Jaký fotoaparát? – 5. díl: stabilizace

Ia. Stabilizace obrazu

Na trhu jsou dnes používány v podstatě tři různé metody stabilizace obrazu:

1. Digitální (elektronická) stabilizace
2. Stabilizace na senzoru
3. Stabilizace v objektivu

I když se co do účinku podobají (zejména B a C), tak každá má svá specifika, a proto i své typické použití.

A. Digitální (elektronická) stabilizace

Digitální stabilizace obrazu (Digital Image Stabilization, DIS) se používá u videokamer. Tento termín se sice objevuje i u některých digitálních fotoaparátů, znamená však něco zcela jiného! U videokamer je tato stabilizace založena na „triku“, že z obrazu poskytnutého větším senzorem se elektronicky vyřízne menší obraz, snímek od snímku jiný, a to tak chytře, že se obraz (video) přestane třást. Jinými slovy - třes rukou je eliminován elektronickým posunem výřezu na senzoru. Část obrazu (pixelů) ze senzoru se tak vždy zahodí, u videokamer to ale vzhledem k malému rozlišení finálního filmu nepředstavuje žádný problém.

Ve fototechnice se sice tento termín také používá, ale má jiný a upřímně řečeno zcela primitivní význam. Prostě se zvýší ISO citlivost, čímž se zkrátí expoziční časy. Nejedná se tedy o žádnou stabilizaci, ale jen chytré nastavení expozice méně citlivé na chvění rukou. Daní je ale vysoký šum daný vysokým ISO. Tuto stabilizaci má tedy každý byť sebelevnější fotoaparát, který má možnost nastavovat ISO, což bývá drtivá většina fotoaparátů. Funkce může být potichu schována např. pod scénickým režimem „Sport“, nebo se může nejrůzněji marketingově jmenovat, například Digital Image Stabilization, Picture Stabilization, Anti Blur atd. Příkladem mohou být např. Olympus FE-350 nebo FujiFilm FinePix A920. Znovu je ale třeba zopakovat, že se nejedná o žádnou skutečnou stabilizaci, ale jen o šikovné nastavení expozičních parametrů. Bohužel v materiálech o fotoaparátech se často podrobnosti o použitém systému stabilizace nedočtete, a tak informaci tom, že fotoaparát de facto žádnou nemá, je třeba hledat hluboko v technických parametrech.

B. Stabilizace na senzoru

Skutečnou mechanickou stabilizaci obrazu nabídne teprve stabilizace senzoru v poslední době velmi oblíbená u řady digitálních fotoaparátů. Senzor není pevný, ale „na gumičce“ a funguje na jednoduchém principu - pokud se ruka chvěje dolů, tak obraz na senzoru se posouvá vzhůru a senzor, který není pevný ale posuvný, si pro tento obraz nahoru dojede. Posunem senzoru (CCD-shift) tak lze v jistém rozsahu eliminovat chvění fotoaparátu.

Stabilizace senzoru je velmi účinná a podle některých údajů je možné pomocí ní udržet z ruky až 8x delší čas ve srovnání s nestabilizovaným stavem. Jsou jí vybaveny fotoaparáty stále nižších tříd a pro uživatele představuje účinnou pomoc zejména ve slabších světelných podmínkách. Rozdíl oproti předchozí metodě je zásadní, protože se jedná o skutečnou mechanickou stabilizaci, a tak expoziční čas může bez obav zůstat delší, díky čemuž může zůstat nízké i ISO.

Tato metoda má však pro uživatele jedno velké nebezpečí, a sice že je zcela bezmocná proti pohybu fotografovaného objektu. Jinými slovy – zastaví pohyb na straně fotoaparátu, nijak však neomezí rozmazání způsobené pohybem na scéně. Neúčinkuje tedy „na sport“. Tam se hodí „stabilizace“ ad A, a tedy krátký expoziční čas, který bývá však často podmíněn právě vysokou ISO citlivostí.
Příkladem fotoaparátů, jež mají tento druh stabilizace, jsou např. DSLR Olympus, Sony či Pentax a mnoho kompaktních fotoaparátů – např. Nikon Coolpix P60 či P80. I tato funkce může mít různé názvy – SteadyShot (Sony), Vibration Reduction (VR, Nikon), Shake Reduction (Pentax), CCD-shift Image Stabilization (Olympus), Senzor Shift atd. Termínem Dual Image Stabilization například Olympus označuje kombinaci stabilizace na senzoru (CCD-shift) a digitální stabilizace (zvýšení ISO) a jsou jí vybaveny např. Olympus Mju 840, 1010 či 1020.

C. Stabilizace v objektivu

Bezpochyby nejlepší způsob stabilizace je optická stabilizace obrazu přímo v objektivu. Princip je velmi podobný jako u stabilizovaného senzoru, akorát se mechanické pohyby neodehrají na senzoru, ale na čočkách v objektivu, a na senzor se tedy dostane již klidný obraz. Z hlediska výsledného účinku je vcelku lhostejné, zda je stabilizace dosaženo na senzoru či v objektivu, stabilizace v objektivu má však několik významných výhod:

• Výsledek stabilizace je vidět v hledáčku (důležité zejména pro DSLR).
• Stabilizovaný obraz je k dispozici i pro zaostřovací systém (AF).
• Nejdůležitější část fotoaparátu (senzor) je pevně mechanicky upevněn.
• Senzor „nejezdí“ do krajů obrazového pole objektivu, kde je kresba objektivu již velmi špatná.

Stabilizace v objektivu je však dražší než stabilizace na senzoru, a to zejména u DSLR, kde to znamená kupovat stabilizátor v každém objektivu znova. Přesto je to jediná cesta u profi fotografie.
Příkladem skalních zastánců tohoto druhu stabilizace je např. Canon (Image Stabilization, IS) nebo Panasonic (MEGA O.I.S.), u DSLR používá tento druh stabilizace i Nikon (VR). Naopak Sony používá tento druh stabilizace u řady kompaktů, kdežto u svých DSLR používá stabilizovaný senzor. Obě metody stabilizace však označuje jako SteadyShot, a tak je třeba pátrat v podrobných technických parametrech.
Například malý stylový kompakt Sony Cyber-shot T300 má podle Sony tzv. Double Anti-Blur Solution, což je kombinace optické stabilizace v objektivu (SteadyShot) a digitální stabilizace pomocí zvýšení ISO. Dalšími příklady mohou být Panasonic Lumix DMC-500 či Canon PowerShot SD1100 IS.
Příště se podíváme na další funkce usnadňující fotografování, a to zejména na chytré pomocníky stanovení expozice a správného zaostření.