Nadšený fotograf a reklama s kulturistou
29.12.2011, Radek Fiala, fejeton
Kdysi jsem četl, jak jednoduché je ze sebe udělat odborníka na jakýkoli obor v očích širokého publika, za účelem levné sebereklamy. Vzpomněl jsem si na to, když mě pár lidí začalo považovat za fotografa, aniž by viděli jedinou mojí fotku.
Máte-li ambici býti vnímán jako umělec, stačí s sebou na vybraná místa pravidelně nosit podezřelou brašnu navíc, občas povýšenou na podezřelý batoh, z něhož ještě výmluvně kouká stativ. Dřív nebo později se někdo sám zeptá, a později snadno přijme vaši fotografickou profesi. Chce to pár rekvizit a možná trochu chytrostí na téma hloubky ostrosti, ale odpověď je ano, myslím, že by se na takovou image dala i krátkodobě sbalit slečna s nadšením pro kreativní umělce. Je to jen o něco málo zoufalejší, ale o mnoho elegantnější, než otravovat zamyšlené blondýnky po parcích s vaší největší vykrajovanou sluneční clonou a nadšeným obdivováním přirozeného modelingového talentu. Hodně štěstí.
V každém případě jsem podobným způsobem, ovšem nevědomky, jak slepý k foťáku, přišel k další fotografické zakázce. Úkolem bylo vyfotit reklamu na fitko a pizzerii. Zároveň. Ne, není to překlep. Pro soudného fotografa je už téma samotné myslím dobrý důvod k rezignaci za účelem nepošramocení dobré pověsti (zvlášť pokud jste výše uvedený teoretik a pověst je to jediné, co s focením máte společného). Bylo to pestřejší o skutečnost, že jsem se téma shodou okolností dozvěděl zhruba dvacet tři minut před započetím samotné realizace a politicky se již nedalo odmítnout.
Když si někdo vsugeruje, že jste fotografem, není zřejmě problém si vsugerovat, že na dobrou fotku vám stačí bezbřehý talent a vůbec už nepotřebujete takové drobnosti jako je čas a světlo. Pizzerie je tedy v plném provozu, prostředí potemnělé a na vaše kreativní nápady čekají dva modely, lidově řečeno od ramena k rameni dvacet minut ostré chůze. Utřete nervózní kapku potu a podvědomě sáhnete po nejširším ohnisku. Rozhlížíte se po podniku, hledáte něco zajímavého a víc než nápadů začíná přibývat kapek potu. Kulturista opakovaně navrhuje scény, na níž je minimálně jedna osoba oděna v divoce potrhaném upnutém triku a vám se do mysli s čím dál větší vážností vkrádá pocit zhmotnění lidového žertu o praskající čočce objektivu.
Naštěstí, jste-li dost lokálně legendární, nakonec si všichni nechají poradit a v rámci tématu vznikne dílo jistě ne umělecké, ale alespoň ne pitomé, jako billboard na autobazar s děvčetem v plavkách, povalující se na ojeté kapotě. A vy, kreativně zcela vyčerpaní, s prsty otlačenými od spouště a knoflíků clony a citlivosti, odcházíte domů s mnohem větším předsevzetím, že i kdyby přišla sebe blonďatější kráska, rozhodně nejste portrétní fotograf...
Ale víte jak to s těmi předsevzetími je.
V každém případě jsem podobným způsobem, ovšem nevědomky, jak slepý k foťáku, přišel k další fotografické zakázce. Úkolem bylo vyfotit reklamu na fitko a pizzerii. Zároveň. Ne, není to překlep. Pro soudného fotografa je už téma samotné myslím dobrý důvod k rezignaci za účelem nepošramocení dobré pověsti (zvlášť pokud jste výše uvedený teoretik a pověst je to jediné, co s focením máte společného). Bylo to pestřejší o skutečnost, že jsem se téma shodou okolností dozvěděl zhruba dvacet tři minut před započetím samotné realizace a politicky se již nedalo odmítnout.
Když si někdo vsugeruje, že jste fotografem, není zřejmě problém si vsugerovat, že na dobrou fotku vám stačí bezbřehý talent a vůbec už nepotřebujete takové drobnosti jako je čas a světlo. Pizzerie je tedy v plném provozu, prostředí potemnělé a na vaše kreativní nápady čekají dva modely, lidově řečeno od ramena k rameni dvacet minut ostré chůze. Utřete nervózní kapku potu a podvědomě sáhnete po nejširším ohnisku. Rozhlížíte se po podniku, hledáte něco zajímavého a víc než nápadů začíná přibývat kapek potu. Kulturista opakovaně navrhuje scény, na níž je minimálně jedna osoba oděna v divoce potrhaném upnutém triku a vám se do mysli s čím dál větší vážností vkrádá pocit zhmotnění lidového žertu o praskající čočce objektivu.
Backstage
Scéna v pozadí strastiplné tvorby. Ne, toto není kulturista.
Scéna v pozadí strastiplné tvorby. Ne, toto není kulturista.
Naštěstí, jste-li dost lokálně legendární, nakonec si všichni nechají poradit a v rámci tématu vznikne dílo jistě ne umělecké, ale alespoň ne pitomé, jako billboard na autobazar s děvčetem v plavkách, povalující se na ojeté kapotě. A vy, kreativně zcela vyčerpaní, s prsty otlačenými od spouště a knoflíků clony a citlivosti, odcházíte domů s mnohem větším předsevzetím, že i kdyby přišla sebe blonďatější kráska, rozhodně nejste portrétní fotograf...
Ale víte jak to s těmi předsevzetími je.
