Canon EOS M: první pokus

K dispozici máte automatické ostření i to manuální. Zde je má první výtka ke složitému přepínání těchto dvou režimů, alespoň pokud jde o 18-55mm objektiv. Na něm není přepínač ostření, není tu dokonce ani přepínání na těle přístroje a tuto volbu nenajdete ani ve quick menu. Musíte totiž až do hlavního menu! Přitom ve quick menu je výběr AF režimů, tak nerozumím tomu, proč by se tu nemohla přihodit ještě jedna volba MF. Vedle AF a MF tu máte ještě režim AF+MF, což je autofokus s možností manuálního přeostření. U manuálního ostření si musíte obraz zvětšovat ručně dvojitým dotykem na tlačítko lupy na displeji, žádné automatické zvětšování se bohužel nekoná.

Pro automatické ostření tu máte tři možnosti výběru ostřících bodů. Prvně je tu detekce tváří se sledováním. Detekce je přiměřeně rychlá a dostatečně úspěšná, občas ale trpí na falešné detekce tam, kde žádná tvář není. Sledování je rychlé, dobře se drží objektů i po změně vzdálenosti a zoomování, kvůli pomalému autofokusu se to ale na rychle pohybující se objekty nedá až tak dobře použít, u pomalejších ale funguje až překvapivě slušně. Dále je tu automatický výběr několika AF bodů, který funguje docela slušně, většinou tam, kam potřebujete, ale bohužel ani to není pravidlem. Nejjistější je tak bodové ostření, které je díky dotykové volbě polohy AF bodu také nejpohodlnějším způsobem jak ostřit přesně tam, kde potřebujete.

Zvolit můžete průběžné doostřování náhledu, což i docela doporučím. Alespoň pořád ostře vidíte, na co koukáte. Je možné zapnout i AF Servo, které doostřuje po namáčknutí spouště tak, aby v okamžiku zmáčknutí spouště bylo zaostřeno. Jak už bylo řečeno u režimu sledování, průběžný autofokus má své rezervy u rychlejších změn ostřící vzdálenosti, ale v běžných méně náročných podmínkách pracuje docela dobře.

Ona totiž rychlost autofokusu není na dnešní poměry vůbec dobrá. Kdyby bylo jen celkové přeostření dílem sekundy, tak proti tomu nelze nic namítat, ale když tolik zhruba trvá ostření za všech podmínek (tedy i po předchozím předostření), je už něco špatně. V zásadě počítejte s cca 0,9 sekundy, plus minus jedna desetinka sekundy. Níže než na 0,8 sekundy jsem se asi ani nedostal. Úspěšnost ostření je dobrá a zde si nelze stěžovat (pokud vám objekt neuteče, než objektiv zaostří). Obecně ostření a spoustu věcí kolem něj je jedním z těch větších negativ přístroje.

V otázce expozičních režimů se nedočkáte žádného překvapení. Máte tu tedy automatiku, prioritu clony, času a plný manuál (včetně bulb režimu). Měření expozice může být poměrové, částečné, bodové a celoplošné se zdůrazněným středem. Expozice je měřena vcelku spolehlivě, s korekcí expozice, která má rozsah -3 EV až +3 EV, si moc často nemusíte hrát. Dokonce i na sněhu není třeba moc přidávat a zatímco např. u Sony NEX se v zimě bez +1 EV ani nepohnete a chce to často ještě mnohem více, zde je +1 EV maximem, které budete potřebovat jen velmi výjimečně. Stinnou stránkou je trochu větší tendence tažení k přepalům.

Citlivosti mají rozmezí od ISO 100 do ISO 12800, je možné zapnout i rozšířenou citlivost a dostat se na ISO H (25600). Automatice můžete omezit maximální citlivost na hodnotu ISO 400 až ISO 6400. Expoziční časy mohou být od 1/4000 s do 30 sekund ve všech PASM režimech, v režimu M máte i bulb režim.

Rozsah clon závisí na použitém objektivu. V případě Canonu EF-M 18-55mm 1:3.5-5.6 IS STM je světelnost stejná jako u drtivé většiny konkurence a průběh je zhruba průměrný. Maximální clona je dle zoomu F22 až F36 (za některých podmínek i F38). K dispozici máte dále expoziční bracketing pro tři snímky s rozdíly expozic až 2 EV. Expoziční bracketing lze vzájemně kombinovat s korekcí expozice. Canon EOS M vám dovolí pořizovat i HDR snímky ze tří expozic.

Expoziční a fotografické režimy můžete vybírat na horním kolečku a pak v menu.

Pod dalšími režimy najdete v menu následující: