Golfová zakázka nadšeného fotografa
30.9.2013, Radek Fiala, aktualita
Já vím, že už se začínám opakovat, ale znovu jsem kývnul na podivnou fotografickou zakázku. Ale na mou obhajobu - nemělo to nic společného se svatbou, ani mě k ničemu neukecala žádná křehká blondýnka. Zkrátka jsem nemohl tušit nic špatného!
Na focení firemního golfového turnaje jsem kývl pár měsíců dopředu. Tehdy se to zdálo jako fajn relax a prostředí pro zajímavou tvorbu. Rozleželo se mi to až pár dní před samotnou akcí, kdy se za mnou stavil ředitel obchodu s upřesňujícím zadáním: „Prosím tě, počítáš s tím golfem? Jo a hele, z karty to budeme rovnou tisknout, takže to foť do nějakýho menšího jpg!“
Zvažoval jsem, zda se na oplátku optat, jestli se mám tahat s foťákem nebo bude stačit osm mega z telefonu. Možná jsem to řekl i nahlas. Přesto však nebylo mé místo fotografa nahrazeno a já začal mít drobné obavy o svou uměleckou pověst.
V den turnaje jsem tedy nedůvěřivě na svém 5D2 přepnul na formát jpg. Nic neexplodovalo. V kreativních profilech jsem ještě poladil budoucí výstup trochou té saturace, špetkou kontrastu a spoustou ostrosti. Ještě polarizák a všechno bude správně přepáleně zelené a modré, jak si dnešní divák žádá!
Jestli si myslíte, že vás při focení golfového turnaje nechají jen tak pobíhat po hřišti a vyhlédnout zajímavá místa pro aspoň trochu kreativní tvorbu, jste na omylu. Na povel šéfa turnaje mě zavezli kamsi doprostřed s tím, že tudy musí projít všichni hráči, všichni musí být vyfoceni a tady je tedy ideální místo.
Tak tohle bude zábava. Znuděně jsem cvakal více či méně zdařilé odpaly a téma Fordových závodů s pásovou výrobou mi protivně kroužilo hlavou.
Necháte-li se uvrtat do něčeho podobného, nevyhnutelně si také vzpomenete na všechny pitomé vtipy, které jste kdy řekli servírce v restauraci, kam chodíte na oběd už pět let. Toho dne jsem jsem se minimálně sedmkrát nuceně usmíval nad dotazem, zda v tom mám film, třikrát vesele odmítal obavy, že mi praskne čočka a mnohokrát jsem údajně tiše namířeným foťákem vrcholného sportovce (s obvodem pasu stopadesát cenťáků) vystresoval natolik, že se mu výjimečně nepovedl odpal! Záhy jsem vyměnil sklo za dvoustovku.
Nepomohlo to.
Olympus E-500, archiv 2010. Letošní fotky zmizely kdoví kde.
Překvapivě se ukázalo, že tímto vyčkávacím způsobem se tak nějak nestíhá odvézt plná karta padesát kilometrů k tiskárně a fotky zpátky než hra skončí, a budou vyhlášeny výsledky. Akce tedy začala být o něco zábavnější, když jsme s vozíkem nakonec křižovali hřiště a naháněli chybějící flighty. Všichni příjezd vozíku vítali s úsměvem. Rozvážel totiž hlavně svačinu.
Ve fotkách, rozložených po stolech k rozebrání, se nakonec všichni s radostí pohrabali a odnášeli si své série s úsměvem a sem tam i pochvalou, hřející na opět stresované duši. Kontrast a saturace zafungovaly. Až později se mi doneslo, že golfista, který si nejvíce nepřál být zachycen foťákem si poté postěžoval u svého obchodníka - Jak to, že všichni mají tolik fotek a já jen jednu?!
Zvažoval jsem, zda se na oplátku optat, jestli se mám tahat s foťákem nebo bude stačit osm mega z telefonu. Možná jsem to řekl i nahlas. Přesto však nebylo mé místo fotografa nahrazeno a já začal mít drobné obavy o svou uměleckou pověst.
V den turnaje jsem tedy nedůvěřivě na svém 5D2 přepnul na formát jpg. Nic neexplodovalo. V kreativních profilech jsem ještě poladil budoucí výstup trochou té saturace, špetkou kontrastu a spoustou ostrosti. Ještě polarizák a všechno bude správně přepáleně zelené a modré, jak si dnešní divák žádá!
Jestli si myslíte, že vás při focení golfového turnaje nechají jen tak pobíhat po hřišti a vyhlédnout zajímavá místa pro aspoň trochu kreativní tvorbu, jste na omylu. Na povel šéfa turnaje mě zavezli kamsi doprostřed s tím, že tudy musí projít všichni hráči, všichni musí být vyfoceni a tady je tedy ideální místo.
Tak tohle bude zábava. Znuděně jsem cvakal více či méně zdařilé odpaly a téma Fordových závodů s pásovou výrobou mi protivně kroužilo hlavou.
Necháte-li se uvrtat do něčeho podobného, nevyhnutelně si také vzpomenete na všechny pitomé vtipy, které jste kdy řekli servírce v restauraci, kam chodíte na oběd už pět let. Toho dne jsem jsem se minimálně sedmkrát nuceně usmíval nad dotazem, zda v tom mám film, třikrát vesele odmítal obavy, že mi praskne čočka a mnohokrát jsem údajně tiše namířeným foťákem vrcholného sportovce (s obvodem pasu stopadesát cenťáků) vystresoval natolik, že se mu výjimečně nepovedl odpal! Záhy jsem vyměnil sklo za dvoustovku.
Nepomohlo to.
Olympus E-500, archiv 2010. Letošní fotky zmizely kdoví kde.
Překvapivě se ukázalo, že tímto vyčkávacím způsobem se tak nějak nestíhá odvézt plná karta padesát kilometrů k tiskárně a fotky zpátky než hra skončí, a budou vyhlášeny výsledky. Akce tedy začala být o něco zábavnější, když jsme s vozíkem nakonec křižovali hřiště a naháněli chybějící flighty. Všichni příjezd vozíku vítali s úsměvem. Rozvážel totiž hlavně svačinu.
Ve fotkách, rozložených po stolech k rozebrání, se nakonec všichni s radostí pohrabali a odnášeli si své série s úsměvem a sem tam i pochvalou, hřející na opět stresované duši. Kontrast a saturace zafungovaly. Až později se mi doneslo, že golfista, který si nejvíce nepřál být zachycen foťákem si poté postěžoval u svého obchodníka - Jak to, že všichni mají tolik fotek a já jen jednu?!
