Kámasútra pro fotografy II.

Mluvili jsme v úvodu o šedesátiletém rozpětí mezi dnešní várkou knih, a nelhali jsme. Nová škola fotografie totiž poprvé vyšla ve třicátých letech - v časech, kdy fotografie těžce zápasila o uznání mezi ostatními výtvarnými disciplínami, v době, kdy fotograf uvažující o formátu menším než 9x6 cm měl asi stejnou šanci na uznání jako dnešní umělec s jednomegáčem. Nová škola fotografie představovala dnes již těžko srozumitelnou revoluci v chápání fotografie a její didaktice. Její tvůrce Hans Windisch byl již po smrti, když třicet let po prvním vydání knihy, která se mezitím stala učebnicí číslo jedna, požádal vydavatel o její aktualizaci a doplnění k novému vydání Thea Kisselbacha. Vzhledem k bouřlivému rozvoji klasické fotky v oněch letech se aktualizace rovnala prakticky kompletnímu přepsání. Volba Kisselbacha jako revidujícího spoluautora byla téměř nevyhnutelná - v Německu bychom koncem šedesátých let těžko hledali někoho povolanějšího. Druhé vydání z roku 1973 se s pouze dvouletou prodlevou objevilo v překladu i u nás, a právě s touto verzí knihy se můžeme setkat v antikvariátech. Kdo se o focení zajímá hlouběji, zřejmě již měl tuto knihu v rukou. Tak tedy, co je na ní tak revolučního?

"Technická stránka fotografie je pouze prostředkem. Cílem je obraz." Tato slova T. Kisselbacha znamenají odklon od chápání fotografa jako řemeslníka (jak bylo u nás běžné ještě v šedesátých letech, kdy hrdinou příruček pro fotografy nebyl fotograf ani umělec, nýbrž "pracovník"). V revidované Nové škole fotografie chtěl Kisselbach položit teoretický základ fotografie tak, aby se text nestal zcela neaktuálním po nejbližším dalším technologickém přelomu ve focení. Kniha zůstala aktuální velmi, velmi dlouho. Ale pokrok v technologii je už přece jen příliš velký.

Právě při listování touto knihou, která ještě před několika lety tvořila část obzoru mnoha začínajících i pokročilých fotografů, jsme si uvědomili, jak moc už se nám nechce vracet do temné komory a do vysvětlování, že za nehezké skvrny na rukou nemůže lepra, ale ustalovač. Značnou část knihy totiž tvoří návody k práci s negativem a pozitivem a skutečnou praktickou školou fotografie je z dnešního hlediska zhruba jen poslední třetina knihy. Pokud z těch zbývajících dvou třetin vypustíme pro nás nezajímavé technologické postupy, zůstane ovšem ještě leccos zajímavého, třeba apel na dokonalé ovládnutí právě toho svého fotoaparátu. Autor jej přirovnává k řízení auta - nemůžeme sledovat dopravu a zároveň zápasit s řadící pákou. Neubráníme se dojmu, že tenkrát bylo ovládutí foťáku svým způsobem jednodušší - než se dnes procvakáme skrz menu u kompaktu k tomu správnému nastavení (pokud nefotíme na automat, ale to už je jiná kapitola), je fotogenický okamžik dávno pryč.

Revolučnost této knihy odnesl čas, přesto se dodnes může stát branou k lepšímu focení, a to i digitálnímu. Principy perspektivy, pojednání o expozici a jejím měření, kompozice, hloubka ostrosti, to vše je stále použitelné a platné. Navíc si můžeme být jistí, že se autoři nesnažili napsat něco, co se dobře prodá, spíše chtěli poradit a pomoci - to se dnes moc nevidí. Kniha je doplněna celou řadou fotografií, které však zdaleka nedosahují kvalit těch v minule zmíněné tuzemské publikaci Krajinářská fotografie - je na nich znát německá důkladnost a zároveň jistá tvůrčí omezenost, "popisnost", snad nedostatek fantazie. Obzvlášť snímek, kdy se fotograf vybavený tyroláčkem odráží ve vánoční ozdobě - kouli, je doslova útokem na estetickou integritu čtenáře.

Náš verdikt: Pokud nefotíte i klasicky, nejde o nezbytnou literaturu. Pokud však chcete rozšířit svou fotografickou knihovnu a můžete si dovolit zhruba čtyřicetikorunovou investici, podívejte se po ní - je tam stále leccos zajímavého.




"Velká zelená", jak zní terminus technicus zaužívaný pro tuto knihu mezi fotografy, je v "analogových" kruzích pojmem. Bývá někdy označována za jedinou seriózní knihu o fotografii, která vyšla po revoluci. Řekněme si hned na začátku, že poměr mezi technologií - tedy klasickou, pro nás již neaktuální, a výkladem o kompozici, barvách a dalších atributech je v knize zhruba půl na půl. Jde o knihu moderní, čtivou, naneštěstí zaměřenou výhradně na "klasiku". Podrobné, komplexní shrnutí mnohaletých zkušeností, které se autor rozhodl neponechat si pro sebe. Najdeme zde popisy některých starých dobrých fotoaparátů (autor má zjevně rád Flexarety), podrobné recepty a srovnání chemikálií, prostě všechno to, co už nepořebujeme. Druhá polovina knihy ovšem představuje skutečně kvalitní a promyšlenou školu fotografie. Do současného běsnění barevných, drahých a bezobsažných knih o focení vstupuje autor "jako střízlivý mezi opilé." Po stylistické stránce z autora občas promluví kazatel, vzhledem k záběru knihy a šířce předávaných poznatků je to však celkem na místě. Promlouvá v úsečných, krátkých větách, které míří přímo k podstatě problému. Pro ilustraci dvě náhodně vybrané věty ze strany 276: "Výjev ze str. XXIV je zajímavý pouze tím, že kůň na snímku právě zívá. Kdyby měl hubu zavřenou, nic by nás na snímku nepoutalo." Hodnocení a popis ilustračních fotografií zde prostě nese informaci, což není v současné fotografické publicistice zrovna obvyklé. Vybavuje se nám nedávný odborný komentář k fotografii střechy, uvedený v jednom domácím fotografickém časopise: "Zdánlivě banální téma je autorem beze zbytku viděno." Taková moudra naštěstí ve "Velké zelené" nenajdeme.

Ve výčtu zásad kompozice jde Zaoral dále, než je obvyklé. Zabývá se cestou oka po fotografickém obraze, nabízí dokonce záznamy z exaktních experimentů na toto téma. Časté přeskakování od od obecných témat (Od informace k emoci) ke konkrétním praktickým radám prozrazuje, že autor nechrlí informace u psacího stolu, nýbrž v terénu s jedním okem na hledáčku. Doprovodné fotografie, včetně barevné přílohy na křídovém papíře, zůstávají přes své nesporné kvality uvězněny v osmdesátých letech. Autor fotí nejraději lidi a z nich zejména, řečeno cizím jazykem, "holé baby". Při čtení nás nejednou napadlo, jestli jsme digitalizací nepřipravili fotografii o podstatnou část její magie.

Náš verdikt: V nejlepším slova smyslu profesionálně zpracovaná učebnice fotografie. Digitální fotograf se nevyhne častému přeskakování detailních popisů minulé technologie, bude však za to odměněn záplavou užitečných informací. Doporučujeme.




Nevelká příručka od anonymního, zřejmě kolektivního autora je určena začátečníkům. Vzhledem k datu vydání se o digitálech nedočteme zhola nic. Číslo 101 se dobře hodí k dalmatinům, při praktických radách je leckdy cítit snaha autora nebo autorů udělat to přesně do počtu neboli poněkud násilně vytvářet kapitolky. To je však jen drobná piha na kráse. I když má celá příručka jen pár stran a k tomu se ještě vejde do větší kapsy, najdeme v ní kupodivu, po nezbytném přeskakování výkladů o filmech etc. (dohromady cca 6 stránek) víceméně vše, co nám jinak nabízejí za tisícové částky obří obrazové publikace pro víkendové fotografy. Pro obecnou orientaci v radostech a záludnostech fotografování bude stačit a troufáme si říct, že většina uživatelů digitálních kompaktů nikdy její hranice nepřekročí. Jiná věc je, že základních příruček přímo určených pro digitály už je na trhu tolik, že v podstatě není důvod sahat po publikaci určené pro klasiku. Tato knížka může zlepšit kvalitu domácího alba, donutí fotografa více přemýšlet o tom, co vlastně fotí a proč. Není to žádná vysoká škola fotografie, dobře však splňuje to, co slibuje - nějaké ty dobré rady na začátek.

Náš verdikt: I když na obálce slibuje "Okamžité odpovědi na všechny otázky" (Existuje Bůh? Kde se schovává Elvis? Je na tyto dvě otázky společná odpověď? Atd.), jde o celkem příjemnou a nekonfliktní malou příručku pro začátečníky. Pokud není po ruce nic jiného, dá se z ní leccos pochytit.

V další Kámasútře pro fotografy bychom se již měli podívat na publikace psané speciálně pro digitální fotoaparáty, u klasiky přesto ještě nějakou dobu zůstaneme. Hlavně však pro samé čtení nezapomeňme fotit.