Nikon D5200: základ na steroidech

Nikon D5200 má AF systém Multi-CAM 4800DX (z modelu D7000), který oproti předchůdci s 11 AF body a jediným křížovým nabízí rovnou 39 AF bodů, z nichž je 9 křížových. Ostatně už jen pohled do hledáčku dává tušit, že na svou třídu je tu těch políček "nějak moc". Pokud se nechcete překlikávat mezi tak velkým množstvím bodů, stačí v menu povolit jen 11 z nich. I zobrazování bodů jako čtverečků a ne červeně problikávajících teček navozuje pocity podobné z vyšších modelů.

Samozřejmostí je mnoho ostřících režimů. Jako první je tu manuální ostření MF, které se v případě 18-55mm verze přepíná přímo na objektivu. Pak se ostří předním členem, citlivost je ale poněkud větší, člen se otáčí a vysouvá, což navíc bude vadit uživatelům přechodových a polarizačních filtrů. Vadit může také velmi malý hledáček, ve kterém se docela těžko poznává, co je ostré a co ne.

Dále tu jsou tři režimy autofokusu. Jednorázový systém AF-S, který zaostří v momentě namáčknutí spouště, průběžné ostření AF-C a pak výběrové ostření AF-A, které se přepíná mezi AF-S a AF-C podle toho, zda se objekt hýbe nebo ne. Musím uznat, že průběžné ostření funguje dobře, limitem je tu spíše pomalost 18-55mm objektivu, který v rychlosti ostření rozhodně není žádný přeborník.

Pokud jde o výběr ostřících bodů, tak jak už bylo řečeno, máte tu 39 ostřících bodů, které lze snadno vybírat zadním voličem (šipkami). Dále lze zapnout dynamickou volbu 9, 21 nebo 39 bodů. V takovém případě uživatel zvolí ostřící bod a pokud se zaostřený objekt posune kousek vedle, využijí se k zaostření okolní body. Jde o takové výběrové průběžné ostření. Jeho úspěšnost je dobrá jen za lepšího světla, s 18-55mm objektivem mi přijde i tak ale poněkud lenivější.

Naopak 3D průběžné doostřování hodnotím vysoce pozitivně. Jedním bodem zaostříte a fotoaparát pak velmi úspěšně sleduje objekt a přiměřeně rychle je schopen i doostřovat a udržet tak objekt v momentě focení ostrý. Na pobíhajících psech jsem to sice nezkoušel, ale na jedoucí auta to funguje opravdu slušně. Jako poslední je tu automatický výběr AF bodů a i zde mohu jen chválit. Někdy mi přišlo, že fotoaparát snad čte i myšlenky a ostří přesně tam, kde jsem chtěl. Jen opravdu výjimečně jsem musel nastavovat bodové ostření.

V Live View režimu lze používat manuální ostření MF (lze zvětšovat náhled na displeji, což celou operaci usnadňuje), klasické jednorázové ostření AF-S a průběžné doostřování náhledu AF-F (po namáčknutí spouště se už nedoostřuje). Není to sice bleskurychlé, ale pro běžné použití a doostření náhledu snímku to stačí. Zde máte také čtyři jiné režimy výběru ostřících bodů. Prvně tu najdete velmi rychlou a úspěšnou detekci tváří, nicméně jak už asi správně čekáte, samotné zaostření na detekovanou tvář v live view režimu ani zdaleka není okamžité.

Dále lze zvolit velké nebo malé zaostřovací pole (jehož polohu lze upravit) a sledování objektu, které je velmi rychlé, dostatečně úspěšné a přežije i nějaké to přiblížení a zoomování. Opět je ale nutné počítat s tím, že sledování je sice rychlé, ale zaostření v live view režimu si vyžádá zhruba okolo 1,75 sekundy, zatímco s fázovým ostření to máte na cca 0,25 až 0,35 sekundy (pokud je předostřeno) až necelou jednu sekundu (z nekonečna na cca půl metru). Rychlost přeostření tedy patří v této kategorii mezi ty slabší, nicméně doostřování je proti předchůdcům výrazně rychlejší, úspěšnost a automatiku hodnotím jako nadprůměrnou.

Jako u každé zrcadlovky, i zde najdete bohatou nabídku expozičních režimů zahrnujících automatiku, prioritu clony, času a plný manuál. Měření expozice může být celoplošné, se zdůrazněným středem a bodové. Hodnotím jej jako spolehlivé, s korekcí expozice, která má bohatý rozsah -5 EV až +5 EV, tak nepřijdete často do styku.

Citlivosti mají rozsah od ISO 100 do ISO 6400 po 1/3EV krocích, v režimu rozšíření lze dosáhnout i ISO 25600. Automatice můžete nastavit nejvyšší volitelnou citlivost (ISO 200 až ISO 25600 po 1EV krocích) i délku expozičního času, který bude hraniční. Tedy čas, při kterém se začne citlivost zvyšovat. I tento čas lze nechat na automatice. Bohužel, jak je už u zrcadlovek Nikon typické, i zde je velmi domotané ovládání přepínání mezi automatikou a ručním nastavením citlivosti. To se totiž děje v menu, musíte se do něj tedy hodně složitě proklikat. Minimální automatikou volenou citlivost lze ovlivnit ručním nastavením (ručně nastavíte ISO stejně, jako když je automatika vypnutá, jen tu automatiku pak zapnete).

Expoziční časy mohou být od 1/4000 s do 30 sekund, v manuálním režimu je k dispozici i bulb a time režim. Rozsah clon závisí na použitém objektivu. U 18-55mm VR objektivu je to F3,5 až F5,6 dle ohniskové vzdálenosti, maximem jsou pak hodnoty F22 až F36, opět dle ohniskové vzdálenosti. Automatika volí clonu inteligentně, u krajinářských snímků cloní rozumně pro dobrou hloubku ostrosti a zároveň ještě nevstupuje do pásma, které způsobuje difrakci obrazu.

Oproti Nikonu D3200 už model D5200 nabídne i expoziční bracketing. Ten je k dispozici pro tři snímky s rozdíly až 2 EV. Pokud chcete, aby fotoaparát pořídil všechny tři snímky najednou, musíte zároveň aktivovat i sekvenční snímání (jinak se pořídí jen jeden snímek a pro další fotografii musíte znovu zmáčknout spoušť). Dále tu najdete HDR režim, který vyfotí dva snímky a složí je dohromady. Sílu můžete volit od "nízké" do "velmi vysoké".

Nikon D5200 podporuje natáčení Full HD videosekvencí s rozlišením 1920×1080 pixelů při 50 prokládaných nebo 25 (resp. 24) progresivních snímcích za sekundu. Jak uvidíte na venkovní sekvenci, rozhodně lze doporučit progresivní záznam, neboť prokládání je vidět až moc.

Jinak je kvalita obrazu přijatelná a u progresivního záznamu není moc co namítat. Počítejte s tím, že tato zrcadlovka není dělána moc pro video, takže tu sice najdete možnost úpravy expozice, ale je to vše poněkud krkolomné. V průběhu natáčení videa lze upravovat pouze korekci expozice. Čas nebo clonu už v průběhu nenastavíte, v manuálním režimu ovládáte pouze čas a nikoli clonu a podobně. Zvuk je stereo, pokud ale fouká, jsou poryvy větru dost slyšet. Stabilizace má průměrný účinek, autofokus je na poměry zrcadlovek docela dobrý, ale na CSC a kompakty to nemá. Občas se mu nechce přeostřovat, po chvíli se ale chytne. I přes obecně docela tiché ostření 18-55mm VR objektivu je přeostřování slyšet. Pokud nastavíte normu NTSC místo PAL, dostanete místo 50 fps a 25 fps snímkovací frekvence 60 fps a 30 fps.

Kvalitu videa lze posoudit na dvou ukázkách. První je prokládaná venkovní 1080i50 videosekvence (35 sekund, 97,5 MB), druhá je pak interiérová progresivní 1080p25 (46 sekund, 127 MB).

Zrcadlovky Nikon mají stabilizaci řešenou opticky, tedy v objektivu. To se týká i testovaného 18-55mm VR objektivu. Test proběhl s expozičním časem 1/8 sekundy, 82mm přepočtenou ohniskovou vzdáleností na vzdálenost zhruba 2 metrů.

Stabilizace sama o sobě přináší lepší výsledky, ale nečekejte od ní přehnané výkony. S udávanými 3 EV bych obecně moc nepočítal a pokud chcete mít větší jistotu ostrých snímků, přes 2 EV bych se nepouštěl.

Focení portrétů v live view režimu není nejlepší nápad, byť detekce tváří pracuje velmi rychle a úspěšně. Horší je to totiž s rychlostí ostření, která je pro toto použití nedostatečná. Klasické ostření přes hledáček je v pořádku a zde bude maximální možnou kvalitu portrétů ovlivňovat objektiv.

Základní setový objektiv 18-55mm VR na toto není úplně nejlepší. Jeho světelnost není příliš dobrá, a tak nelze moc kreativně pracovat s hloubkou ostrosti. Jak je vidět, pozadí se nějak extra moc nemaže a nedokáže postavu více "vypíchnout" ze snímku ven. Detaily jsou přiměřené, výraznou ostrost nečekejte. Můžete se podívat i na snímek v RAWu.

Interní blesk má směrné číslo 13, což v této kategorii patří k těm vyšším číslům. Najdete tu klasické režimy vynuceného záblesku, redukce červených očí, slow synchro na první nebo druhou lamelu závěrku (v prvním případě lze doplnit o redukci efektu červených očí). Výkon blesku lze nastavit TTL automatikou, případně manuálně navolit sílu blesku od plného záblesku po 1/32 síly. Fotoaparát podporuje i bezdrátové odpalování blesku (systém Nikon CLS). Samotný výkon interního blesku mi nepřišel být nějak vysoký a fotoaparát se při focení snaží efekt blesku na snímku hodně potlačovat. To je samozřejmě na jednu stranu dobře, na druhou to ale znamená vysoké ISO citlivosti, a tedy i hodně šumu. Efekt červených očí bych obecně nepovažoval za problém, téměř jsem se s ním nesetkal.