FAQ: Koupě kompaktního fotoaparátu
Základní charakteristiky kompaktů:
Kompakty jsou obvykle rozměrově malé a lehké fotoaparáty. Obecně však tímto termínem nazýváme všechny fotoaparáty, které nemají výměnné objektivy a k zobrazování scény uživateli používají průhledový optický hledáček nebo pouze LCD displej. Fotoaparáty jsou většinou vybaveny velmi malými snímacími čipy. To umožní kompaktní rozměry a malý objektiv i při rozumném rozsahu zoomu, ale zase znevýhodňuje fotoaparáty při focení za zhoršených světelných podmínek.
Snímací čip:
Do kompaktů se obvykle velký čip nevejde, a tak musí vzít zavděk 1/2,5" až maximálně 2/3" čipům. Čím menší čip, tím zpravidla hůře pro kvalitu fotografie (jednotlivé pixely jsou menší). Silně s tím tedy souvisí i rozlišení, čím větší rozlišení, tím teoreticky více detailů, ale také silnější šum, který detaily naopak degraduje. Ideální volbou jsou tedy fotoaparáty, které mají velké čipy (1/1,8", 1/1,7" nebo 2/3") a pokud možno nepříliš vysoké rozlišení (ideálně do 10-12 megxpielů). Výborným příkladem je například Panasonic LX3 s 1/1,63" čipem a rozlišením 10 MPx nebo některé komaptky Fujifilm F50fs, F60fd a F100fd, které mají 1/1,6" Super CCD HR čipy s rozlišením 12 megapixelů.
Zoom:
V první řadě je třeba upozornit, že není zoom jako zoom. Mezi veřejností panuje mylný názor, že každý fotoaparát s X-násobným zoomem přibližuje stejně. Hodnota zoomu jen říká, kolikrát je přiblížení odlišné od výchozího stavu, nic ale o tom výchozím stavu neříká. Vše záleží na ohniskové vzdálenosti (přepočtené na 35mm kinofilm). Základem u kompaktů je 35 mm. Pokud má fotoaparát více (např. 38 mm), nabízí malý obrazový úhel a focení někdy může být velkým problémem, neboť se focený objekt nevejde do objektivu. Naopak 28mm objektiv (nebo dokonce 24mm u Samsung NV24HD a Panasonic LX3) jsou širokoúhlými objektivy, takže můžete snímat i velké objekty z blízka. Pro focení architektury nebo přátel při setkání u stolu tak preferujte malé základní ohnisko (širší úhel záběru). Důležitá je tedy ohnisková vzdálenost. To je ostatně důvod, proč Olympus Mju 1010 s 7× zoomem přibližuje v podstatě stejně jako Panasonic TZ5 s 10× zoomem. První tedy začíná až na 37 milimetrech a má tedy velmi malý úhel záběru (nabízí 37-260 mm -> 260/37=7× zoom). Druhý začíná na širokoúhlých 28 mm (nabízí 28-280 mm -> 280/80=10× zoom). Při srovnání ohnisek vychází 260 mm versus 280 mm a to už není téměř rozdíl. Ještě jednou, důležité je ohnisko!
Světelnost:
V parametrech objektivu e také dozvíte údaj o světelnosti, například F2,8-F5,9. Čím menší číslo tím lepší. Menší clonění znamená více světla, tedy lepší focení v horších světelných podmínkách. Stačí totiž kratší čas k tomu, aby fotoaparát nasbíral dostatek světla pro správně exponovanou fotografii. První číslo se vztahuje k širokému ohnisku, druhé pak k nejdelšímu. Dnes většina kompaktů začíná na F2,8, některé však mají i F3,1 a horší. Množství světla klesá s druhou mocninou, F4 tedy není 1,4× horší než F2,8, ale dvakrát! Na nejdelším ohnisku mají fotoaparáty zpravidla F5,1 až F5,9, což nejsou příjemné hodnoty. Za dobré výsledky se ale ještě dá považovat F5,3 a méně. Pouze některé výjimky nabízí světlelnosti kolem F4,5 až F4,8 na nejdelším ohnisku. Toto je také důvod, proč fotografie na maximální přiblížení bývají tak často rozmazané. Špatná světelnost prodlužuje expoziční čas (F5,9 vyžaduje 4,4× delší čas snímání než F2,8), což se negativně podepisuje na ostrosti. Je totiž těžké delší dobu udržet fotoaparát bez pohybu, třesu rukou. Navíc delší ohnisko vyžaduje kratší čas expozice pro zachování stejné ostrosti jako na ohnisku krátkém. V podstatě 30mm ohnisko potřebuje 1/30 s, kdežto dlouhé 150mm ohnisko potřebuje mnohem kratší čas 1/150 s (obrácená hodnota ohniska).
Stabilizace:
Existují dva (resp. tři druhy stabilizace). První stabilizací je digitální, která zpravidla jen zvýší ISO citlivost. Tím sice zkrátí expoziční čas, ale zvýší úroveň šumu, což není žádoucí. Druhým typem jsou stabilizace, řekněme "hardwarové". Buď je to stabilizace mechanická realizována posunem CCD čipu tak, aby světelné paprsky dopadaly stále na stejnou oblast čipu, nebo je to stabilizace optická, která upravuje polohu čoček v objektivu tak, aby opět světelné paprsky vyrovnala do správné polohy. Tyto stabilizace umožňují z ruky udržet až o tři kroky delší časy (místo 1/30 s při 30mm ohnisku můžete udržet i cca 1/13 s).
ISO citlivost:
Výrobci se často předhání v tom, že jejich fotoaparát dokáže snímat s vyšší ISO citlivostí, nezřídka třeba ISO 3200 nebo ISO 6400. Pravdou je, že tyto režimy by měli spíše zatajovat, než se jimi chlubit. Malinký snímací čip kompaktů nedokáže s takto vysokou citlivostí pořídit pěknou fotografii. Když je vysoce citlivý, snadno se projeví různé druhy šumu. Například elektromagnetický šum z baterie, ovlivnění okoními pixely, šum ovlivňuje také teplota). Kompakty zpravidla pořizují hezké fotografie jen do ISO 200! Některé ani to ne. Obvykle se však dá použít i ISO 400 a některé z fotoaparátů vám pořídí ještě přijatelné fotografie do rodinného alba při ISO 800. Více rozhodně ne.
Ostření:
To probíhá na základě analýzy obrazu, jeho kontrastu. Protože ve tmě je kontrast malý (všude je tma), mají fotoaparáty přisvětlovací diodu, aby fotoaparát viděl. Někdy to ale nepomáhá. Tento typ ostření je pomalý (fotoaparát musí přeostřovat tam a zpátky a najít nejostřejší nastavení) a jak již bylo řečeno, ve zhoršených světelných podmínkách se stává často neúčinným. Ostřící vzdálenosti berte s rezervou. Pokud výrobce uvádí řekněme minimální vzdálenost 40 cm, často budete schopni zaostřit již od 15 cm (na objekty, které mají kontrastní linie). Kompakty mají často pouze snímače vertikálních kontrastů, proto jednoduše zaostří třeba na stožár, ale už podstatně hůře ostří na vodorovné linie. To platí zejména na delší ohniska.
Fotoaparáty nabízí vždy automatické ostření, některé k tomu přidávají i ostření manuální. To se může hodit v případech, kdy se automatika nechce nechat přemluvit ke správnému zaostření (typicky při tvůrčí fotografii), ale jinak je to poměrně zbytečné. Malé rozlišení LCD displeje nedovoluje nijak kvalitní kontrolu manuálního zaostření.
Scénické režimy, vychytávky:
Fotoaparáty často nabízí velký set scénických režimů, které mají předvolené a optimalizované nastavení pro snímání určitých typů scén. Některé přístroje mají dokonce automatickou detekci scény. Často se dnes objevuje detekce obličejů, která je schopna najít obličej a zaostřit na něj. Občas můžete nalézt také detekci pohybu a podobně. Dalším prvkem může být zvýšení dynamického rozsahu (tj. zachování kresby ve stínech i v prosvětelných plochách současně). Zpravidla se jedná jen o zvýšení ISO citlivosti ve tmavých plochách.
Manuální režimy:
Vedle plně automatických režimů nabízí pokročilejší kompakty i manuální nastavení expozice, případně prioritní režimy. Automatika je označována písmenem "P" (Program Auto). Priorista clony má písmeno "A" (Aperture Priority). Umožňuje uživatelsky nastavit clonu (např. nejnižší clonu pro rozmazání pozadí) a fotoaparát už automaticky nastaví čas, případně ISO citlivost. Priorita času "S" (Shutter Priority) funguje podobně, akorát zde fotgraf nastavuje expoziční čas (dlouhý pro pohybové rozmazání, krátký naopak pro zmrazení pohybu), automatika dopočítá adekvátní clonu, případně citlivost. V manuálním režimu "M" nastavuje uživatel jak čas, tak i clonu. Pro ty, kteří si chtějí s fotoaparátem skutečně hrát, doporučuji koupit kompakt s manuálními režimy. Automatika se jen těžko přesvědčuje k nestandardním výkonům (ale jde to).
Napájení:
Zde se vede velká bitva mezi zastánci AA (NiMH) baterí a Li-Ion akumulátory. Výhodou AA baterií je to, že jsou levné a lze si je v nouzi koupit kdekoliv. Pokud si koupíte skutečně kvalitní nabíecí baterie, nabídnou velmi slušnou výdrž. Pokud si však koupíte nějaké levnější, nedivte se, když vám fotoaparát zahlásí vybití po 50 snímcích. Volba kvalitních AA baterií je nesmírně kritická! Jejich nevýhodou je samovybíjení, po čtvrt roce budou i původně plné baterie téměř prázdné. Li-Ion akumulátory nabízí možnost dobíjet baterie kdykoli (nemusíte je tedy před nabitím vybíjet) a netrpí tak silným samovybíjením. Nevýhodou je jejich vyšší cena, a když vám na výletě dojde "šťáva", jen těžko seženete náhradní akumulátor. Za dobrou výdrž se dá považovat 300 snímků na jedno nabití a více.
Kompakty jsou obvykle rozměrově malé a lehké fotoaparáty. Obecně však tímto termínem nazýváme všechny fotoaparáty, které nemají výměnné objektivy a k zobrazování scény uživateli používají průhledový optický hledáček nebo pouze LCD displej. Fotoaparáty jsou většinou vybaveny velmi malými snímacími čipy. To umožní kompaktní rozměry a malý objektiv i při rozumném rozsahu zoomu, ale zase znevýhodňuje fotoaparáty při focení za zhoršených světelných podmínek.
Snímací čip:
Do kompaktů se obvykle velký čip nevejde, a tak musí vzít zavděk 1/2,5" až maximálně 2/3" čipům. Čím menší čip, tím zpravidla hůře pro kvalitu fotografie (jednotlivé pixely jsou menší). Silně s tím tedy souvisí i rozlišení, čím větší rozlišení, tím teoreticky více detailů, ale také silnější šum, který detaily naopak degraduje. Ideální volbou jsou tedy fotoaparáty, které mají velké čipy (1/1,8", 1/1,7" nebo 2/3") a pokud možno nepříliš vysoké rozlišení (ideálně do 10-12 megxpielů). Výborným příkladem je například Panasonic LX3 s 1/1,63" čipem a rozlišením 10 MPx nebo některé komaptky Fujifilm F50fs, F60fd a F100fd, které mají 1/1,6" Super CCD HR čipy s rozlišením 12 megapixelů.
Zoom:
V první řadě je třeba upozornit, že není zoom jako zoom. Mezi veřejností panuje mylný názor, že každý fotoaparát s X-násobným zoomem přibližuje stejně. Hodnota zoomu jen říká, kolikrát je přiblížení odlišné od výchozího stavu, nic ale o tom výchozím stavu neříká. Vše záleží na ohniskové vzdálenosti (přepočtené na 35mm kinofilm). Základem u kompaktů je 35 mm. Pokud má fotoaparát více (např. 38 mm), nabízí malý obrazový úhel a focení někdy může být velkým problémem, neboť se focený objekt nevejde do objektivu. Naopak 28mm objektiv (nebo dokonce 24mm u Samsung NV24HD a Panasonic LX3) jsou širokoúhlými objektivy, takže můžete snímat i velké objekty z blízka. Pro focení architektury nebo přátel při setkání u stolu tak preferujte malé základní ohnisko (širší úhel záběru). Důležitá je tedy ohnisková vzdálenost. To je ostatně důvod, proč Olympus Mju 1010 s 7× zoomem přibližuje v podstatě stejně jako Panasonic TZ5 s 10× zoomem. První tedy začíná až na 37 milimetrech a má tedy velmi malý úhel záběru (nabízí 37-260 mm -> 260/37=7× zoom). Druhý začíná na širokoúhlých 28 mm (nabízí 28-280 mm -> 280/80=10× zoom). Při srovnání ohnisek vychází 260 mm versus 280 mm a to už není téměř rozdíl. Ještě jednou, důležité je ohnisko!
Světelnost:
V parametrech objektivu e také dozvíte údaj o světelnosti, například F2,8-F5,9. Čím menší číslo tím lepší. Menší clonění znamená více světla, tedy lepší focení v horších světelných podmínkách. Stačí totiž kratší čas k tomu, aby fotoaparát nasbíral dostatek světla pro správně exponovanou fotografii. První číslo se vztahuje k širokému ohnisku, druhé pak k nejdelšímu. Dnes většina kompaktů začíná na F2,8, některé však mají i F3,1 a horší. Množství světla klesá s druhou mocninou, F4 tedy není 1,4× horší než F2,8, ale dvakrát! Na nejdelším ohnisku mají fotoaparáty zpravidla F5,1 až F5,9, což nejsou příjemné hodnoty. Za dobré výsledky se ale ještě dá považovat F5,3 a méně. Pouze některé výjimky nabízí světlelnosti kolem F4,5 až F4,8 na nejdelším ohnisku. Toto je také důvod, proč fotografie na maximální přiblížení bývají tak často rozmazané. Špatná světelnost prodlužuje expoziční čas (F5,9 vyžaduje 4,4× delší čas snímání než F2,8), což se negativně podepisuje na ostrosti. Je totiž těžké delší dobu udržet fotoaparát bez pohybu, třesu rukou. Navíc delší ohnisko vyžaduje kratší čas expozice pro zachování stejné ostrosti jako na ohnisku krátkém. V podstatě 30mm ohnisko potřebuje 1/30 s, kdežto dlouhé 150mm ohnisko potřebuje mnohem kratší čas 1/150 s (obrácená hodnota ohniska).
Stabilizace:
Existují dva (resp. tři druhy stabilizace). První stabilizací je digitální, která zpravidla jen zvýší ISO citlivost. Tím sice zkrátí expoziční čas, ale zvýší úroveň šumu, což není žádoucí. Druhým typem jsou stabilizace, řekněme "hardwarové". Buď je to stabilizace mechanická realizována posunem CCD čipu tak, aby světelné paprsky dopadaly stále na stejnou oblast čipu, nebo je to stabilizace optická, která upravuje polohu čoček v objektivu tak, aby opět světelné paprsky vyrovnala do správné polohy. Tyto stabilizace umožňují z ruky udržet až o tři kroky delší časy (místo 1/30 s při 30mm ohnisku můžete udržet i cca 1/13 s).
ISO citlivost:
Výrobci se často předhání v tom, že jejich fotoaparát dokáže snímat s vyšší ISO citlivostí, nezřídka třeba ISO 3200 nebo ISO 6400. Pravdou je, že tyto režimy by měli spíše zatajovat, než se jimi chlubit. Malinký snímací čip kompaktů nedokáže s takto vysokou citlivostí pořídit pěknou fotografii. Když je vysoce citlivý, snadno se projeví různé druhy šumu. Například elektromagnetický šum z baterie, ovlivnění okoními pixely, šum ovlivňuje také teplota). Kompakty zpravidla pořizují hezké fotografie jen do ISO 200! Některé ani to ne. Obvykle se však dá použít i ISO 400 a některé z fotoaparátů vám pořídí ještě přijatelné fotografie do rodinného alba při ISO 800. Více rozhodně ne.
Ostření:
To probíhá na základě analýzy obrazu, jeho kontrastu. Protože ve tmě je kontrast malý (všude je tma), mají fotoaparáty přisvětlovací diodu, aby fotoaparát viděl. Někdy to ale nepomáhá. Tento typ ostření je pomalý (fotoaparát musí přeostřovat tam a zpátky a najít nejostřejší nastavení) a jak již bylo řečeno, ve zhoršených světelných podmínkách se stává často neúčinným. Ostřící vzdálenosti berte s rezervou. Pokud výrobce uvádí řekněme minimální vzdálenost 40 cm, často budete schopni zaostřit již od 15 cm (na objekty, které mají kontrastní linie). Kompakty mají často pouze snímače vertikálních kontrastů, proto jednoduše zaostří třeba na stožár, ale už podstatně hůře ostří na vodorovné linie. To platí zejména na delší ohniska.
Fotoaparáty nabízí vždy automatické ostření, některé k tomu přidávají i ostření manuální. To se může hodit v případech, kdy se automatika nechce nechat přemluvit ke správnému zaostření (typicky při tvůrčí fotografii), ale jinak je to poměrně zbytečné. Malé rozlišení LCD displeje nedovoluje nijak kvalitní kontrolu manuálního zaostření.
Scénické režimy, vychytávky:
Fotoaparáty často nabízí velký set scénických režimů, které mají předvolené a optimalizované nastavení pro snímání určitých typů scén. Některé přístroje mají dokonce automatickou detekci scény. Často se dnes objevuje detekce obličejů, která je schopna najít obličej a zaostřit na něj. Občas můžete nalézt také detekci pohybu a podobně. Dalším prvkem může být zvýšení dynamického rozsahu (tj. zachování kresby ve stínech i v prosvětelných plochách současně). Zpravidla se jedná jen o zvýšení ISO citlivosti ve tmavých plochách.
Manuální režimy:
Vedle plně automatických režimů nabízí pokročilejší kompakty i manuální nastavení expozice, případně prioritní režimy. Automatika je označována písmenem "P" (Program Auto). Priorista clony má písmeno "A" (Aperture Priority). Umožňuje uživatelsky nastavit clonu (např. nejnižší clonu pro rozmazání pozadí) a fotoaparát už automaticky nastaví čas, případně ISO citlivost. Priorita času "S" (Shutter Priority) funguje podobně, akorát zde fotgraf nastavuje expoziční čas (dlouhý pro pohybové rozmazání, krátký naopak pro zmrazení pohybu), automatika dopočítá adekvátní clonu, případně citlivost. V manuálním režimu "M" nastavuje uživatel jak čas, tak i clonu. Pro ty, kteří si chtějí s fotoaparátem skutečně hrát, doporučuji koupit kompakt s manuálními režimy. Automatika se jen těžko přesvědčuje k nestandardním výkonům (ale jde to).
Napájení:
Zde se vede velká bitva mezi zastánci AA (NiMH) baterí a Li-Ion akumulátory. Výhodou AA baterií je to, že jsou levné a lze si je v nouzi koupit kdekoliv. Pokud si koupíte skutečně kvalitní nabíecí baterie, nabídnou velmi slušnou výdrž. Pokud si však koupíte nějaké levnější, nedivte se, když vám fotoaparát zahlásí vybití po 50 snímcích. Volba kvalitních AA baterií je nesmírně kritická! Jejich nevýhodou je samovybíjení, po čtvrt roce budou i původně plné baterie téměř prázdné. Li-Ion akumulátory nabízí možnost dobíjet baterie kdykoli (nemusíte je tedy před nabitím vybíjet) a netrpí tak silným samovybíjením. Nevýhodou je jejich vyšší cena, a když vám na výletě dojde "šťáva", jen těžko seženete náhradní akumulátor. Za dobrou výdrž se dá považovat 300 snímků na jedno nabití a více.
