Fujifilm FinePix HS10: ultrazoom roku?

Díky rychlému CMOS BSI čipu je umožněno snímat dokonce Full HD videosekvence s rozlišením 1920×1080 pixelů při 30 snímcích za sekundu. Kdo však chce, může využít i HD rozlišení 1280×720 pixelů, VGA 640×480 pixelů a QVGA 320×240 pixelů. Potěší přítomnost optické stabilizace. Zoomování je manuální, rychlost změn ohniska si tedy můžete volit sami. U kratších ohniscích není problém, ale u delších se objektiv poněkud cuká a jde ztuha. Výsledkem je, že u videosekvencí pak dochází ke skokovým změnám ohnisek. Nicméně taková ohniska jsou už tak dlouhá, že je stejně nelze příliš dobře využívat.

Kvalita obrazu je s ohledem na velmi vysoké rozlišení docela nízká. Rozhodně zde najdete spoustu detailů, ale od Full HD bych čekal více. Průběžné ostření je rozumně rychlé, tedy pokud rychle nezazoomujete na maximum, kde už to opravdu chvilku trvá. Při běžném používání ale průběžné ostření nebude problém. Clonění je plynulé, smear efekt zde neexistuje. Lze si však všimnout rolling shutter efekt, tedy kácení obrazu při rychlejším pohybu do stran.

Kromě klasických videosekvencí zde naleznete i HS videosekvence. V takovém případě můžete natáčet videosekvence ve sníženém rozlišení bez zvuku ve velmi vysokých snímkovacích frekvencích. V rozlišení 224×64 pixelů lze dokonce dosáhnout 1000 fps. Pochopitelně musíte počítat nejen s malým rozlišením, ale i tmavým obrazem, neboť expoziční čas pro každý snímek je opravdu velmi krátký. S trochu vyšším rozlišením 224×168 pixelů lze dosáhnout rovněž vynikajících 480 fps při trochu lepší kvalitě a při 442×332 pixelech je k dispozici 240 fps a kvalita videosekvencí je už docela dobrá. Celkově lze využít tyto režimy:

Můžete si stáhnout několik ukázek. Prvně je zde Full HD videosekvence o délce 31 sekund (58,5 MB), dále tři HS videosekvence. Nejprve je to v rozlišení 442×332 pixelů a délce 21 sekund (3,5 MB), 222×168 pixelů o délce 98 sekund (7,4 MB) a téměř čtyřminutovou videosekvenci s 1000 fps (9 MB). Zde doporučuji zejména dvacátou sekundu.

Fujifilm FinePix HS10 disponuje mechanickou stabilizací, tedy posunem CMOS čipu. Stabilizaci je možno vypnout, nechat ji stabilizovat průběžně nebo jen při focení. Oba tyto režimy lze doplnit o digitální formu stabilizace, není ale přesně známo, jakým způsobem funguje (ISO nezvyšuje, ani nezkracuje čas, snímky jsou ale poněkud vyhlazené a doostřené). Nevím, zda to byla záležitost jen testovaného kusu, nebo je to pro HS10 typické, ale při focení na dlouhých ohniscích nebo při míření fotoaparátu vzhůru stabilizace trochu klapala a bylo cítit chvění přístroje.

Na těchto snímcích lze vidět účinek stabilizace, nicméně ta mi ve většině případě nepřišla právě nejúčinnější. U takového ultrazoomu bych čekal výraznější práci, aby se daly udržet snímky i na nejdelším ohnisku 720 milimetrů. To je totiž někdy těžké i při denní světle.

Díky velmi širokém rozsahu ohnisek lze s fotoaparátem fotit dobře velké skupiny lidí v omezeném prostoru i portréty na delší vzdálenost. Jsou zde i režimy pro vyhlazení pleti.

Portrétní režim nastavil expozici dle obličeje, stinnou stránkou je silné přepálení některých oblastí. Kresba je velmi slabá, snímek dost rozmazaný a bez detailů.

Na režim P jsem fotoaparát přinutil spustit blesk, což spolu s nižší citlivostí umožnilo výrazně snížit přepaly, snížit šum i zlepšit kresbu. Ta ale stále není právě dokonalá.

Blesk se vyklápí mechanicky, dokud jej tedy nevyklopíte, nebude pracovat. Při vyklopení může být odpálen automaticky, jeho záblesk může být vynucen a nechybí ani slow synchro. Tyto režimy lze doplnit o redukci efektu červených očí.

Korekce síly blesku je možná pouze v rozmezí od -2/3 EV do +2/3 EV. Proto je rozdíl mezi expozicemi poměrně malý.