Foto okolo kol 07: Krátký nebo dlouhý čas?

Krátký nebo dlouhý čas?

Jak obecně zachytit na fotografii pohyb, jsme si řekli již minulý týden. Většina uživatelů fotoaparátů (záměrně neříkám fotografů) se jako vždy spokojí s vysvětlením prodavačky, že automobily se budou určitě nejlépe fotografovat při nastavení Auto. Možná se ještě dozvědí, že u těch úplně nejnovějších přístrojů lze doporučit i symbol IA, což kupodivu není označení zvuku, vydávaného jistým ušatým a stejně inteligentním čtyřnožcem, ale tak řečená inteligentní automatika. Budiž.

Ostatní už dávno vědí, že chceme-li, aby výsledek vypadal podle naší představy a nebyl tolik závislý na spoustě náhod, je třeba ponořit se do problému vždycky o hodně hlouběji. Dnes proto ještě na chvíli zůstaňme u otázky, jak získat co nejostřejší záběr rychle jedoucího vozidla a jak bude výsledek takového snažení působit.

Dojem, že čím se nějaký objekt pohybuje rychleji, tím kratší čas závěrky musím nastavit, aby byl výsledek koukatelný, může být totiž velkým omylem a zklamáním. Výsledek bude většinou působit podivně nehybně, nudně a nevzrušivě. Veškerý zážitek rychlosti je ten tam. Ale ne vždycky!

Tímto způsobem můžeme velmi úspěšně zachytit objekty v nějakém vypjatém, nestabilním okamžiku, například s koly ve vzduchu, nakloněné v zatáčce, vířící oblaka prachu nebo gejzíry vody, motocykly ve výskoku, postavy s vlajícími končetinami. Všude tam bude divákovi naprosto jasné, že jde o rychlý pohyb a o jedinečný časový výsek z něj. Naopak ocení, pokud si bude moci libovolně dlouho a opakovaně prohlížet každý detail ostře zachycené situace a kochat se jím, protože to mu nedovolí ani fyzické sledování tohoto děje v reálném čase, ani sebelépe natočený film nebo video.

Podobné záběry ale často trpí nepřehledností, pokud je na nich právě díky extrémně krátkým časům ostře zachyceno vše, tedy nejen hlavní objekt, ale i členité popředí a především pozadí. Výrazně lepším dojmem proto při použití krátkých časů působí záběry snímané na větší vzdálenost dlouhými teleobjektivy s malou hloubkou ostrosti, zejména pak takové, na nichž je i potenciálně rušivé pozadí dostatečně vzdálené a tím ležící mimo hloubku ostrosti, nebo alespoň nepříliš pestře zbarvené.
Takhle fotografuje auta v pohybu každý druhý a přesně tak je zachytí i váš nejmodernější a všemi potřebnými systémy vybavený fotoaparát, když ho necháte, aby vše „zařídil“ sám. Nuda a šeď! Na snímku nahoře jede už Ferrari 430 Spider docela svižně, vypadá ale, jakoby stálo. Veškerý dojem rychlosti doslova „zmrazil“ příliš krátký expoziční čas. Relativně stejně ostré je pozadí i popředí, dokonce i otáčející se kola. Všechno špatně. Automatika vašeho fotoaparátu přitom nenastavila takové expoziční parametry proto, že by se snad domnívala, že jsou pro daný motiv nejvhodnější. Ona totiž (přes existenci tzv. motivových programů nebo „inteligentní“ automatiky) nikdy přesně netuší, jaký konkrétní motiv fotografujete, ani jak chcete, aby výsledek působil. Délku expozice přizpůsobuje navíc stejně především množství světla ve scéně. Uspokojí tedy jen ty, kterým je to jedno.

Na spodní ukázce to není o moc lepší. Pozadí je poněkud rušivé, fotoaparát byl nastaven ve stejně nevhodném plnoautomatickém režimu, jistý dojem pohybu a jeho rychlosti už je ale přesto přítomen. Je to tím, že nyní už fotograf alespoň včas zareagoval na takzvaný rozhodující okamžik. Stiskl spoušť uprostřed ostré zatáčky, kdy se i tak tvrdý podvozek, jakým disponuje Ferrari F430, viditelně nakloní se stočenými předními koly. Každý divák tuší, že taková pozice je nestabilní a vyskytuje se pouze ve vyšší rychlosti během průjezdu zatáčkou. Pohyb tedy stále ještě „nevidí“, ale domyslí si ho!
Ještě lépe se průjezd zatáčkou podařilo zachytit zde. Automobil je stále zcela ostrý, opět ale náklon karosérie, stočená přední kola i úhel postavení půdorysu vozu vzhledem k vozovce hovoří jasnou řečí. Navíc tu ale krásně hraje a atmosféru rychlosti dokresluje zvířený prach. Ani čitelnost celkové siluety hlavního motivu není rušena členitým nebo zbytečně ostrým pozadím. Jeho rozostření však v tomto případě není způsobeno delším časem závěrky, ale nízkou hodnotou clony u světelného mírného teleobjektivu.

U fotografování skutečně rychle se pohybujících objektů, jakými jsou bezesporu především motorová vozidla, existuje ale drobný háček v technických schopnostech většiny běžně dostupných fotoaparátů.

Pro ostré zobrazení pomalého děje postačí příslušně delší čas. Je tedy menší problém zachytit chůzi, než běh, jízdní kolo, než motocykl v plné rychlosti. Jinou rychlost závěrky potřebujeme nastavit, pohybuje-li se rychlý předmět k nám nebo od nás, a jinou, pokud projíždí stejnou rychlostí okolo.

A ještě složitěji: mnohem vyšší rychlost závěrky potřebujeme pro dokonale ostrou fotografii automobilu, který projíždí stejnou rychlostí kolem nás ve vzdálenosti dva metry, než dvacet metrů. Na dvě stě metrů vzdálený, naprosto stejně rychle se pohybující vůz bude stačit i poměrně značně dlouhý čas. Bavíme se totiž ve všech případech o takzvané úhlové rychlosti. Kdo nevěří, ať si vše výše řečené sám vyzkouší, anebo si zopakuje příslušné kapitoly fyziky pro základní školy.

Extrémně krátké časy závěrky využijeme navíc v praxi bohužel jen málokdy, i když jsou jimi naše fotoaparáty vybaveny. A to i přesto, že nám jejich výhody barevné prospekty pokaždé vykreslují v zářivých barvách. Abychom pochopili důvod, proč tomu tak je a proč tedy výrobci takto komplikované a schopné závěrky do fotografických přístrojů ve skutečnosti draze implementují, museli bychom se vrátit k expozičním základům a řadu z vás, kteří už vědí, by to nudilo.

Zmiňme proto jen v krátkosti (a kdo chce vědět víc, snadno na webu i v literatuře najde), že existuje nerozlučný triumvirát základních expozičních veličin, které určují, jak bude naše fotografie vypadat po stránce světlosti nebo naopak tmavosti, tedy přesněji řečeno „správné“ expozice. Proto je tato trojice, prostřednictvím konkrétních zařízení, implementována do každého fotoaparátu a ten díky ní dokáže reagovat na měnící se světelné podmínky.

Svatou trojici, fungující v nerozlučné vzájemné symbióze, podobně jako ve fyzice spojité nádoby, tvoří čas, clonový otvor a citlivost. Za daného množství světla můžeme naprosto kteroukoliv z těchto tří veličin snížit nebo zvýšit, a pokud přitom libovolnou jinou z této trojice upravíme příslušně opačně, celková expozice (světlost výsledné ho snímku) se nezmění. Že má změna každého parametru ještě své další, vedlejší, ale velmi důležité tvůrčí účinky, ještě uvidíme.

Pro nás bude v této chvíli nejdůležitější expoziční čas, ovlivňovaný speciálním zařízením každého fotoaparátu, nazývaným závěrka. Pro zastavení rychlého pohybu bychom potřebovali použít co nejkratší hodnoty času, to je ale, díky výše uvedenému, v reálném světě možné jen tehdy, panuje-li ve scéně dostatek světla. Taková situace je ovšem v reálném světě velmi řídká.

Za nezměněného osvětlení samozřejmě můžeme rychlost závěrky (čas) libovolně zkrátit, jestliže zároveň patřičně zvýšíme citlivost ISO (tím ale zvyšujeme šum) nebo nastavíme nižší clonové číslo (což znamená větší průměr, hmotnost a celkové rozměry objektivu a jeho řádově vyšší cenu), případně obojí zároveň. My ale nejčastěji preferujeme kompaktní, skladné a levné fotoaparáty, což se s výše napsaným dramaticky vylučuje.

I v kompaktních přístrojích proto sice najdeme závěrky s poměrně krátkými časy, již ale ne objektivy s vysokou světelností v celém rozsahu zoomu, ani senzory s nízkou hladinou šumu při libovolné hodnotě citlivosti. Rekordně krátkých expozic si proto užijeme, když to pro přehlednost poněkud přeženu, jen v letním poledni na chorvatském pobřeží anebo v dobře (a opět draze) nasvíceném ateliéru. Ani v jednom z těchto prostředí se ale rychlá vozidla příliš často nepohybují, pokud vůbec.
I ostře zachycený a doslova zastavený pohyb může být atraktivní a také výtvarně působivý. Navíc nám dovolí v klidu a detailně zkoumat scénu tak, jak ji v reálu nemáme šanci nikdy vidět. V tom má současná digitální fotografie s vysokým rozlišením stále velkou výhodu i před sebelépe natočeným filmem nebo jeho zastaveným okénkem. V takovém případě jistě dáme přednost velmi krátkým časům závěrky, které ale budou vždycky limitovány dostatkem okolního světla. V létě a během dne budeme mít tedy výchozí podmínky vždycky snazší, než v kalném podzimním podvečeru. A jak krátký expoziční čas bude dostatečně krátký? To záleží na mnoha faktorech, podrobněji v hlavním textu. Jedním z nich je rychlost vlastního objektu. Konkrétně zde čas závěrky 1/350 sekundy stačil na „zastavení kapiček špinavé vody a bahna, odstřikujícího od kol, samozřejmě i na ostré podání samotné karoserie, ale již ne na divoce se protáčející pneumatiky. Pro co nejsrozumitelnější a nejefektnější výsledek je to ale přesně takhle v pořádku. Pokud by i samotná kola byla zobrazena ostře, část dynamiky záběru by se vytratila. Nissan Patrol právě „úřaduje“ ve svém živlu a názorně předvádí, že pravověrný rámový off-road a změkčilé SUV jsou dvě dost rozdílné kategorie aut.

Co tedy s tím? Existuje naštěstí jedna efektní, byť na praktické naučení ne zcela jednoduchá technika, která nám dovoluje vystačit s podstatně delšími časy závěrky, než by odpovídalo předešlým závěrům. Její výsledky jsou navíc při dobrém zvládnutí velmi efektní, se zvláštním a typickým kouzlem kombinace ostrých a neostrých partií obrazu. Říká se jí panning, neboli sledování.

V principu funguje docela jednoduše. Sledujeme zvolený pohyblivý objekt v hledáčku nebo na displeji (což je výrazně horší možnost) po celou dobu pohybu ve zvolené zóně a vhodném výseku prostředí. Neustále s ním srovnáváme rychlost otáčení objektivu (pohyb subjektu nemusí být a ani není pokaždé zcela rovnoměrný), držíme ideální kompozici a teprve, až jsme takto připraveni, plynule stiskneme spoušť, aniž bychom ovšem byť jen na okamžik pohyb přístroje zastavili, příliš zrychlili nebo naopak zpomalili.

Objekt, nebo jeho části, které se v okamžiku otevření závěrky pohybovaly stejnou úhlovou rychlostí, jako fotoaparát, budou zachyceny ostře, vše ostatní bude rozmazáno ve směru pohybu přístroje tím více, čím delší čas závěrky jsme předtím nastavili. Pohybuje-li se navíc cokoliv ve scéně opačným nebo jiným směrem, obě rychlosti se vektorově sečtou stejně, jako se například pokaždé spolehlivě sečtou rychlosti dvou spolu havarujících automobilů.

Nic víc na tom není. Ano, souhlasím, napíše se to snáze, než provede. Nikdo učený z nebe nespadl, nikdo se nenarodil jako pistolník, motocyklový závodník ani sportovní fotograf. To ale na druhou stranu znamená, že má každý stejnou šanci. Zvládnout techniku panningu je dokonce mnohonásobně snazší, než dokončit autoškolu. Trénovat můžete i „nasucho“, s hledáčkem u oka a s prstem na spoušti, třeba když teď právě sledujete z okna sličnou sekretářku, jdoucí z oběda.

Pokračujte na rychlejších objektech, porovnávejte na zkušebních záběrech délku a charakter rozmazání, pamatujte si nastavení a jemu odpovídající výsledky v různých druzích osvětlení (nejefektnější bývá lehké protisvětlo) a především u různě rychlých pohybů v různých vzdálenostech. Postupně se jistě brzy propracujete k tomu, že budou záběry vypadat skoro tak, jak jste předvídali. Až zvládnete pomalá vozidla, zkuste rychlejší, a nakonec ta nejrychlejší.

Hlavní výhodou metody sledování totiž kromě efektního vzhledu zůstává, že můžeme použít podstatně delší časy, než obvykle, a předmět našeho zájmu přesto zůstane ostrý, nebo spíše relativně ostrý, vzhledem k okolí. Tedy i za nižší hladiny osvětlení, než jen při té maximální. Při použití této techniky samozřejmě nikdy nebudou všechny části objektu dokonale ostré, navíc mohou být ostré nerovnoměrně. Například kola, vlajky, rozevláté vlasy, součásti oděvu atd. se otáčejí kolem své osy, pohybují se jiným směrem nebo rychlostí, třepetají se nepravidelně. Každé kolo i část karoserie téhož vozidla jsou od vás navíc různě vzdáleny.

To ale nevadí, zaměříme se jen na hlavní dopředný pohyb celého vozidla. Videostativ s kluznou hlavou v řadě případů a při snaze o dokonalý výsledek hodně pomůže, ani on není ale samospasitelný. Práce s ním je značně neohrabaná a pomůže jen tehdy, je-li jeho osa otáčení dokonale kolmá k ose pohybu. To můžeme zaručit jen málokdy, například při jízdě vozidla po rovině na předem známé trati. Kopcovitý terén nebo pohyb směrem šikmo vzhůru či dolů, stejně jako jeho nepravidelné výškové kolísání už vyžadují výhradně ruční držení fotoaparátu, což má za následek větší či menší nepřesnosti v plynulosti sledování i u velmi zkušených sportovních fotografů.

Výsledek této techniky je stejně vždy do jisté míry náhodný. Konečný dojem závisí i na vhodném nastavení času závěrky a na dříve nabytých zkušenostech, individuální oblibě určitého konkrétního vzhledu pohybových záběrů a podobně. Lze jen doporučit kombinovat tuto techniku se sériovým snímáním, a pokud je scéna aranžovaná a lze průjezd opakovat, i s několikanásobnými pokusy při změněném nastavení expozičních hodnot jak závěrky, tak i clonového čísla. Podařené záběry, zhotovené touto technikou, vám budou sladkou odměnou a jejich emotivní účinek bude s těmi běžnými, cvaknutými v „Auto“ režimu, nesrovnatelný!
Ukázka jednoduchého, přesto však díky světelně i barevně efektnímu pozadí účinného použití techniky sledování pohybujícího se objektu. U předválečného, relativně pomalu jedoucího motocyklu, máme na vše celkem dost času. Jde tedy o vhodný fotografický tréning pro náročnější situace. Na snímku legendami opředený Indian, řízený známým sběratelem, cestovatelem a majitelem motocyklového muzea v Českých Budějovicích, Petrem Hošťálkem.
Naproti tomu, hřmí-li právě těsně kolem vás rozvzteklený plnotučný americký osmiválec v lehkém Hot-Rodu, principy zůstávají, vaše reakce ale musejí být o poznání rychlejší a přesnější. Obě fotografie byly následně dobově patinovány v grafickém programu, aby jejich vzhled lépe korespondoval se stářím a stylem zachycených závodních automobilů.
Nejen dokonale ostré zachycení pohybu může uspokojit divákovy smysly. I celkově neostrý záběr, pořízený technikou panningu, může o pohybujících se figurách nebo vozidlech vypovědět dost a dost. Navíc pak přidá něco atmosféry a poezie. To se již ovšem pohybujeme na tenkém ledě individuálních chutí a nálad. Co jednomu připadá nemastné neslané, to druhý klidně označí za poněkud přepepřené. Což nakonec dobře známe i z běžného každodenního života, protože nedorozumění určitě není vynálezem fotografů, tím méně akční pohybové fotografie.