Roman Pihan

V minulých dílech jsme fotograficky popsali cestu do Pyrenejí. Začali jsme na předhůří, pokračovali přes různé soutěsky až do turisticky zajímavého státu Andorra. Nyní se zaměříme na perlu Pyrenejí, jejich střední část s národními parky a nejvyššími horami.

Minule jsme započali naše putování s fotoaparátem po Pyrenejích. Cestu jsme začali na východě u Středozemního moře, kde se Pyreneje zvedají. Fotograficky jsme se prošli soutěskou Gorges de la Fou, dnes nás čeká soutěska Gorges de la Carança a střední Pyreneje.

Pyreneje jsou evropské pohoří tvořící přirozenou hranici mezi Francií a Španělskem. Táhnou se v délce 435 kilometrů a na jeho území se nachází 3 národní parky, kde jsou i nejvyšší hory Pyrenejí (kolem 3 400 metrů).

Blesky prodělaly na své cestě časem obrovský vývoj a od primitivních výbuchů magnesiového prášku se propracovaly až k elektronice nabitým dálkově řízeným systémům. V tomto závěrečném díle se podíváme na radiové a infračervené spouštění blesků.

V minulých dílech jsme popsali dálkové odpalování blesků bez fungující automatiky. Každá změna vzdálenosti blesk–objekt ale vyžaduje přenastavit výkon blesků. TTL automatika tento problém řeší sama, avšak dálkové spouštění blesků je zde složitější.

V minulém díle jsme započali popisovat bezdrátové odpalování blesků, které teprve dá fotografovi 100% svobodu při práci s bleskem a při použití příslušenství na blesk. Jedná se ale o poměrně pokročilou variantu a dnes se zaměříme na radiové a infračervené spouštění. Současně upozorníme na problém spouštěcího napětí, které může být pro fotoaparát dokonce ohrožující!

Sebelepší blesk i při sebelepším použití bude stále trpět významným omezením, a sice tím, že je pevně spojen s fotoaparátem. To jednak znemožňuje použití rozměrnějšího příslušenství, ale také omezuje směr světla na převážně čelní. Přitom výrazně plastičtějších obrázků se dá docílit pomocí stínů, které ale vyžadují boční svícení. Způsob, jak to provést, je oddělit blesk od fotoaparátu.

V řadě minulých dílů jsme se věnovali základní strategii práce s bleskem tak, aby blesk nebyl na výsledném snímku vůbec patrný. Dnes se podíváme na některé méně obvyklé funkce blesku, jako jsou červené oči, proč vznikají a jak je redukovat, na zoom hlavu blesku a její vztah ke směrnému číslu, synchronizaci blesku na lamely. A také na stroboskop.

Po vyřešení správné expozice bleskem a po vyřešení míchání barev blesk/trvalé světlo je posledním faktorem k perfektním výsledkům s bleskem vyřešení lesků a stínů. Řada fotografů si jistě všimla, že blesk obvykle produkuje nepěkné tvrdé světlo právě bohaté na stíny a lesky. Jak docílit výrazného zlepšení tohoto problému se dočtete v tomto díle.

Vedle expozice bleskem, kterou jsme probrali v minulých dílech, jsou dalšími typickými znaky práce s bleskem problémy s barvou a problémy s ostrými stíny a lesky. Obojí použití blesku na fotografii jednoznačně prozrazuje, a tím vzdaluje snímek od ideálu, kdy blesk na snímku není vidět. Jak vyřešit právě barvy se dozvíte v tomto díle.

Správná expozice bleskem dokáže pořádně potrápit nejednoho fotografa, a proto jsme se ve dvou minulých dílech věnovali právě jí. Dnes problematiku expozice bleskem dokončíme a zaměříme se na limitní stavy náseku, kdy má problémy se svým výkonem. A základním parametrem pro fotografy je v tomto případě směrné číslo.

V minulém díle jsme započali popis praktické práce s bleskem a i popis problémů, které praktickou práci s bleskem provází. Začali jsme hovořit o expozici bleskem, což je první ze tří kroků vedoucích k dobrému zvládnutí práce s bleskem. Dnes problematiku expozice bleskem rozšíříme výčtem strategií, jak blesk vyrovnat s běžným trvalým světlem.

Minulé díly seriálu o blesku nám daly základní představu o tom, jak pracuje fotografický blesk a jak se měření a nastavování expozice bleskem vyvíjelo v čase. Dospěli jsme až k dnešnímu stavu, kdy se automatika snaží pomocí měřícího předblesku zmapovat scénu a určit správné množství světla pro hlavní blesk. Jak tedy s bleskem pracovat prakticky?

V tomto díle nás čeká podrobný rozbor současné metody automatického určování expozice bleskem, a sice metody TTL měření s předbleskem. I když je to nejmodernější a nejlepší metoda, tak i na jejím poli probíhá neustálý vývoj a vylepšování. A o co konkrétně půjde, to si podrobněji popíšeme právě dnes.

V minulých dílech jsme se propracovali až k TTL měření automatické expozice s bleskem dnes běžně používaném u filmových fotoaparátů. Moderní TTL měření bylo však v digitálních fotoaparátech ještě rozšířeno o předblesk, což je dnešní téma. Pojďte s námi tedy opět proniknout do tajů fotografických blesků.

V minulém díle jsme se zabývali dávnou historií blesků, kdy blesky nebyly nijak regulovány a bleskly tak vždy svým plným výkonem. Dnes se podíváme na úsvit moderních časů, kdy se objevily první elektronické blesky s regulací výkonu a začala tak pracovat automatická regulace. Cesta k dnešním moderním TTL měřením však byla trnitá.

Snad každý fotograf si dnes čas od času pomůže bleskem. A snad každý fotograf občas s výsledky není spokojen a viní blesk či fotoaparát z nedobrého výsledku. Avšak málokdo si uvědomuje, jak dlouhou cestu dnešní blesky již urazily a jak těžké byly začátky s nimi.

Po vyvážení bílé automaticky (AWB) na přeprogramované typy světel a na barevnou teplotu v Kelvinech dnes dokončíme problematiku vyvážení bílé měřením na etalon střední šedé tabulky, pohovoříme o RAW a probereme některé opravdové „barevné špeky“.

Problematiku vyvážení bílé a základní možnosti digitálních fotoaparátů při vyvážení bílé jsme probrali v minulém díle. Dnes tuto problematiku rozšíříme o automatiku vyvážení bílé (AWB), její problémy a možnost vyvážení bílé na barevnou teplotu v Kelvinech.

V minulém díle jsme započali popis funkce vyvážení bílé (White Balance, WB) včetně jejího historického vývoje a řešení tohoto problému v dobách filmu. Dnes se podíváme na základy elektronického vyvažování bílé a možnosti dnešních moderních DSLR.

Vyvážení bílé (White balance, WB) je funkce vynucená ve fotoaparátech a kamerách vlastnostmi lidského vidění. Musely ji řešit již klasické barevné filmové kamery a fotoaparáty, teprve ale digitální fotoaparáty a kamery jí daly úplnou svobodu.

Poslední masově přítomný expoziční režim na většině DSLR je manuální režim M, který bude dnešním tématem. Řada DSLR je však vybavena poněkud zvláštními režimy více či méně typickými jen pro konkrétní značku. A my dnes téma expozice zakončíme právě jimi.

Po kreativním režimu Tv (S) je načase probrat režim Av (A), který patří pravděpodobně mezi fotografy k nejpoužívanějším. Lze hrubě odhadnout, že u profesionálů vzniká asi 70 % fotografií v tomto režimu. Je k tomu řada praktických důvodů, které si dnes probereme.

V minulém díle jsme z expozičních režimů přítomných snad na každém fotoaparátu (nejen na DSLR) probrali scénické režimy a režim AUTO. Dále se podíváme na zlatý hřeb pro kreativní fotografování – režimy Tv (S), Av (A) a M a dnes na první z nich – režim Tv (S).

V minulém díle našeho seriálu jsme se věnovali expozičnímu režimu AUTO, který na všech fotoaparátech představuje fotografování způsobem „Namiř a zmačkni“. Nyní se podíváme na scénické režimy a zejména na poloautomatický režim programové expozice P.

V řadě minulých dílů jsme začali popisovat druhý úkol automatiky, a sice stanovit kompromisní trojici ISO – clona – čas. Dnes se podíváme na expoziční režimy, které tento úkol za pomoci poučeného fotografa výrazně zpřesňují a umožňují i vznik kreativních snímků.