Megatest inkoustových tiskáren: Úvod, HP DJ 3745 a DJ 5652

Inkoustové tiskárny jsou u nás vůbec nejrozšířenější. Není asi třeba složitých analýz, abychom věděli proč je tomu tak. Velkou výhodou jsou nízké pořizovací náklady, často ještě umocněné skutečností, že někteří výrobci své entry-level modely dotují. Další plus je možnost barevného tisku – na černobílou inkoustovou dnes už ani nenarazíte. O trochu horší už to je s náklady na tisk jednotlivých stránek, nejde ale o žádné horentní sumy, takže není divu, že se inkoustovky doma i v kancelářích rychle zabydlely.

Protože je tu inkoustový tisk už dlouho, snaží se výrobci nabídnout ještě něco navíc. Z mnoha tiskáren se tak stávají přímo multifunkční zařízení (teď ale nemám na mysli skener, tiskárnu a kopírku v jednom). Tiskárny snadno propojíme s digitálním fotoaparátem, některé mají i integrované čtečky paměťových karet. Potiskovat lze dosti různá média (např. nažehlovací obtisky), s duplexní jednotkou se nemusíte starat o oboustranný tisk. U některých výrobků můžete dokonce potiskovat i cédéčka. Fototiskárny s náhledovými barevnými displeji se vydělily do samostatné kategorie, do našeho cenového limitu se však nevešly.



Jak to všechno funguje
Ač by se mohlo na první pohled zdát, že všechny inkoustové tiskárny pracují stejně, není tomu tak. V zásadě jsou dvě hlavní technologie, které inkoustovky ženou. Tou první je termální (nebo také bublinkový) tisk. Ve svých tiskárnách jej používají firmy Canon, HP a Lexmark. Inkoust je zde vystřelován bublinkami par, které vznikají zahřátím inkoustu v jednotlivých tryskách. Jejich provedení umožňuje konzistentní dávkování. Zatímco u tiskáren Canon je hlava tvořena silikonovým substrátem s elektronickým obvodem a topnými tělísky, na který se nanáší dvě vrstvy pryskyřice, v níž jsou vytvořeny trysky, ostatní výrobci používají kombinaci silikonového substrátu, pryskyřice a filmu s otvory pro vystřelování inkoustu.

Proces vystřelování inkoustu z piezoelektrické tiskové hlavy by se dal přirovnat k práci mikroskopických čerpadélek. Hnacím motorem těchto čerpadélek je přivedení slabého elektrického proudu. Výhodou této technologie je, že se tisková hlava nezahřívá a je tak teoreticky možná její delší životnost. Nevýhodou výrobního procesu je zase spojování několika komponent pomocí pryskyřičných lepidel. Piezoelektrický jev využívá ve svých tiskárnách společnost Epson.

Na rozlišení (téměř) nezáleží
Na rozdíl od konkurenční laserové technologie není inkoustový tisk až tak moc citlivý na vstupní rozlišení. Je to tím, že laserovky používají pravidelné rastry (mřížky tiskových bodů), v případě barevného tisku navíc pravidelně pootočené o určitý úhel pro každou barvu. Pod lupou si je můžete snadno prohlédnout. Inkoustový tisk naopak používá rastry stochastické, které se na pohled jeví jako náhodné shluky bodů. Výpočet stochastických rastrů je poměrně náročný a většina tiskáren jej ponechá na hostitelském počítači. Stochastický rastr dokáže zjemnit barevné přechody a tak trochu zakamuflovat nízké vstupní rozlišení. Takže zatímco na laserovce byste s obrázkem o 100 dpi dostali rozčtvercovaný kostrbatý obrázek, na inkoustovce může být docela přijatelný. Tomu navíc pomáhá i rozpíjení inkoustu v papíře a také míchání barev na okrajích jednotlivých bodů. Barevné přechody se sice zjemní, drobné detaily ale mohou zaniknout.

Z uvedeného vyplývá, že kvalita trysek a maximální výstupní rozlišení nemusí být vždy výhodou, pokud nemáte dostatečně kvalitní předlohu. Naopak rozpíjení inkoustu a nepravidelné kapky mohou nekvalitnímu obrázku docela pomoci. Každopádně je třeba pro dosažení toho nejlepšího z inkoustového tisku používat speciální papíry. Doporučit určitě můžeme papíry stejné značky, jako je i tiskárna, neboť jen její výrobce zná všechna pro i proti své technologie, a dokáže jim papír patřičně přizpůsobit.

Na světě není jen inkoust
Nemůžeme se tvářit, že není jiné technologie, než jen inkoustový tisk. Obzvláště, když ostatní metody šlapou inkoustu na paty. Na výběr jsou leserovky či tiskárny s LED hlavou. V případě barevného tisku pro ně mluví nízké provozní náklady, pro je vysoká pořizovací cena, velké rozměry a často i hlučnost a tvorba nepříjemného ozónu. Další možností je čím dál tím populárnější voskový tisk.

Testovací metodika

Tiskárny jsme podrobili poměrně tvrdému testu, který sestával z celé řady subtestů. Výsledky jsme hodnotili body, každá bodovací kategorie měla svou váhu. Protože každý uživatel může různým aspektům inkoustového tisku přikládat různou váhu, rozhodli jsme se, že pro vás provedeme v podstatě dva testy. První posuzuje tiskárny pro jejich domácí využití ve spojení s digitální fotografií, druhý je nastaven spíše pro kancelářské využití. Zatímco první je publikován na stránkách Digimanie, druhý můžete shlédnout na Světu hardware.

Vybavení za 20 %
Dvacet procent všech bodů bylo možné získat za vybavení. Hodnotili jsme tak říkajíc na první pohled. Zajímaly nás možnosti propojení tiskárny s počítačem, možnost přerušit tiskovou úlohu a také, zda je tiskárna vybavena kontrolkou docházejícího inkoustu. Pochopitelně nás zajímali i netradiční záležitosti, jako jsou třeba duplexní jednotky, čtečky karet, či možnost potisku CD - tyto speciality tu měly největší váhu.

Obsluha za 5 %
Obsluze jsme příliš velkou váhu nepřiřkli a nakonec tady ani nebyly velké rozdíly mezi tiskárnami. Obsluhu všech testovaných přístrojů zvládne skutečně každý, přece jen ale jsou vlastnosti, které ji ještě dokáží usnadnit. Zaměřili jsme se na složitost instalace včetně jazyku instalačního programu a vlastního ovladače. Dále nás zajímalo, jestli si můžete uložit tiskové parametry, zda je možný náhled před tiskem, bezokrajový tisk a také, jak přesná je indikace stavu inkoustu v tiskových kazetách.

Rychlost tisku – 10 %
Pokud si chcete vytisknou fotografie z dovlené, dá se předpokládat, že na ně nebudete chtít čekat týden. Na Digimanii jsme testovali rychlost vytištění fotografie dnes nejběžnějšího rozměru 10 x 15 cm při nejvyšší tiskové kvalitě na fotografický papír.

Kvalita tisku – 55 %
Test kvality tisku aneb to nejlepší skoro na konec. Náš testovací obrazec si můžete prohlédnout, obsahuje celou řadu dílčích testů. Portrét vlevo nahoře měl za úkol ověřit barevné podání pleťových tónů. Ty totiž máme ve svém mozku pevně zafixovány a některým tiskárnám dělají vyložené problémy. Hned vedle se nacházejí skály základních barev, odstupňované po 10 %. Tady jsme sledovali, zda se budou jednotlivé odstíny slévat. Test písma v normálním I inverzním provedení měl vysledovat podání jemných detailů a potěší především notorické výrobce počítačových taháků. A opravdu, s trochou nadsázky a snad I použití lupy se dá v některých případech přečíst i písmo o velikosti 1 bod (!). Velká fotografie plná květinek zase ověřovala podání problematické červené. Dva stejné detaily desky plošných spojů měly různé rozlišení (300 a 150 dpi). Byli jsme zvědavi, nakolik ostré bude podání při nízkém vstupním rozlišení. Poslední, černobílá fotografie, měla za úkol prověřit barevnou hloubu a posun spektra u černobílého snímku.

Test výdrže – 10 %
Výrobci většinou uvádějí, kolik jejich tiskové kazety vydrží při tisku s 5% pokrytím. Rozhodli jsme se, že údaje výrobců tak trochu překontrolujeme. Netiskli jsme skutečně 5% stránky, vykryli jsme vždy celých 75 % plochy a poté výsledek přepočítali. Zvlášť jsme tiskli černé stránky a zvlášť stránky barevné. Hodnota, kterou udáváme v tabulkách je pak navíc přepočtena vzhledem k ceně inkoustu a udává přímo cenu za jednu černou/barevnou stránku s vykrytím 5 %. Údaj ale zkresluje, takto malé vykrytí totiž v praxi dosáhnete velmi zřídka. Tak například histogram v programu Adobe Photoshop umožňuje odečíst přímo procentuální zastoupení té které základní barvy a průměrná hodnota se u běžných fotografií pohybuje někde okolo 60 %. Budete-li znát zastoupení barev ve vašem tisku, můžete si pochopitelně náklady podle našeho testu přepočítat.