Po Pyrenejích s fotoaparátem – 2. díl
17.6.2009, Roman Pihan, článek
Minule jsme započali naše putování s fotoaparátem po Pyrenejích. Cestu jsme začali na východě u Středozemního moře, kde se Pyreneje zvedají. Fotograficky jsme se prošli soutěskou Gorges de la Fou, dnes nás čeká soutěska Gorges de la Carança a střední Pyreneje.
Soutěska Gorges de la Carança
Zatímco soutěska Gorges de la Fou, popsaná v minulém díle, je ukázka turisticky „organizované“ soutěsky, soutěska Gorges de la Carança je spíše pro dobrodruhy a individualisty. Začíná poblíž silnice N116 vedoucí z francouzského Perpignanu do hor, kousek od silnice je vybudované i bezobslužné štěrkové parkoviště s automatem na 2 eura. Měří asi 13 km jedním směrem a dá se jí dojít až na francouzsko-španělské hranice. Nejste-li zrovna horalové (a pokud s sebou potáhnete 10 kg fototechniky), dá se doporučit spíše navržený a značený okruh, který vás vrátí opět na parkoviště, ve kterém ani metr nepůjdete dvakrát a který je tak na 3 hodiny.
Soutěska Gorges de la Carança startuje na silnici N116 a vede až na francouzko španělské hranice do výšky 2800 m.n.m. Doporučit lze ale spíše modrý okruh trvající asi 3 hodiny chůze.
V soutěsce je opravdu na co koukat a co fotografovat! Cestu ale nelze doporučit lidem trpícím závratí a mající nejistý krok. Taktéž se do soutěsky nevydávejte za špatného počasí (sníh, déšť, silný vítr), kdy může hrozit uklouznutí. Čeká vás totiž úchvatná cesta 400 m nad dnem soutěsky po cestě asi 1 metr široké a zaříznuté do kolmé stěny soutěsky. Místy je sice nataženo lano, kterého se lze přidržovat, ale není to nic pro slabé povahy. Taktéž balancování na hraně za účelem správné kompozice snímku lze doporučit jen s nejvyšší opatrností.
Typická cesta po západní stěně soutěsky. Je to výbuchy odstřelená cesta zařízlá asi 1 metr do svislé zdi. Pod vámi je asi 400 metrů příkrý svah padající dolů do rokle.
Velkým problémem fotografování v soutěsce je obrovský kontrast mezi světlou (slunečnou či zataženou) oblohou a tmavými stinnými místy skal. Blesk nemá šanci – jednak nedokáže přesvítit jasné světlo a hlavně jeho dosah za těchto podmínek je jen cca 2 až 4 metry. Rozumné řešení je mít s sebou šedý přechodový filtr buď Cokin nebo šroubovací.
Některé pohledy jsou opravdu úchvatné, cestu ale nelze doporučit za špatného počasí. Problémem je ale vysoký kontrast snímků. Z kompozičního pohledu je obloha na snímku velmi důležitá, z expozičního pohledu ale dělá obrovské problémy.
Správně natočený šedý přechodový filtr dokáže ztmavit nejsvětlejší část snímku, a tím částečně vyřešit problém obrovského rozdílu jasů (kontrastu). Nikdy filtr na scénu nebude zcela přesně sedět a vždy ztmaví i nějaký ten nechtěný kousek a naopak, je to ale řešení v této situaci nejrozumnější. Rozumná síla filtru je 2 EV (propustnost 25 %) v šedé části. Všechny snímky zde byly pořízeny se šroubovacím šedým přechodovým filtrem B+W o síle 2 EV. Polarizační filtr raději nepoužívejte, situaci obvykle spíše zhorší.
Šedý přechodový filtr Cokin je poměrně levný a univerzální a šedý přechod se dá i posouvat. Ve srovnání se šroubovacími filtry má ale vyšší zranitelnost, například je problém dát fotoaparát s Cokin filtrem do brašny.
Jistící lano je nataženo na těch nejhorších místech. Nutno říct, že se ho člověk rád a pevně drží a to často i při fotografování… V tu chvíli je ale manipulace s filtrem trochu problém.
Dobrodružná cesta zaříznutá do západního svahu soutěsky vás dovede až k potůčku, který teče po dně soutěsky. Ten lze po provazovém můstku přejít a již méně dobrodružnou ale také pohlednou cestou po východním svahu pokračovat zpět. Cestou zpět můžete obdivovat cestu, kterou jste přišli a nespadli a sledovat ostatní, jak si vedou. Soutěskou lze přirozeně jít i zcela obráceně. U potůčku se můžete také rozhodnout, zda půjdete dále do hor nebo se již vrátíte zpět.
Po asi hodině putování zaříznuti do stěny dojdete k potůčku, který teče na dně soutěsky. Zde je možné se rozhodnout, zda jít dál nebo se po druhé straně svahu vrátit.
Cesta zpět vede po druhém (východním) svahu soutěsky a není již tak dobrodružná – lze ji přirovnat ke skalnaté cestě v Českém ráji. Na druhé straně uvidíte, kudy jste šli a nespadli.
Národní park Cadí-Moixeró
Po výletu do soutěsky Gorges de la Carança lze zavítat do národního parku Cadí- Moixeró na španělské straně Pyrenejí. Nejznámější horou parku je asi Pedraforca s výškou 2 497 m.n.m., která je známá pro svůj typický rozeklaný vzhled. Nejvyšší horou je ale Puig de la Canal Baridana s výškou 2 648 m.n.m. Park lze elegantně objet autem přes vesničky Saldes, Gosol a Tuixent, kde současně uvidíte, jak v evropské unii vypadá kraj, kde zapomněli na to, že plyne čas. V každém případě ale krajina nabízí nádherné pohledy a i fotografie.
Park Cadí-Moixeró se nachází na španělské straně a v blízkosti hranic tří států – Španělska, Francie a Andorry. Dá se z jižní strany pohodlně a těsně objet autem.
Hora Pedraforca (2497 m.n.m.) sice není nejvyšší, pro svůj typický rozeklaný vzhled je však symbolem parku.
Krajina v okolí parku je opravdu nádherná a nabízí například úžasné západy slunce nad horami.
Typický pohled na španělskou vesničku na jižním okraji parku. Je zvláštní, že se zde z hlediska vzhledu zastavil čas, infrastruktura (silnice, benzínové pumpy, hotely, restaurace atd.) však funguje na jedničku.
Toto je zhruba styl Pyrenejí v okolí parku. Krajina je to opravdu úchvatná a místy se dá přirovnat např. ke Krkonoším.
Andorra
Naše putování po východních Pyrenejích uzavřeme krátkou návštěvou malého státu - Andorry - ležící mezi Španělskem a Francií. Andorra není členem Evropské unie ale má s Evropskou unií celní vztah. Nemá svojí měnu a jako oficiální platidlo tedy slouží euro. Andorra žije z turistického ruchu, zejména lyžařského v zimě, a z lákání turistů na nákupy. Díky zvláštní daňové politice se dá v Andoře nakoupit bez daně (duty free – DPH je jen 4 % a přímé daně nejsou žádné), a proto do Andorry míří až 15 milionů turistů ročně – hlavně ze Španělska a Francie.
Pohled na hlavní město Andorry - Andorra la Vella. Celá cesta Andorou (cca 50 km) vypadá podobně. Všude jsou také vidět lyžařské vleky, takže je tu živo hlavně v zimní sezóně.
Z fotografického pohledu není Andorra zas až tak zajímavá, protože je to de facto jedna hlavní silnice měřící asi 50 km skrze celý malý stát. Okolní hory jsou sice krásné, ale všude jsou luxusní hotely, obchody a poměrně velký ruch a na silnici je tak často dopravní zácpa. Je zajímavé ji projet, ale pokud míříte za přírodou a horami, tak Andorra nebude váš oblíbený kraj.
Odpočívadlo v Andoře. Nebylo by na tom nic zajímavého, kdybyste po vystoupení z auta nezjistili, že tráva je umělá. Prostě bohatá Andorra na to má.
Příště se podíváme do perly Pyrenejí, a sice do jejich národních parků nalézajících se v jejich střední části a soustřeďující i nejvyšší vrcholky Pyrenejí.
Zatímco soutěska Gorges de la Fou, popsaná v minulém díle, je ukázka turisticky „organizované“ soutěsky, soutěska Gorges de la Carança je spíše pro dobrodruhy a individualisty. Začíná poblíž silnice N116 vedoucí z francouzského Perpignanu do hor, kousek od silnice je vybudované i bezobslužné štěrkové parkoviště s automatem na 2 eura. Měří asi 13 km jedním směrem a dá se jí dojít až na francouzsko-španělské hranice. Nejste-li zrovna horalové (a pokud s sebou potáhnete 10 kg fototechniky), dá se doporučit spíše navržený a značený okruh, který vás vrátí opět na parkoviště, ve kterém ani metr nepůjdete dvakrát a který je tak na 3 hodiny.
Soutěska Gorges de la Carança startuje na silnici N116 a vede až na francouzko španělské hranice do výšky 2800 m.n.m. Doporučit lze ale spíše modrý okruh trvající asi 3 hodiny chůze.
V soutěsce je opravdu na co koukat a co fotografovat! Cestu ale nelze doporučit lidem trpícím závratí a mající nejistý krok. Taktéž se do soutěsky nevydávejte za špatného počasí (sníh, déšť, silný vítr), kdy může hrozit uklouznutí. Čeká vás totiž úchvatná cesta 400 m nad dnem soutěsky po cestě asi 1 metr široké a zaříznuté do kolmé stěny soutěsky. Místy je sice nataženo lano, kterého se lze přidržovat, ale není to nic pro slabé povahy. Taktéž balancování na hraně za účelem správné kompozice snímku lze doporučit jen s nejvyšší opatrností.
Typická cesta po západní stěně soutěsky. Je to výbuchy odstřelená cesta zařízlá asi 1 metr do svislé zdi. Pod vámi je asi 400 metrů příkrý svah padající dolů do rokle.
Velkým problémem fotografování v soutěsce je obrovský kontrast mezi světlou (slunečnou či zataženou) oblohou a tmavými stinnými místy skal. Blesk nemá šanci – jednak nedokáže přesvítit jasné světlo a hlavně jeho dosah za těchto podmínek je jen cca 2 až 4 metry. Rozumné řešení je mít s sebou šedý přechodový filtr buď Cokin nebo šroubovací.
Některé pohledy jsou opravdu úchvatné, cestu ale nelze doporučit za špatného počasí. Problémem je ale vysoký kontrast snímků. Z kompozičního pohledu je obloha na snímku velmi důležitá, z expozičního pohledu ale dělá obrovské problémy.
Správně natočený šedý přechodový filtr dokáže ztmavit nejsvětlejší část snímku, a tím částečně vyřešit problém obrovského rozdílu jasů (kontrastu). Nikdy filtr na scénu nebude zcela přesně sedět a vždy ztmaví i nějaký ten nechtěný kousek a naopak, je to ale řešení v této situaci nejrozumnější. Rozumná síla filtru je 2 EV (propustnost 25 %) v šedé části. Všechny snímky zde byly pořízeny se šroubovacím šedým přechodovým filtrem B+W o síle 2 EV. Polarizační filtr raději nepoužívejte, situaci obvykle spíše zhorší.
Šedý přechodový filtr Cokin je poměrně levný a univerzální a šedý přechod se dá i posouvat. Ve srovnání se šroubovacími filtry má ale vyšší zranitelnost, například je problém dát fotoaparát s Cokin filtrem do brašny.
Jistící lano je nataženo na těch nejhorších místech. Nutno říct, že se ho člověk rád a pevně drží a to často i při fotografování… V tu chvíli je ale manipulace s filtrem trochu problém.
Dobrodružná cesta zaříznutá do západního svahu soutěsky vás dovede až k potůčku, který teče po dně soutěsky. Ten lze po provazovém můstku přejít a již méně dobrodružnou ale také pohlednou cestou po východním svahu pokračovat zpět. Cestou zpět můžete obdivovat cestu, kterou jste přišli a nespadli a sledovat ostatní, jak si vedou. Soutěskou lze přirozeně jít i zcela obráceně. U potůčku se můžete také rozhodnout, zda půjdete dále do hor nebo se již vrátíte zpět.
Po asi hodině putování zaříznuti do stěny dojdete k potůčku, který teče na dně soutěsky. Zde je možné se rozhodnout, zda jít dál nebo se po druhé straně svahu vrátit.
Cesta zpět vede po druhém (východním) svahu soutěsky a není již tak dobrodružná – lze ji přirovnat ke skalnaté cestě v Českém ráji. Na druhé straně uvidíte, kudy jste šli a nespadli.
Národní park Cadí-Moixeró
Po výletu do soutěsky Gorges de la Carança lze zavítat do národního parku Cadí- Moixeró na španělské straně Pyrenejí. Nejznámější horou parku je asi Pedraforca s výškou 2 497 m.n.m., která je známá pro svůj typický rozeklaný vzhled. Nejvyšší horou je ale Puig de la Canal Baridana s výškou 2 648 m.n.m. Park lze elegantně objet autem přes vesničky Saldes, Gosol a Tuixent, kde současně uvidíte, jak v evropské unii vypadá kraj, kde zapomněli na to, že plyne čas. V každém případě ale krajina nabízí nádherné pohledy a i fotografie.
Park Cadí-Moixeró se nachází na španělské straně a v blízkosti hranic tří států – Španělska, Francie a Andorry. Dá se z jižní strany pohodlně a těsně objet autem.
Hora Pedraforca (2497 m.n.m.) sice není nejvyšší, pro svůj typický rozeklaný vzhled je však symbolem parku.
Krajina v okolí parku je opravdu nádherná a nabízí například úžasné západy slunce nad horami.
Typický pohled na španělskou vesničku na jižním okraji parku. Je zvláštní, že se zde z hlediska vzhledu zastavil čas, infrastruktura (silnice, benzínové pumpy, hotely, restaurace atd.) však funguje na jedničku.
Toto je zhruba styl Pyrenejí v okolí parku. Krajina je to opravdu úchvatná a místy se dá přirovnat např. ke Krkonoším.
Andorra
Naše putování po východních Pyrenejích uzavřeme krátkou návštěvou malého státu - Andorry - ležící mezi Španělskem a Francií. Andorra není členem Evropské unie ale má s Evropskou unií celní vztah. Nemá svojí měnu a jako oficiální platidlo tedy slouží euro. Andorra žije z turistického ruchu, zejména lyžařského v zimě, a z lákání turistů na nákupy. Díky zvláštní daňové politice se dá v Andoře nakoupit bez daně (duty free – DPH je jen 4 % a přímé daně nejsou žádné), a proto do Andorry míří až 15 milionů turistů ročně – hlavně ze Španělska a Francie.
Pohled na hlavní město Andorry - Andorra la Vella. Celá cesta Andorou (cca 50 km) vypadá podobně. Všude jsou také vidět lyžařské vleky, takže je tu živo hlavně v zimní sezóně.
Z fotografického pohledu není Andorra zas až tak zajímavá, protože je to de facto jedna hlavní silnice měřící asi 50 km skrze celý malý stát. Okolní hory jsou sice krásné, ale všude jsou luxusní hotely, obchody a poměrně velký ruch a na silnici je tak často dopravní zácpa. Je zajímavé ji projet, ale pokud míříte za přírodou a horami, tak Andorra nebude váš oblíbený kraj.
Odpočívadlo v Andoře. Nebylo by na tom nic zajímavého, kdybyste po vystoupení z auta nezjistili, že tráva je umělá. Prostě bohatá Andorra na to má.
Příště se podíváme do perly Pyrenejí, a sice do jejich národních parků nalézajících se v jejich střední části a soustřeďující i nejvyšší vrcholky Pyrenejí.
