Canon PowerShot S110: solidnost do kapsy

Zkreslení objektivu je v JPEGu korigované a mnoho RAW konvertorů otevře rovněž snímek po provedené korekci. V takovém případě se dočkáte středního sférického zkreslení +2,0 % na nejširší ohniskové vzdálenosti a takřka neznatelného zkreslení +0,2 % na maximálním zoomu. V některých RAW konvertorech (např. RAWTherapee) se dostanete i ke skutečnému výsledku bez korekce a zde zjistíte, že na nejširší ohniskové vzdálenosti objektiv ve skutečnosti kreslí naprosto jinak, než je prezentováno v JPEGu.

Sférické zkreslení je neuvěřitelné s hodnotou +10,8 %, nemluvě o enormní vinětaci, která se korekcí zkreslení "odstřihne". Podobně jako u Panasonicu Lumix FZ200, i zde ve skutečnosti objektiv nabídne výrazně větší úhel záběru, než je udáváno (testovací terčík je poměrně maličký se spoustou volného místa okolo - na fotce to nevidíte, ořezal jsem snímek jen na plochu terčíku), ale celý snímek se softwarově ořízne, narovná a zvětší zpátky na 12 megapixelů. V testu se dále budeme věnovat jen výsledkům z JPEGů a korigovaných RAWů.

Ztmavení rohů není velký problém, i při plně otevřené cloně se nedostanete výrazněji přes 0,6 EV, změna jasů je navíc hodně pozvolná. S maximálním přicloněním má vinětace prakticky v celém ohniskovém rozsahu 0,3 EV.

Podíváme se na kvalitu kresby uprostřed i v rozích, nejprve začneme snímáním na krátkou vzdálenost.

Středová ostrost je dobrá už od plně otevřené clony, rohy jsou ale poněkud neostré a nekontrastní. Přiclonění na F2,8 kresbě dost pomůže, plně ostré rohy ale nedostanete nikdy. Vyšší clony už přináší difrakci.

U 44mm ohniskové vzdálenosti je situace o něco lepší. Střed je zhruba do F4 solidní, rohy jsou lehce neostré, ale není to vážné. Přiclonění v podstatě nepomáhá.

79mm ohnisková vzdálenost se projevuje trochu nižším kontrastem, ostrost je uprostřed dobrá. Rohy jsou slabší, ale i jemné přiclonění znatelně pomůže (trochu ale zvýší difrakci obrazu).

Na nejdelší ohniskové vzdálenosti se už projevuje difrakce. Kontrast je dosti nízký, ostrost je ještě docela dobrá uprostřed, směrem k rohům se lehce zhoršuje. Podíváme se také na snímky pořízené na větší vzdálenost v řádech desítek metrů.

Středová ostrost je naprosto v pořádku, rohy jsou poněkud neostré a málo kontrastní. S přicloněním se situace téměř nezlepšuje.

U 33mm ohniskové vzdálenosti je vše mnohem lepší, zejména rohy neztrácí tolik kontrastu ani ostrosti a jsou dobré i při plně otevřené cloně.

I na 64mm ohniskové vzdálenosti je obraz velmi kvalitní, střed i rohy jsou bez potíží i při plně otevřené cloně. Vyšší clony logicky přináší výraznější difrakci obrazu (celoplošnou neostrost).

Nejdelší ohnisková vzdálenost má solidní prostředek a přijatelné rohy. Každé přiclonění ale obraz jen zhorší kvůli vzrůstající difrakci.

Dále se budeme věnovat chromatické aberaci. Ta je v JPEGu i RAWu téměř stejná.

Na nejširší ohniskové vzdálenosti se chromatická aberace vyskytuje v malém množství, většinou zde najdete lehce namodralé kontury hran. V RAWu se pak přidá trochu azurových a načervenalých tónů, ale to v malé míře.

Podobná situace je i u 48mm ohniskové vzdálenosti. Kontury jsou lehce namodralé, jde tedy o průměrný výsledek.

U 87mm ohniskové vzdálenosti se už s aberací prakticky nesetkáte. Barevné změny na hranách jsou minimální.

Na maximálním zoomu jsou snímky rovněž bez chromatické aberace.