Canon PowerShot SX260 HS: ultrazoom dvou tváří

V nabídce Canonu je nyní PowerShot SX260 HS velmi zajímavým typem kapesního ultrazoomu, který snoubí na dnešní dobu příjemně malé rozlišení 12 megapixelů, velmi malé a lehké tělo a přitom také objektiv s 20× optickým zoomem. Proti předchůdci PowerShot SX230 HS se bohužel zhoršila světelnost, na druhou stranu se znatelně zlepšila ergonomie ovládání. Na to se postupně podíváme v recenzi. Jak si tedy SX260 HS povede ve srovnání s předchůdcem i konkurencí? Protože jediným rozdílem oproti PowerShotu SX240 HS je přítomnost GPS modulu, můžete tuto recenzi brát i jako test SX240 HS. Jen si odmyslete GPS.

 

K testu jsme dostali černou variantu, která vypadá docela nenápadně. Fotoaparát je příjemně malý a bez problémů se vejde v podstatě do jakékoli kapsy, a to má objektiv s 20× optickým zoomem (to si ale vybralo daň jinde). Vepředu je malý grip, vzadu můžete palec snadno zapřít mezi displej a otočné kolečko. Držení je tak slušné a nemám k němu výhrady. Zpracování bych řadil k velmi vysokému nadprůměru, fotoaparát působí skutečně velmi bytelně, tuze a jako poctivý kus fotografické techniky. Schválně jsem se tedy podíval na původ fotoaparátu a nebylo překvapením, že jsem zde našel dnes už netradiční Made in Japan.

Chválím také to, že po mnoha letech Canon konečně vyslyšel nářky uživatelů, recenzentů a konečně zapracoval na ergonomii ovládání. Ze šesti ergonomických nesmyslů, které trápily model SX210 IS, se sem propracovaly jen dva. První vylepšení hned uvidíte na následujícím obrázku. Pokud ne, všimněte si jedné věci - zapnutý fotoaparát, vysunutý objektiv, ale nevysunutý blesk! Po třech generacích těchto PowerShotů a dosud marném volání Canon konečně uznal, že automaticky vyskakovací blesk (když je manuálně vypnutý) je opravdu naprostý nesmysl a nyní vyskakuje skutečně jen tehdy, když je zapnutá jeho automatika (ani zde by nemusel vyskakovat, ale budiž) nebo je vynucený. Hurá! Aby dobrých zpráv nebylo málo, objektiv dokonce blesku nestíní, a tak je tmavý roh na snímcích naštěstí také minulostí. U SX260 HS můžete používat blesk i na nejširším ohnisku.

Nad objektivem je malá přisvětlovací dioda, která slouží také jako kontrolka samospouště. Objektiv potěší malými rozměry a 20× optickým zoomem v rozsahu od velmi širokoúhlých 25 mm po snad až nadbytečných 500 mm. Stinnou stránkou malých rozměrů a velkého zoomu je ale opravdu velmi špatná světelnost, pokud mám volit mírná slova. Zatímco F3,5 na nejširším ohnisku je hodnota sice hodně špatná, ale v této třídě ne až tak neobvyklá, pak F6,8 je hodnota skutečně s náskokem nejhorší v této třídě a je daleko předaleko za difrakčním limitem.

Jednoduše řečeno, nečekejte ostré snímky ani se stativem, protože difrakce se u 1/2,3" čipu s 12MPx rozlišením začíná projevovat už někde od cca F4,5-5 (ono je to ve skutečnosti mnohem dříve, ale tam ještě to tolik nevadí), takže je jasné, že při F6,8 už uvidíte její hodně silný vliv. Clona je irisová, můžete tedy clonit s mnoha různými kroky až do maximální hodnoty F8. Stabilizace je optická a slibuje inteligentní řízení (automaticky by se měla přepínat do nejvhodnějšího režimu).

Vidíte zde vyskakovaní blesk, reproduktor (blíže k objektivu), dva mikrofony pro stereo zvuk, informaci o přítomnosti GPS modulu, velmi příjemné tlačítko spouště i příjemně ovladatelnou páčku zoomu. Ta je tedy druhým vylepšením proti SX210 IS i SX230 HS, kde jste (s trochou nadsázky) k jejímu ovládání potřebovali vyvinout sílu hodnou Arnolda Schwarzeneggera. Takže opět tleskám. Tlačítko pro zapnutí přístroje se tentokrát přestěhovalo napravo od spouště, na což jsem si docela dlouho zvykal.

Na zadní straně uvidíte dokonce zbývající dvě ze čtyř ergonomických vylepšení. Předně je to LCD displej. Inženýři v Canonu patrně uznali, že PowerShot SX260 HS je opravdu hlavně fotoaparát a nikoli videokamera, takže se konečně vrátili k normálnímu 4:3 displeji a původní 16:9 verzi nechali v minulosti. Nyní už tedy můžete využívat plnou 3,0" úhlopříčku při focení a náhled snímku je dostatečně velký a detailní. Rozlišení je dnes už tradičních 461.000 bodů (320×480 pixelů). Pozorovací úhly jsou slušné, ze stran jen velmi mírně klesá kontrast. Napravo nahoře je kolečko fotografických režimů a toto je první z věcí, které Canon stále neopravil. Jeho chod je na můj vkus zbytečně příliš tuhý a chce to nepřirozeně velkou sílu, abyste jím vůbec otočili.

Červené tlačítko spouští natáčení videosekvencí. I když to na první pohled vypadá, že začíná natáčet asi za cca 0,7 sekundy, ve skutečnosti je prodleva zhruba 1,5 sekundy, což je docela dost. Napravo od něj je tlačítko pro vstup do režimu prohlížení snímků. Ten je možné spustit trochu delším přidržením tlačítka i ve vypnutém stavu. Následuje čtyřsměrný ovladač a poslední čtvrté významné zlepšení ergonomie vůči předchůdcům. I když je nyní otočné okruží jen tenoučké, stále se překvapivě dobře ovládá a zejména tu máte ikonky, zobrazující co které tlačítko vlastně znamená. Už si tak nemusíte pamatovat, že nahoře se mění korekce expozice (tímto tlačítkem se také potvrzuje, prostřední potvrzovací tlačítko k tomu nejde použít!), vpravo je blesk, dole samospoušť (zůstává aktivní i po vyfoceném snímku, za což Canon dostává další palec nahoru) a vlevo je pak volba ostřících režimů, makra a manuálního ostření.

Prostřední tlačítko FUNC.SET slouží jako potvrzovací, případně spouští tzv. quick menu. Zde bohužel Canon nevyslyšel volání a je tu známé nepříliš povedené dvousloupcové menu z IXUSů. Zatímco ostatní PowerShoty mají krásně intuitivní menu s nastaveními ve sloupci a konkrétními volbami v řádku, což se dá krásně a rychle ovládat, zde jsou konkrétní volby v druhém sloupci. Tudíž se musíte pořád překlikávat z levého sloupce do pravého a zpět, což opravdu není ideální. Protože je tu už klasický 4:3 displej, mohlo tu být i ono klasické menu. Následuje pak tlačítko DISP. pro změnu zobrazení displeje a MENU pro vstup do hlavního menu fotoaparátu.

Na pravé straně je malé ouško na provlečení poutka a gumová krytka, pod níž najdete vstupy pro HDMI a USB kabel.

Fotoaparát využívá Li-Ion akumulátor NB-6L s napětím 3,7 V a kapacitou 1000 mAh. Jako paměťové karty můžete používat SD, SDHC a SDXC, od tohoto modelu pak už nejsou podporovány karty typu MMC.

Displej má tradiční zobrazení, na jaké jsme už u Canonu zvyklí. Dole jsou tedy expoziční informace, hodně chválím i to, že se zobrazuje automatikou nastavená citlivost. Nahoře jsou pak informace o zbývajícím místě na kartě a rozlišení, v levém sloupci pak úpravy dalších nastavení. Pravý snímek ukazuje manu nabídky čtyřsměrného ovladače.

Dále je tu quick menu, které vychází z fotoaparátů Canon IXUS. Má tedy docela nepříjemnou dvousloupcovou charakteristiku, kdy je nutno pořád překlikávat mezi jednotlivými sloupečky. Chcete-li nastavit ISO citlivost, musíte se doklikat (dolů/nahoru) na nastavení citlivosti, pak se překliknout doprava do druhého sloupečku a zase nahoru/dolů vybírat. Pokud chcete nastavit něco jiného, musíte se tlačítkem vlevo vrátit zpět do prvního sloupečku, najít volbu, vrátit se do pravého a zase dokola. Jiné PowerShoty mají výběrové menu klasicky vodorovně, není nutné se tedy nikde překlikávat, nastavujete vše okamžitě.

Režim LIVE slouží pro základní úpravy expozice, saturace barev a jejich vyvážení formou, která je snadno srozumitelná i naprostým laikům.

Režim prohlížení může být celoplošný s minimem informací nebo s menším náhledem, ale také s histogramem a kompletními informacemi o snímku. Můžete mít i ještě trochu větší náhled s 1:1 výřezem pro posouzení ostrosti.

Canon PowerShot SX260 HS tedy hodně potěšil znatelně zlepšenou ergonomií ovládání, naopak nás nenadchla světelnost objektivu. Jak se toto vše projeví v praxi, se můžete dočíst v dalších kapitolách.