Nikon Coolpix P900: paparazzi

Nikon Coolpix P900 má rozsáhlou nabídku ostřících režimů. Samozřejmostí je autofokus a manuální ostření. Při manuálním ostření se může výrazně zvětšit náhled na displeji a lze jej doplnit i o focus peaking (pomocí šipek nahoru můžete přímo při ostření volit sílu focus peakingu, což považuji za výborný nápad). Zde se opět nabízí srovnání se stejně drahým Panasonicem Lumix FZ300. 16MPx čip u Nikonu proti FZ300 více šumí a zpracování obrazu hodně potlačuje jasový i barevný šum. Obraz na displeji nebo hledáčku je tak dost rozmytý a za špatného světla (např. pokoj osvětlený stolní 40W lampičkou) už nevidíte úplně nejlépe, kde jsou hrany nejostřejší. Pokud na to svítí světlo žárovky (byť na relativně velkou vzdálenost), je to použitelné. Pokud ale ostříte do stínu, už to fotoaparát opravdu nezvládá a zaostříte jen těžko. Focus peaking je tak spolehlivějším indikátorem zaostření.

Manuální zaostření má jednu nepříjemnou vlastnost, a to ten fakt, že při jeho zapnutí se obvykle nastaví na předem definovanou hodnotu. Nedá se tedy využít jako jakýsi AF Lock. Při každém zapnutí MF tak musíte ostřit opětovně od začátku.

Výběr bodů pro autofokus nabídne mnoho různých režimů. Prvním z nich je priorita ostření na obličej. Detekce je spíše z trochu pomalejších, ale zvládá i náročnější úhly. Dále tu jsou tři režimy bodového ostření lišící se velikostí. Prostředním tlačítkem OK pak spouštíte režim polohování AF bodu (jeho pozici měníte šipkami). Následuje sledování objektu, které ale spíše nefungovalo než fungovalo. U mnoha objektů první věcí, kterou udělalo, bylo, že zmizelo kamkoli jinam, jen ne na sledovaný objekt. Pokud se už objektu drželo, sledovalo jej dostatečně rychle, ale jakékoli přizoomování znamenalo vypnutí režimu. V praxi tedy režim v podstatě k ničemu. Naopak režim ostření s vyhledáváním hlavních objektů fungoval dost slušně a většinou se snažil ostřit tam, kam jste chtěli.

Fotoaparát nabídne jednorázové ostření AF-S a průběžné AF-F, ale to se týká náhledu. Tedy ještě před zmáčknutím spouště. Zde klidně doporučím režim AF-F, který postupně udržuje zaostření objektivu tak, abyste na obrazovce viděli ostrý náhled scény. Coolpix P900 se chlubí funkcí High Speed AF, tedy slibuje vysokou rychlost ostření. Praxe je taková, že fotoaparát nepůsobí sice přehnaně rychle, ale skutečné časy zaostření jsou především na širších a středních ohniskových vzdálenostech skutečně dost dobré. Při minimálním zoomu zaostříte bez větších problémů do 0,2 sekundy, pak to postupně roste, ale i v polovině zoomu můžete počítat s nějakými 0,4 sekundy, což je velmi dobré. Dojem je sice horší, ale praxe je praxe a ostření je opravdu rychlé.

Čím větší zoom, tím častěji se stane, že náhled není zaostřený a pak může zaostření trvat poměrně dlouho. Stejně tak je nutné počítat s delším ostřením za tmy. Na noční sídliště to zabralo vždy lehce přes dvě sekundy. Úspěšnost ostření hodnotím jako dobrou. Pokud je splněna podmínka minimální ostřící vzdálenosti, jen málokdy fotoaparát nezaostří.

Ostřící vzdálenosti rostou téměř lineárně s ohniskovou vzdáleností. Začíná se na nule, fotit můžete v podstatě od přední čočky. Na maximálním zoomu pak potřebujete více než 4,6 metru. Výraznější schod je akorát okolo 800-1100mm ohniskové vzdálenosti, kdy to relativně rychle vyskočí z 1,7 metru na 3,5 metru, jinak je to opravdu spíše lineární.

Makro režim jsem raději ukázal na speciálním grafu. Makro se liší do zhruba 250mm ohniskové vzdálenosti, pak jsou oba režimy zhruba stejné. Pokud budete využívat nápovědy v podobě zeleného trojúhelníčku na displeji, odmění se vám fotoaparát docela pěkným makrem. To je možné ostřit zhruba od 3,5 centimetru, přičemž už využíváte docela dlouhou ohniskovou vzdálenost, tedy i užší úhel záběru. Snáze se tak komponují makro snímky.

Pokud jde o zvětšení, to v obou případech začíná na cca 0,75× přepočteném zvětšení, což není nějak mnoho, obzvlášť uvážíme-li široký úhel záběru. Klasický režim pak postupně klesá a od cca 80mm ohniskové vzdálenosti se drží okolo 0,25-0,3× přepočteného zvětšení. Makro režim se naopak do cca 110mm ohniskové vzdálenosti drží okolo 0,7-0,8× přepočteného zvětšení, což je pěkné. Není to zázrak, ale jak již bylo řečeno, mohou z toho vypadnout docela pěkné snímky.

Tady vidíte, že schopnosti makra skutečně nejsou úplně nejhorší. Je pravda, že levnější ultrazoomy Nikonu jsou na tom lépe (např. Coolpix L840).

Jako obvykle, i v tomto testu jsem vyzkoušel makro předsádku Raynox DCR-150. Ta z fotoaparátu udělá doslova makro monstrum. Na maximálním zoomu sníží minimální ostřící vzdálenost ze 4,6 metru na pouhých 20 cm. Přepočtené zvětšení dosáhne hodnoty 7,9×! To znamená, že to, co vidíte výše, má na délku lehce přes 4 milimetry! V takovém případě bývá ale kresba spíše trochu mléčná. Proto doporučuji spíše obětovat trochu zvětšení a lehce odzoomovat. Výše vidíte AMOLED displej.

Tady jsem použil jen 800mm ohniskovou vzdálenost, stále je ale makro vynikající, tvar tiskových bodů je jasně viditelný.

 

Fotoaparát má dostatečně bohaté možnosti nastavení expozice. Máte zde režim automatiky, priority clony, času i plný manuál. Měření expozice může být celoplošné matrix, se zdůrazněným středem a bodové. Spolehlivost měření je přijatelná, občas se však hodí korekce expozice. Dostupný rozsah je od -2 EV do +2 EV.

Expoziční časy mají rozsah od 1/4000 sekundy do 15 sekund, tyto hraniční časy se ale hodně liší od režimu a jiných nastavení. Při cloně F2,8 je tak minimem jen 1/2000 sekundy, při F3,5 už lze nastavit 1/2500 sekundy, při F5 je dostupná i 1/3200 sekundy a konečně od F6,3 lze nastavit i již zmíněnou 1/4000 sekundy. Podobně je to i z druhé strany. 15 sekund je maximem pouze v režimu M, všechny ostatní končí na 8 sekundách. Nicméně toto platí pouze pro ISO 100. Při ISO 200 a 400 jste na maximu 4 sekund, ISO 800 končí na 2 sekundách, ISO 1600 už dovolí nastavit jen 1 sekundu, ISO 3200 a 6400 pak podporují maximálně 1/2 sekundy. Maximum 1/2 sekundy platí i pro všechny Auto ISO režimy.

Jak sami vidíte, je to pěkně komplikované a jen horko těžko si zapamatujete, kdy vám fotoaparát něco dovolí nebo ne. Citlivosti mají rozsah od ISO 100 do ISO 6400. Automatice lze nastavit rozsah na ISO 100-400, 100-800 nebo 100-1600.

Pokud se budeme bavit o světelnosti, pak tu najdete hodnoty F2,8 až F6,5. První hodnota je dobrá, naopak F6,5 na maximálním zoomu nezní moc dobře. Pokud ale uvážíme, o jak šílenou ohniskovou vzdálenost se jedná, není to vůbec až tak zlé. Navíc hodnota roste vcelku příjemně postupně, takže např. pro rozsah 24-600mm slibuje hodnoty F2,8-5,0, což je docela slušné. Je vidět, že je světelnější než Panasonic Lumix FZ72, ale od cca 650mm ohniskové vzdálenosti jsou na tom už oba fotoaparáty velmi podobně. Maximální hodnota irisové clony je v celém ohniskovém rozsahu F8. Interní ND filtr zde nenajdete, můžete jej ale namontovat na závit pro filtry.

Pro zajímavost je tu ještě přepočet hloubky ostrosti. Jak sami vidíte, na nejširší ohniskové vzdálenosti odpovídá F15 objektivu u full frame, na maximálním zoomu je to přibližně F37. I když to zní hrozně, při focení detailů se můžete dočkat poměrně malé hloubky ostrosti.

Fotoaparát dále nabízí intervalové snímání s intervalem od 30 sekund do 60 minut. Intervaly lze nastavovat po 30 sekundách (škoda, že nelze použít kratší intervaly). V tomto případě se ukládají snímky v plném rozlišení až 16 megapixelů (dle nastavení). Časosběrné snímání nabídne rozdíly 2 s, 5 s, 10 s nebo 30 s pro celkem 300 snímků. To se pak uloží jako Full HD videosekvence se snímkovací frekvencí 30p nebo 60p. Použijete-li normu PAL s 25p nebo 50p, jsou intervaly o 20 % delší. Máte k dispozici i expoziční bracketing s rozdíly 0,3 EV, 0,7 EV nebo 1,0 EV.

Co se týče natáčení videa, je Nikon Coolpix P900 spíše průměrný fotoaparát. Zvládá Full HD rozlišení 1920×1080 pixelů při 60 progresivních snímcích za sekundu, což je naprosto v pořádku. Video má přiměřené množství detailů, méně výrazné plochy se ale mažou. Fotoaparát podporuje také zpomalené videosekvence ve VGA rozlišení 640×480 pixelů při 120 fps a HD 1280×720 pixelů při 60 fps. V obou případech se přehrávají se snímkovací frekvencí 30 fps. Jak vidno, těmito údaji dnes už neohromí.

Oceňuji velmi účinnou stabilizaci, ta je skutečně dost dobrá, jen občas se ale stane, že hodně škubne obrazem. Ostření je také v pořádku, slabší je to ale s přicloňováním, které je skokové a jde ve videu docela vidět. Rozhodně vás chci varovat před nápadem pořizovat videosekvence na maximálním zoomu z ruky. I přes opravdu velmi dobrou stabilizaci to prostě rozumně neudržíte. Zvuk je stereo, ale poryvy větru dokážou být dost velký problém.

 

 

U videa lze ostřit manuálně, zde je ale jeden nepříjemný fakt, který se táhne celým manuálním ostřením. To totiž nereflektuje předchozí nastavení. Na mnoha fotoaparátech je jednoduché zaostřit automatikou, zapnout MF a tímto zamknout dané zaostření. Zde to nejde. Jakmile zapnete MF, to se nastaví na nějakou výchozí hodnotu a můžete ostřit znova. Chtěl jsem např. natáčet Měsíc a využít manuální zaostření. V praxi to vypadalo tak, že jsme musel zapnout MF, zahájit natáčení videa, při natáčení zaostřovat a až jsem to měl, pak jsem teprve doupravil kompozici a pokračoval v natáčení. Jakmile byste natáčení přerušili, rozhodí se i manuální zaostření a můžete dělat vše znova.

 

 

U videosekvencí si ani nešáhnete na expozici. Jediné, co tu naštěstí je, je AE Lock šipkou doprava. Tím zamknete expozici a ta se nebude upravovat automatikou. Manuální řízení by tak sice nebylo na škodu, ale tohle řešení je také fajn. Při natáčení můžete využít pauzu.

Ke stažení pak dávám dvě ukázkové videosekvence. První je exteriérová o délce 65 sekund (235 MB), druhá je pak zpomalená ve VGA rozlišení při 120 fps (42 sekund, 22,6 MB). Dále se můžete podívat ještě na menší sestřih dalších natočených zpomalených videosekvencí.