Olympus M.Zuiko Digital 14-42mm 1:3,5-5,6 II R

Objektiv slibuje ostření ze vzdálenosti do 25 centimetrů od přední čočky. Praxe je o něco lepší, na nejširším ohnisku je to dokonce jen 15 cm (od přední čočky dokonce jen 5,5 centimetru). Na nejdelším ohnisku můžete ostřit ze vzdálenosti 24 cm od čipu (15 cm od přední čočky). Maximální přepočtené zvětšení je téměř 0,55×, což zaručuje střední schopnosti makra ve své třídě.

Rychlost ostření je velmi dobrá a rozhodně patří k těm nejrychlejším. Průběžné ostření je u videosekvencí velmi rychlé, nicméně ještě by to chtělo zapracovat na občasném zbytečném přeostřování.

Jak je vidět na snímku, makro schopnosti objektivu nejsou úplně nejhorší. Samozřejmě, není to makroobjektiv, ale ve své třídě jde minimálně o středně dobré výkony. Dobře se tu projevila i mechanická stabilizace fotoaparátu Olympus PEN E-P3.

Objektiv má světelnost F3,5 na nejširším a F5,6 na nejdelším ohnisku, což jsou stejné hodnoty jako u konkurence. Průběh světelnosti je zhruba průměrný, takže zde objektiv nijak nevyniká ani v dobrém ani ve špatném smyslu slova. Clona má 7 lamel a v celém rozsahu je její hodnota maximálně F22.

Podíváme se na kvalitu bokehu, tedy jak rovnoměrně je rozmazáno pozadí mimo hloubky ostrosti.

Zklamala mě ostrost v zaostřené ploše, zde bych čekal lepší výsledek. Bokeh je poněkud nepravidelný, odlesky nejsou úplně rovné a plošně nerovnoměrné (vypadají jak krátery na Měsíci).

Zde už je ostrost mnohem lepší. I zde se odlesky tváří jako jakési kotoučky s výrazným lemováním, které narušuje krémovost bokehu. Ten je spíše tvrdší a nepříliš příjemný. Můžete si stáhnout snímek v RAWu.