Olympus M.Zuiko Digital 25mm 1:1.8

Objektiv nabídne manuální ostření i autofokus. Manuální ostření je pohodlné, ostřící kroužek má přesnou vazbu, citlivost je tak akorát a se zvětšeným náhledem na displeji je to docela snadné i za horšího světla. Autofokus je velmi tichý až neslyšný. Jeho rychlost je také velmi dobrá. Obvykle se dá pohybovat mezi 0,15 až 0,2 sekundy. Při ostření z nekonečna na zhruba půl metru potřebuje 0,25 až 0,45 sekundy (podle toho, jak se "vyspí").

Dle výrobce má ostřit ze vzdálenosti 25 centimetrů, v testu jsem ale naměřil schopnost ostřit již od 19 cm od roviny senzoru, resp. 13 cm od roviny přední čočky. V praxi to znamená 0,33× přepočtené zvětšení (Olympus udává 0,24×). Vyzkoušel jsem i makro předsádku Raynox DCR-150 se 4,8 dioptriemi. V tomto případě jsem mohl kousek blíže na 16 cm od roviny senzoru, což znamenalo 7 cm od roviny předsádky. Přepočtené zvětšení se zvýšilo na 0,51×, což už je použitelné pro méně náročné makro fotografie.

Zde se podíváme, co výše uvedená čísla znamenají pro focení makra v praxi.

Zvětšení není moc velké, na makro to není nejvhodnější objektiv. Bokeh je jemný.

Totéž zvětšení v přírodě. Dá se to použít pro nepříliš výrazné detaily objektů, ale více nečekejte. Přestože jsem použil velmi nízkou clonu, potěší výborný kontrast.

S makro předsádkou Raynox DCR-150 se 4,8 dioptriemi je to trochu jiná zábava. Pořád ne pravé makro, ale přeci jen už použitelnější.

Objektiv má velmi dobrou světelnost F1,8. Clona se skládá ze 7 lamel, maximálně lze přiclonit na hodnotu F22.

Tato kapitola se podívá na kvalitu rozmazaného pozadí.

Objektiv dokáže krásně kreslit i při plně otevřené cloně, přestože se snímalo na krátkou vzdálenost. Bokeh je krásně jemný, odlesky jsou plné.

S přicloněním získávají odlesky sedmiúhelníkový tvar. Trošku se ztrácí jejich plnost, ale pořád je to ještě dobré.