reklama
Recenze  |  Aktuality  |  Články
Doporučení  |  Diskuze
Fotoaparáty
Fotomobily
Objektivy
Software
Tipy a triky
Tiskárny
Příslušenství
Ostatní
O nás  |  Napište nám
Facebook  |  Twitter
Svět hardware  |  TV Freak
Svět mobilně  |  Svět audia
reklama

Fotograf na cestách: Sarajevo 2011

, , reportáž
Fotograf na cestách: Sarajevo 2011
Když jsme dorazili do Sarajeva, ze všech fotografických mouder jsem si v tu chvíli vybavil, že je fajn občas do snímku zachytit nějaký kontrast. Město, které se ještě úplně nevzpamatovalo z války totiž nabízí fotogenické kontrasty, kam se jen podíváte.
Fotograf na cestách: Sarajevo 2011
Od rána prší. Zacákané motorky parkujeme u první hospody v bosenském příhraničí, abychom se aspoň trochu ohřáli a oschli. Za poměrně nízké ceny objednáváme královský oběd a obsluhující mladík se s námi dává okamžitě do řeči, fotí si nás i motorky, vyzvídá a nakonec nezapomene dodat, ať motorky rozhodně neparkujeme v centru Sarajeva. Prý by tu zmizely za pár minut. Jen doufám, že fotky z jeho mobilu už neputují na nějaký loupežný checkpoint o pár kilometrů dál.

Druhý den motorky raději necháváme přikurtované k předměstskému hotelu a do centra se vydáváme s lidmi, mířícími do práce rozhrkaným autobusem. Desetiletí starý Ikarbus staví na nádraží Ilidža, kde rozhodně není, co do stáří a opotřebení, mezi ostatními výjimkou. Při letmém prozkoumání mám dojem, že poslední modernizace spočívala ve velmi hrubém přetření autoparku žlutou barvou.





Do historického centra vede jediná tramvajová linka předlouhou hlavní třídou. Za okny se střídají polorozbořené domy s novými, zářivě blyštivými sídly firem. Blíže k centru dominují sídliště se vší betonovou monumentálností nadchodů, podchodů a nelogicky lomených schodišť, jako typický výjev ze života v socialismu.





Centrální sarajevské náměstí Baščaršija lemují tradiční řemeslné dílny a obchůdky s nepřebernou nabídkou suvenýrů. Co ovšem toto město odlišuje od mnoha jiných, jsou polorozpadlé budovy hned přes ulici. Není potřeba podrobného zkoumání, abyste si na fasádách všimli důlků od projektilů malých i velkých ráží, jako živých připomínek nedávného obléhání Sarajeva. Opravy zde probíhají pomalu, pokud vůbec. Přímo v centru jsou stále budovy, ze kterých zbyly jen obvodové zdi, kdysi honosná sídla bank se stovkami děr po kulkách a činžáky s dírami po granátech, vyspravenými jen několika cihlami.








Na jiném náměstí zrovna probíhá šachový souboj dvou místních mistrů. Zatímco fotím, bezzubý městský uklízeč mi ihned ochotně vysvětluje důležitost utkání mezi místním „Fischerem a Kasparovem“, načež se sípavě rozchechtá. Starší pánové doslova pobíhají po šachovnici a chvílemi mi připadá, že figury přetahávají oba zároveň, jako by dokonale odtušili další tah svého protivníka. Tempo jejich hry mi připomíná spíše piškvorky, než rozvážnou hru králů. Hře přihlíží dvacítka chlapů, kteří se překřikují svými radami a zuřivě mávají do šachovnice špičatými deštníky. Než jsem se zorientoval, bílý zvítězil, seriózní pán v obleku rozmáchnul vítězně rukama a beze slova chvatně odešel. Šachovým zápasům se toho dne oddávalo více dvojic, i když třeba jen na lavičce v nevábné uličce a bez pokřikujícího davu.





Zmíněné deštníky jsou nejčastější komoditou pouličních prodavačů. Pouliční prodej lze zde více než kde jinde brát doslova, jelikož prodejci často rozloží své zboží v bedýnkách nebo na deky přímo na chodníku. Vyhnout se jejich nabídce je pak prakticky nemožné, nechcete-li skončit pod koly čilé dopravy. Například zeleninový trh přerostl vyhrazené tržiště na protější ulici a nabídka paprik tak plynule přechází ve škálu papučí, voňavek... A nezbytných deštníků.











Zajímavý je obchod s použitými učebnicemi, které prodavači vozí po bednách nebo přímo vyskládané do stavebních koleček. Na konečné tramvají a přestupním autobusovém nádraží mi jeden z pouličních knihkupců s úsměvem přikyvuje, že obchody jdou opravdu dobře. Pak přijela poslední tramvaj plná studentů a on se musí věnovat zákazníkům. Na druhé straně nádraží jsem poté zahlédl jeho konkurenta, kterak po odjezdu studentů krabici neprodaných učebnic vzal a celou nacpal do popelnice. Zásob literatury je zřejmě přebytek.





Mnoha lidem Sarajevo pořád zní jako něco extrémního a nebezpečného. Ve skutečnosti není o nic nebezpečnější, než Praha. Je plné upravených parků, nádherně opravených kostelů a mešit, obchodních domů, business center, hotelů a dokonce je tu první bosenský McDonald. Jen si musíte zvyknout na to, že hned vedle stojí vypálený dům bez oken, podepřený lešením, navždy rozestavěný megalomanský betonový nesmysl nebo věžák, který se všemi těmi záplatami děr po granátech vypadá tak trochu jako vertikální slum.








Fakta o obléhání Sarajeva (zdroj: Wikipedie): Jugoslávská lidová armáda rozmístila v zimě na přelomu let 1991 a 1992 dělostřelectvo a další vojenskou techniku na kopce nad městem. Jednalo se celkem o 150 minometů a 250 tanků. Celé město bylo obklíčené bosenskosrbskými silami, vyjma koridoru jednotek OSN, který vedl přes sarajevské mezinárodní letiště. Na město dopadalo denně kolem 329 granátů, nejvíce 22. července 1993 – to bylo dokonce 3 777. Vznikly ohromné materiální i společenské škody; zničeno bylo velké množství (až 35 tisíc) budov, hlavně historické, náboženské a kulturní stavby. Ještě deset let po válce byly stopy obléhání patrné v Sarajevu mnohdy více než v jiných městech Bosny a Hercegoviny. Boje si vyžádaly cca 11 000 lidských životů (mezi nimi bylo 1601 dětí), dalších 50 000 lidí bylo raněno. S délkou trvání 1429 dní (od noci na 5. dubna 1992 do 29. února 1996) se jedná o nejdelší obléhání v dějinách moderního válečnictví.

Další má cestopisná povídání nabízím na svém webu.
reklama