Canon PowerShot G9: kraluje i nadále

Poněvadž jde o kompakt vyšší třídy, nechybí ani manuální ostření. Samozřejmě zůstává k dispozici i automatika, která je zde v podobě ostření AiAF, FlexiZone, středového ostření a detekce tváře. AiAF je název pro automatický výběr několika z devíti zaostřovacích zón. FlexiZone odpovídá uživatelskému nastavení, kdy lze šipkami (tedy čtyřsměrným ovladačem) upravovat místo zaostření. Ideální například v situaci, kdy máte fotoaparát na stativu a hlavní objekt není ve středu fotografie. Středové ostření je k dispozici pouze v některých režimech. Detekce tváře funguje velmi rychle, navíc nemá problémy ani s větším natočením hlavy. Co se týče naklonění hlavy, tak i zde podává dobré výsledky.

Rychlost ostření sice není tak rychlá jako u Canonu A590 IS, nicméně pořád patří k výraznému nadprůměru. Potěší rovněž to, že ani na nejdelším ohnisku se úspěšnost ostření nijak výrazně nesnižuje a také čas ostření zůstává pořád poměrně krátký. Díky tomu je focení velmi pohotové a je radost s fotoaparátem fotit.

Kdo by nechtěl spoléhat na automatiku, má k dispozici i manuální ostření. Po jeho aktivaci se uprostřed obrazovky objeví zvětšený výřez pro snazší zaostření. Dle mého názoru by však mohl být větší. Ostří se pak okružím čtyřsměrného ovladače, což je velmi příjemné a navíc rychlé. Jako u všech kompaktů, i zde je však manuální ostření diskutabilní. LCD displej totiž při svém rozlišení nedokáže zprostředkovat pořádnou ostrost obrazu, aby se dalo dobře manuálně ostřit. Využití pak manuální ostření nalezne tam, kde případná automatika selže, nebo kde chcete poněkud netradiční ostření (třeba schválně rozmazat úplně všechno). Na boku se totiž navíc zobrazuje i vzdálenost, na kterou je zaostřeno. Každopádně, u kompaktů jde o jedno z těch lepších manuálních ostření.

Canon uvádí, že fotoaparát v normálním režimu zaostří od 50 centimetrů, v makro režimu od 1 do 50 centimetrů. Skutečnost je taková, že v klasickém režimu zaostří při nejkratším ohnisku již na cca 35 cm, na nejdelším pak 48 cm. Tutéž vzdálenost potřebuje makro na nejdelším ohnisku. Naopak při nejkratším vás fotoaparát potěší neskutečně výborným supermakrem, které je schopno úspěšně zaostřit již od zhruba 5 - 7 milimetrů. Objektiv navíc není příliš velký, a tak je snazší najít pozici, při které si nebudete příliš stínit.

Fotoaparát nemá oddělené režimy makro a super makro, focení na blízko je zde zabaleno pod souhrnný název "makro režim". Proto jistě překvapí trochu netradiční fotografie makro režimu. Fotografie je pořízena z necelého jednoho centimetru, kleště se téměř dotýkaly objektivu. Díky poměrně velkému čipu (na třídu kompaktů) a možnosti ostřit na velmi blízké objekty je také patrná naprosto minimální hloubka ostrosti. Milovníci rozmazaných pozadí si přijdou na své.

Na makro je tedy PowerShot G9 výborný fotoaparát. Fotografie byla pořízena na citlivost ISO 200, je patrný barevný šum i trochu jasového, výsledek mírně kazí také slabší aberace (na menších formátech si ji nemáte šanci ani všimnout). V místě zaostření jsou velmi dobré detaily.

I nastavování expozice můžete svěřit automatice nebo to zkusit sami. Nechybí zde dokonce ani priorita clony a času, plně manuální nastavení je pak samozřejmostí. Mezi nastavováním clony a času se v manuálním režimu přepínáte tlačítkem korekce expozice. Samotné hodnoty se mění okružím čtyřsměrného ovladače. U priorit se pak využije jen již zmíněné okruží, ale tlačítko korekce expozice zde samozřejmě neztrácí funkčnost. Protože při prioritě clony sice vy nastavujete clonu, ale fotoaparát se stará o čas, můžete mu korekcí expozice jeho volbu času trochu upravit. Totéž platí i pro prioritu času, jen obráceně. Možnosti máte skutečně bohaté.

Časy lze nastavit v rozmezí 15 sekund až 1/2000 sekundy, clonu pak od F2,8 po F8, na nejdelším ohnisku pak od F4,8 do F8. Fotoaparát nabízí nezvykle i ND filtr. Tedy neutrální šedý filtr. Ten prodlouží expozici o 3 EV, tedy na osminásobný čas. V praxi jsem skutečně pozoroval zhruba šesti až desetinásobné prodloužení expozičního času. Máte tedy skvělou možnost jak i za dne fotit jedoucí auta s rozmazaným pozadím nebo třeba vodopády. Výtečný nápad. Tím však možnosti nekončí. Tlačítko označené hvězdičkou změří ideální expozici, ale její dosažení můžete korigovat. Chcete-li třeba nižší clonu, navolíte ji a fotoaparát sám nastaví takový čas, aby expozice zůstala totožná. Jak již bylo řečeno v první kapitole, scénu můžete vyfotit s nastavením 1/60 s a F2,8 stejně jako s 1/8 s a F8 nebo volbami mezi nimi. Samotná volba je pak už jen na vás.

Po bohatých možnostech manuálního nastavení expozice můžeme konečně přejít k automatice. Ta je k dispozici v programu P nebo AUTO. Stejně tak máte možnost využít automatické nastavení citlivosti ISO. Ta zde má dva stupně. První ISO AUTO zvolí maximálně ISO 200, což mi připadá poněkud zbytečně opatrné. ISO HI pak dovolí jít na ISO 800.

Je zde však jedna vychytávka. Funkčnímu tlačítku lze přidat funkci úpravu ISO citlivosti po změření expozice. Uvedu příklad. Namáčknete spoušť, automatika navolí ISO 200 a dlouhý čas, řekněme 1/8 sekundy. To je příliš dlouhé a výsledkem by byla s největší pravděpodobností rozmazaná fotografie. Modře se rozsvítí funkční tlačítko a za stálého držení namáčknuté spouště stisknete funkční tlačítko. Najednou se zobrazí expozice, kterou by fotoaparát zvolil třeba při citlivosti ISO 800, dejme tomu 1/30 s. Pokud jste ochotni použít vysokou citlivost, stačí domáčknout spoušť. Pokud ne, funkční tlačítko zmáčkněte ještě jednou, fotoaparát vrátí původní nastavení a můžete fotit na původní ISO 200.

Jinak máte k dispozici manuální volbu citlivostí ISO 80, 100, 200, 400, 800 a 1600. Trochu zakopaná je zde volba ISO 3200, která je vedena jako jeden ze scénických režimů. Její využití je značně diskutabilní. Samotná automatika volí expozici zpravidla dobře. Vyhovovalo by mi však více, kdyby se automatika zarazila na ISO 400. V prvním režimu je ISO 200 málo a ve vysokocitlivostním režimu je zas ISO 800 hodně.

Fotoaparát je vybaven optickou stabilizací, která bývá považována za účinnější než stabilizace realizována posunem CCD čipu. Pro testování jsem opět fotil ze vzdálenosti cca 3 metrů, použil citlivost ISO 200, čas 1/3 sekundy a clonu F4,0. Prezentované výsledky jsou ty nejostřejší, které se mi podařilo z cca 10-snímkových sérií pořídit.

Výsledky jsou výtečné. Obraz je poměrně detailní i bez stabilizace. Sice je rozmazaný, protože na takovou vzdálenost 1/3 sekundy bez stabilizace prostě při plné ostrosti udržet nejde, ale rozhodně jsou patrné detaily (lze přečíst i malá písmena). Stabilizace ale opravdu překvapí. Rozdíl mezi fotografií ze stativu a z ruky při zapnuté stabilizaci prakticky nelze poznat. Samozřejmě, takto úspěšných pokusů moc nebude, chce to skutečně pevnou ruku. Je však vidět, že stabilizace může velmi dobře pomoci.

Fotoaparát má sice dvě ovládací kolečka, ale to levé slouží jen k nastavení ISO citlivosti. Hlavní zábava začíná na pravém ovládacím kolečku fotografických režimů.

Nabídka režimů je poměrně logická, ale oproti spoustě kompaktů mírně odlišná. Jsou zde totiž některé volby prozrazující profesionálnost fotoaparátu, naopak zde chybí různé nejdůležitější scénické režimy. Výrobce počítá s tím, že většinu práce bude odvádět sám fotograf a scénické režimy stejně nebude příliš využívat.

Scénické režimy tedy nejsou prioritou u tohoto fotoaparátu, nicméně jejich nabídka je poměrně bohatá a najdete zde kromě typických voleb i některé netradiční.

Zaujme například režim "Pod vodou". K fotoaparátu si totiž můžete dokoupit i podvodní pouzdro. Nejedná se však o nijak levnou záležitost, stojí kolem 5500 Kč. Dále zde překvapí volba ISO 3200. Tu bych skutečně nečekal pod scénickým režimem, ale jak je libo. Spoustu radosti a zajímavých efektů však přinese předposlední režim "Zdůraznit barvu". Před vyfocením si vyberete jeden barevný odstín, který chcete ponechat, všechno ostatní bude v černobílé škále. Výsledkem pak mohou být třeba takové fotografie. Upozorňuji, že uvedený snímek je skutečně produktem fotoaparátu, nikoli úpravou na počítači. Ještě větší legrace je s režimem "Zaměnit barvu".

Dalším zajímavým režimem je Panorama (zde Stitch Assist na hlavním ovládacím kolečku). Tu jsem zběžně popisoval už před pár řádky, tak tentokrát jen zveřejním výsledek, který je výstupem tohoto režimu a slepením fotografií v softwaru PhotoStitch.

Ač byla nastavena stejná expozice u všech fotografií, jsou přechody trochu vidět. Za to může ale také má nepříliš vhodná volba ohniska, chtělo to trochu více.

Videosekvence očividně nejsou prioritou fotoaparátu PowerShot G9, ale zase tak ztracený případ to také není. Nabídne spoustu možných rozlišení (1024×768, 640×480, 320×240 a 160×120), poměrně slušné plynulé clonění a rovněž na digitální fotoaparát akceptovatelný zvuk.

Méně radosti udělá nemožnost využití optického zoomu. K dispozici je pouze digitální a na maximální zoom je kvalita obrazu vyloženě špatná. Bez zoomu je však obraz dobrý. Smear efekt se objevuje i zde v průměrné míře. K dispozici máte velmi bohatou nabídku rozlišení a snímkovacích frekvencí.

Na vlastní oči pak můžete posoudit kvality videoklipu u 17-sekundového snímku v rozlišení 640×480 / 30 fps, který má 29,5 MB.

Díky poměrně většímu čipu a slušnému rozsahu ohnisek je focení portrétů poměrně snadné. Pozadí lze rozostřit o něco jednodušeji, než je tomu u kompaktů obvyklé, nicméně na zrcadlovky to pořád nemá. Focení ve světelně nepříznivějších podmínkách napomáhá optická stabilizace. Ta ovšem proti pohybové neostrosti nic nezmůže.

Až na trochu studenější odstíny vyšel snímek dobře. Je vidět, že expoziční čas byl dost dlouhý na to, aby byl snímek pořádně ostrý, a tak by asi bylo lepší snímat jej na režimy s vyšší ISO citlivostí. Je zajímavé, že režim Portrét vás přes ISO 80 nepustí, i kdyby měl mít sekundovou expozici. Osobně si myslím, že při ISO 200 zde podává fotoaparát dobré výkony. Šum se v obrazu až tolik neprojevuje a neničí příliš detaily (ty jsou horší díky dlouhé expozici a mírnému rozmazání).

Použití blesku snímku prospělo (pomineme-li nepříjemné stíny na zdi za hlavou). Vyvážení bílé dodalo pleti o trochu přirozenější nádech a navíc tvář trochu prosvětlilo. Stinnou stránkou jsou však silnější odrazy světla od pokožky. Díky kratšímu expozičnímu času jsou detaily o něco ostřejší. Blesk není daleko od objektivu, a tak je patrný efekt červených očí. Ten se dá poté upravit, ale právě u této fotografie se mi to nepodařilo.

Pomalé synchro zde dokázalo zjemnit stín za hlavou a učinit tak snímek trochu přirozenější. Stejně tak prosvětlilo tvář ve stínu. Delší expoziční čas ale opět způsobil mírnou neostrost snímku. Barevný šum lze vidět zejména na tmavších částech fotografie.

Fotoaparát má malý integrovaný blesk, který se nevyklápí. Na minimální sílu je jeho síla malá, nicméně chodbu trochu osvítil. Na normální a plnou sílu osvítí chodbu slušně, leč mezi jednotlivými módy již rozdíl není. Fotografie byly pořízeny s expozičním časem 1 s, clonou F2,8 a citlivostí ISO 100.