Canon CanoScan 9000F: nejen pro kinofilmy

I k testu barevných pozitivů jsem využil kinofilmovou zrcadlovku Zenit TTL s objektivem Helios-44M (58mm F2). Použitým filmem byl Kodak Professional Elite Chrome 100.

Musím říci, že mě naskenované snímky (tj. celý film 36 snímků) dost zklamaly. Už při poměrně malých rozlišeních je vidět značná neostrost, a tak jsem začal pátrat, kde je chyba. Teoreticky jsou mohl ostřit špatně u všech snímků, ale při přefocení diapozitivů fotoaparátem v makro režimu jsem pozoroval o něco lepší detaily, než které byl schopen poskytnout skener.

Následovalo tak zničení a poškrábání jednoho ze zbytečných okrajových diapozitivů, neboť zde by nemělo být nic ovlivněno kvalitou kresby fotoaparátu nebo vyvoláním filmu. Chyba tedy může být i na straně filmu, protože ne vždy si musí snímač ve skeneru rozumět s daným filmem. První dvě fotografie byly skenovány bez technologií upravující barvy a kontrast.

U dalších dvou snímků jsem už použil technologie jako FARE, doostřování a opravu podsvícení. Snímek vypadá mnohem živěji, nicméně hodnotit barevnost fotografie je trochu ošemetné, neboť velký vliv v tom má i použitý film a jeho barevné podání. Co mi tak obecně přišlo, je chladnější podání červené barvy a obecně trochu nádech spíš do purpurova. Stáhnout si můžete i 16bitový TIFF.

Toto je poslední diapozitivní snímek, na který se dnes můžete podívat. Výřezy z něj uvidíte v následující podkapitole.

Jako první jsem provedl výřez se značkou parkoviště (velké písmeno P), na kterém by měly být detaily vidět asi nejlépe.

Tento test ukázal, že na tom skenování diapozitivů ale ve skutečnosti není až tak špatně. Vyšší rozlišení znovu přináší hladší linie (nejsou totiž interpolovány softwarově), ale i tak je ostrost viditelně špatná a jako poslední ostrou fotografii bych si dovolil označit tak tu s 800 dpi. Pak sice ještě trochu rostou detaily, ale i neostrost. Proto vyšší rozlišení v praxi nepřináší nic moc navíc a více než 2400 dpi opravdu nemá smysl používat.

Ani zde to nevypadá, že by hodnoty nad 2400 dpi přinášely cokoli navíc. Do 1200 dpi je kresba ještě ostrá, pak už se spíše jen rozmazává a vyšší rozlišení má v podstatě tentýž efekt jako softwarové zvětšení.

Nejvyšší rozlišení 9600 dpi má nejhladší linie, ale je vidět značná neostrost. V podstatě i mnoho nižších rozlišení na tom není o mnoho hůře, nicméně se tu projevuje doostřování, které u nich více roztřásá linie.

Na doostřovaných interpolovaných obrázcích jde vidět ustřelující se pixely (byla totiž použita funkce unsharp mask), vyšší rozlišení jsou hladší. Nicméně vidíte, že oproti mnohem nižším rozlišením (např. 1600 dpi), nemají vyšší rozlišení o nic lepší detaily. Pro přesnější testy rozlišení jsem tedy zkusil naskenovat i několik škrábanců, které by neměly být ovlivněny kvalitou filmu.

Ani zde se nedá říci že by nejvyšší rozlišení přinášelo mnoho navíc, nicméně hranice detailů je trochu posunuta. Zde se to láme někde u 2400 dpi. Více už jen lehce zahlazuje linie a vytváří jednotnější obraz, ale nepřináší detaily.

Tento snímek ukazuje v podstatě totéž. 2400 dpi je zhruba horní hranice toho, co skener dokáže v praxi rozumně vykreslit.

Je zajímavé, že při skenování diapozitivů jsem naměřil třikrát vyšší rychlost skenování než u negativů.

U doprovodných technologií se setkáte se zpomalení jen u technologie FARE. Další technologie nemají na rychlost zásadní vliv.