v jakékoliv předchozí (jiné, než právě této) fázi je chybou, která má logicky za následek buďto deformaci a poškození dat, anebo nižší než přesně očekávaný účinek filtru.
Doostření můžeme provést opět mnoha způsoby a v libovolné síle. Doporučuji nepřehánět a vyzkoušet lokální působení, opět s pomocí výběrů.

Uložení ve vhodném formátu
Závěrečná fáze, která korunuje celý standardní postup. Na jejím správném provedení záleží, jestli budeme příště celou práci opakovat, jestli kvalitu dosavadního stavu zachováme v maximální míře, jestli bude soubor na disku zabírat optimální velikost atd.

Složité postupy a jednotlivé vrstvy úprav nejlépe zachováme pro další potřebu, pro případné modifikace nebo budoucí připomenutí postupu ve formátu, který dokáže uložit i jednotlivé vrstvy, tedy například PSD nebo TIFF. V případě většího rozměru fotografie a značného počtu vrstev se ale připravte na datově obrovské soubory, které se budou i dlouho otevírat a budou vyžadovat pro zpracování značné místo v RAM paměti.

Finální fotografie (především ty, které hodláme sdílet nebo zasílat) proto ukládáme s vrstvami spojenými do jedné a nejlépe v bezztrátovém formátu TIFF. To se hodí především pro dokonalou archivaci. Pro zasílání, tisk a další účely lze doporučit i formát JPG v nejvyšší kvalitě (například ve Photoshopu úroveň 12). Ačkoliv při tom už teoreticky na kvalitě ztratíme, v praxi je rozdíl při jednom uložení neměřitelný, datová úspora oproti formátu TIFF je ale značná. Pro méně kvalitní výstupy, typicky pro zobrazení na monitoru, tabletu nebo ve webové galerii, pak postačí i nižší kvalita (7 až 10), čímž ušetříme ještě mnohem více datového prostoru s minimálními rozdíly ve vnímané kvalitě.

Výše rámcově popsaný postup by se měl stát alfou a omegou úpravy každé jednotlivé fotografie. Teprve ten, kdo ho dostane do krve a pravidelně aplikuje, bude mít výsledky své práce dokonale pod kontrolou a naplno využije možností, které mu dává jak jeho fotografické vybavení, tak současná počítačová technologie. Neznamená to pochopitelně, že by měl být zmíněný postup aplikován bezmyšlenkovitě a automaticky, jak jsme nakonec již zmínili v úvodu.
Už to, že se vědomě rozhodnu zrovna v tomto konkrétním případě danou fázi přeskočit nebo neaplikovat v plné síle nebo vůbec, ve skutečnosti znamená, že jsem jí prošel a dané hodnoty zkontroloval. Jsem tedy pánem a v plném významu toho slova autorem svého díla.
Výsledná podoba v porovnání se zdrojovým souborem. Navíc, abych zde neprezentoval jen jednu možnost, jsem ale u finální verze ještě trochu snížil barevnou sytost, čímž se modelka lépe spojila s okolím a výsledek nepůsobí tolik pouťově. Ani ve finále se nestal zázrak, ale také jsme se nijak zvlášť nesnažili. Celý postup trval reálně sotva pět minut a snad dokázal, že každá fotografie nemůže sice být dokonalá, ale každá se dá při minimálním úsilí zdokonalit. Mimo jiné to znamená, že neupravené fotografie v osobních webových galeriích ani v albech napříště nemají co dělat a sotva už dnes může obstát výmluva typu: „Ten můj foťák je takový levný krám, to víte, kdybych měl na drahou zrcadlovku...“.