reklama
Recenze  |  Aktuality  |  Články
Doporučení  |  Diskuze
Fotoaparáty
Fotomobily
Objektivy
Software
Tipy a triky
Tiskárny
Příslušenství
Ostatní
O nás  |  Napište nám
Facebook  |  Twitter
Svět hardware  |  TV Freak
Svět mobilně  |  Svět audia
reklama

První divočina nadšeného fotografa

, , fejeton
První divočina nadšeného fotografa
Focení divoké přírody byl další fotografický obor, do kterého jsem se pustil. Jako vždycky nejdříve nadšeně prakticky, než si o tom něco přečtu, abych si následně nabytých odborných chytrostí náležitě vážil.
První divočina nadšeného fotografa
Jste-li též v začátcích, vězte, že o focení wildlife je k dočtení spousta mouder. V kostce shrnuto, je dobré o přírodě vědět víc, než že to je tam venku. V ideálním případě je dobré být polovičním biologem (případně napůl indiánem) a na procházku si zabalit něco kolem půl metru ohniska. Tak přesně tohle všechno jsem neměl.

Při poflakování na statku v malebné středočeské vísce jsem s rozvahou začal něčím nenáročným. Ale hned mi došlo, že slepice ve svém vyzobaném výběhu přílišné známky divočiny nejeví a poslední prase už jsme dávno snědli. K dispozici byly ještě kočky, které za domácí nelze považovat, neboť do prostor domácnosti mají přístup zapovězen pod pohrůžkou babiččiny hole. Ale ani jejich flegmatické polehávání v listí se nezdálo být dobrým studijním materiálem.

I vydal jsem se do středočeské divočiny. Nad stromy kousek od silnice jsem záhy zahlédl dravého ptáka. Pozoroval jsem jeho opakované přelety nad polem a maje pouze dvoustovku objektiv, rozhodl jsem se vypravit blíž. Bylo jasné, že zákonitě v tu chvíli zmizí v dáli, ale aspoň si po městském životě udělám procházku tichou přírodou. Dobrý nápad to byl jen do prvního zahučení do bahna. Ty džíny a kabát se obecně hodily spíš na dlážděné nábřeží Vltavy, než na rozbředlý břeh potůčku mezi poli. Do auta jsem se vrátil s koulemi bahna na botách. Bez ptáka.

Dál jsem pomalu projížděl vesničkami, zahnul na pár nikdy neprozkoumaných nejmenších silniček a po hodině jsem se už v tichém kraji s nulovým provozem cítil příjemně ztracen. Všeobecný klid a pohodu narušil divočák na dvou hodinách. Ačkoli jsem nikdy na matiku nebyl, na hrubo jsem v mžiku spočítal jeho trajektorii a rozjel auto s efektně kvílejícími pneumatikami. Prakticky zároveň jsem sáhl po foťáku...

Mezihra: Zde bych moc rád napsal, že jsem si jako profesionál přesně pamatoval, jaké mám od poslední fotky nastavení na foťáku. Případně že jsem v rychlosti přecvakal na prioritu závěrky a kopl tam vyšší ISO. Pravdou je, že jsem jen věděl, že foťák je zapnutý, povážlivě dlouho už bliká prázdná baterka a s dvoustovkou se jednou rukou blbě drží.

...Následovala plná brzda, redukční kroužek na skle břinknul o čelní sklo vozu a zvíře, skákající z meze na silnici metr před kapotou, pelášilo dál z kopce. Poslal jsem za ním spíš už jen výhružnou sérii fotek a zůstal překvapeně stát. V tu chvíli z meze seskočil další hřmotný kus zvěřiny. Dostal pár zásahů přímo na komoru. V nadšení zapomínám na všechny poučky z mládí, kdy jsem byl varován před útoky mocnými zuby divočáka, a v další vteřině čekám pod mezí na dokonalou portrétovku rypáku a tesáků...

Další už se neukázal. Možná naštěstí. Ale ačkoli situace chtěla daleko kratší čas, menší clonu a lépe ostřit, jsem z mého prvního fotografického wildlife dokonale nadšen! Teď se můžu směle ponořit do nudné teorie a příští týden vyrážím kamsi na bizony. Doufám, že nekoušou.


Prase wild




Aneb běžící divočina.


PS: další zvířátkové snímky z fejetonu můžete shlédnout v mé galerii
reklama