S kompaktem po Střední Dalmácii - 1. díl
31.7.2008, Milan Šurkala, článek
Chorvatsko je zemí, jíž každoročně navštíví tisíce Čechů. Část z nich zůstane na pláži, ale někteří zkusí pátrat po jiných přírodních i historických krásách. Rozhodli jsme se pro průzkum skrze objektiv kompaktu Samsung NV24HD (24mm ohnisko).
Mou fotovýbavou nebyla žádná drahá zrcadlovka, ale pouze kompakt. Ne však ledajaký. Na recenzi jsem měl zapůjčen malý Samsung NV24HD, jehož hlavní fotografickou devizou je 24mm ohnisko. Pro fotografie krajiny i historických budov ideální nástroj. Hodí se zde i polarizační filtr, který jsem sice měl, ale byl používán na druhém fotoaparátu. Zdejší snímky jsou tedy zásadně bez něj, některé však prošly ořezem, případně mírnou úpravou barev a kontrastu. Obvykle to ale vůbec nebylo potřeba, a tak je většina fotografií bez úprav.
Nejčastěji se do Chorvatska cestuje autobusem a autem. Jel jsem s rodinou autem, bohužel jako jediný řidič jsem byl odsouzen k projetí celé trasy bez možnosti fotit za jízdy. V Česku a na Slovensku o mnoho nepřicházíte, Maďarsko také nepřináší mnoho zajímavostí, ale občas zaujme svými vesničkami. Ve spoustě z nich je povolena jenom třicítka, ale tu zde nikdo nedodržuje. Jinak je to ale jen a jen rovná krajina. Výhodou také je, že s plnou nádrží vjedete do Maďarska a s téměř plnou nádrží se ocitnete až na chorvatských hranicích. Maďaři mají sice zajímavé silnice, v nichž hloubka vyjetých kolejí připomíná koleje skutečné, železniční, ale zase mají perfektní značení a dá fušku se ztratit. Doporučuji cestou někde přespat, přeci jen je to přes 1000 km.
Srdce fotografa však začne plesat až v Chorvatsku. Pokud si odpustíte nezajímavou dálnici a vydáte se směrem na Plitvická jezera (sjezd z dálnice v Karlovacu), určitě neuděláte chybu. Přijedete sice později, ale výsledné scenérie stojí za to.
Nahoru klidně jeďte rychle, ale směrem dolů bych byl opatrnější. Brzdit se musí a zatáček je hodně. Některé navíc velmi prudké.
Kdo chce, může se zastavit na překrásných Plitvických jezerech. Ta jsou však dosti drahou legrací. My jsme pokračovali dále a užívali si hor. Před vámi se začnou rozprostírat daleké obzory, spousta skal a vrcholků v dáli. Některé řidiče pak potěší spousta zatáček. Zde se poprvé opravdu hodí zastavit, vzít fotoaparát a pořizovat snímky. Výhodu budou mít ti, jejichž fotoaparát má širší ohnisko a možnost hodně clonit. Snímky krajin pak vypadají velmi hezky. To už dle charakteru hor tušíte, že nejste ve střední Evropě.
Obvykle se sice jezdí po silnici až do Splitu, kde poprvé uvidíte moře, my si však chtěli moře užít o trochu více, a tak jsme už před Gračacem sjeli směrem na Obrovac, Benkovac až k Biogradu. Právě z této cesty pochází tyto snímky z hor. Když sjedete do údolí, pocit cizokrajnosti ještě zesílí. Čistá řeka protéká vesnicemi a můžete také spatřit zajímavé řadové domy. Začínají se také objevovat lodě.
Pohled na mapu dává tušit, že moře je nedaleko. Není však kam spěchat, vnitrozemí nabízí ještě několik krásných jezer, která však nemají k moři daleko, a některá jsou s ním přímo spojena. V Biogradu najedete na magistrálu vedoucí po pobřeží a přes Šibenik, historický Trogir, Split se dá dojet až do Omiše.
Pokud však pojedete klasickou cestou ve vnitrozemí, tedy z Gračacu dále na Split, pojedete po méně zajímavé cestě. To vás totiž mine většina skalnatých kopců, zatáček a krásných výhledů. Místo toho uvidíte spíše kopce podobné těm českým. Narazíte však na veliké Perucko jezero, na které však není moc výhled. Většina cesty je totiž lemována stromy. Ale i tak se dá najít pár míst, odkud pořídíte krásné záběry.
Naším cílem byla Nemira, jižní část městečka Omiš. Cesta vede kolem moře s občasnými zajížďkami k vnitrozemí a začnete se divit, odkud že pocházejí fotografie z katalogů cestovních kanceláří. Vily s apartmány jsou hustě naskládány na sebe a nějaká volnost zde téměř neexistuje. Přesto pozorný fotograf po troše pátrání skutečně ta pravá místa najde.
Překvapením je množství dvoukolových motorizovaných dopravních prostředků. Zatímco obyčejná kola zde nejsou téměř k vidění, skútry i motorky jsou tady všude. Napravo, nalevo, vepředu, vzadu, prostě všude. Výborný je objekt na focení v rychlosti, umožňuje-li váš fotoaparát manuální nastavení expozice. V denním světle totiž musíte opravdu volit co nejnižší citlivost a maximální clonu, abyste pohyb aspoň trochu rozmazali. U kompaktů totiž budou časy i na ISO 80 a maximální cloně kolem F8 - F10 vycházet kolem 1/80 s až 1/120 s, a to už je dost krátký čas na rozmazání. Uvedená fotografie je s časem 1/80 s.
V Omiši je veliká křižovatka hned za mostem přes řeku Cetinu. Kolem je pár laviček a skutečně je k tomu dobrý důvod. Občas se zde totiž vypnou semafory, připravené krásné policistky v bílých uniformách s píšťalkou v ústech naběhnou do křižovatek a začnou řídit dopravu a přechody pro chodce. Skvělá podívaná. Úžasné grimasy, neustálé mávání, pískání, naprostý chaos a občasnou bezradnost střídají chvíle skutečně plynulé dopravy. Opravdu, zde je možné strávit hodinu pozorováním tohoto mumraje a nebudete mít dost. V devět večer obvykle odejdou a nechají křižovatku napospas řidičům celé Evropy. Chorvatští řidiči sice troubí, kde mohou, ale jinak jsou neskutečně ohleduplní a nebuďte překvapeni, až vás někdo jedoucí po hlavní pustí. Je to zde naprosto běžné. Jen škoda, že zapůjčený Samsung neměl větší zoom a nebylo možno vyfotil portrét a grimasy policistek. Ale i takový snímek s projíždějícími auty má něco do sebe.
Když už jsme u té dopravy, musím zmínit velmi zajímavý postoj Chorvatů k parkování. Místa, kam dokáží zastrčit své čtyřkolové poklady, jsou naprosto neuvěřitelná. Silnice z jedné strany, útes do moře ze druhé, deseticentimetrová betonová zarážka pod autem, dva stromy pár centimetrů od auta a plot dotýkající se nárazníku nejsou sebemenší důvod k tomu, aby někoho nenapadlo sem zaparkovat. Jak ale do těch aut nastupují, je mi skutečně záhadou.
Nejen ve dne, ale i v noci je zde velmi slušný chaos. Centrum Omiše totiž tvoří ulice (na předchozím snímku v jejím směru projíždí auta) a je zvláštně skryta pod ochranou stromů. I přes den je tak zde stín, dalo by se dokonce říci tma. Po obou stranách jsou restaurace, kavárny a zejména stánky s nejrůznějším zbožím. Lidí je zde však snad ještě více večer než ve dne. Na ovocném trhu vám dají ochutnat ovoce a jedno kilo zde má zhruba kila dvě. Mohou zde vyjít pěkné fotografie, ale chce to fotoaparát s dobrými možnostmi fotografování v noci. Zapůjčený NV24HD takový ale bohužel moc nebyl. Ten šuměl i na ISO 200 (vymýval detaily) a světelnost také nebyla na vyšších ohniscích ideální.
V pozadí města jsou vysoké skalnaté kopce, které po západu slunce tvoří krásné siluety proti tmavě modré obloze. Chce to vzít stativ, nebo alespoň využít zídek po břehu řeky. Pak lze fotit noční město se všemi jeho světly i krásou okolní oblohy a kopců.
Ač pláže jsou zde kamenité, kousek od centra města se nachází pláž písčitá. Ale upřímně řečeno, není o co stát. K písečným plážím Kalifornie ze seriálu Pobřežní hlídka to má docela daleko, není zde moc čisto, a tak se zde nedají udělat ani pěkné fotografie. To už více zaujme kamenné molo nedaleko.
Krásný výhled na moře, leč díky obrovským balvanům trochu nebezpečný. Pozor na neupevněné části fotoaparátu, nám mezi kameny spadla krytka polarizačního filtru. Naštěstí byla zachráněna.
Nad městem můžete objevit pevnost. Není na první pohled až tak dobře vidět a cesta k ní je trochu zamlčená. Určitě se však vyplatí ji pohledat a na pevnost se vydat. Vstupné stojí 10KN, což je zde obvyklá cena pro všechno. Právě díky malé nápadnosti pevnosti a krátkému maximálnímu ohnisku fotoaparátu se dá zezdola dobrá fotografie pořídit jen těžce. Tato fotografie vznikla velmi silným ořezem z 10 MPx na cca 3 MPx (což jde na fotografii vidět) a zaretušováním větviček stromů dobývajících se na fotografii ze strany.
Z pevnosti vidíte jak ústí Cetiny, tak most přes řeku s vysokými skalnatými kopci kousek za ním, centrum města a samozřejmě všude okolo moře.
Ani samotná pevnost nemusí být vůbec nudná a lze zde fotit některé zajímavé detaily, nahoru vedoucí schodiště, siluety stromů při západu slunce nebo třeba vlající chorvatskou vlajku. Takovou najdete na každém historickém monumentu. Chce to jen fotoaparát s delším ohniskem, pokud chcete skutečně jen vlajku a ne spoustu věcí okolo.
Většina lidí jezdí do Chorvatska k moři. Nepočítám-li novoroční výlet na litevské pobřeží, byl jsem u moře poprvé v životě. Překvapilo mě svou slaností. Moře je však také výborným objektem pro focení, máte-li však dobré podmínky. Většina fotografií totiž bude docela nezajímavá, polovina fotografie moře a polovina oblohy. Chce to něco dalšího. Naprosto ideální jsou nebeská tělesa, která se v hladině výborně zrcadlí a vytváří skutečně krásné efekty. Výborným společníkem je noční měsíc. Díky delší expozici navíc dostanete mnohem hladší hladinu než ve dne. Je dobré ale mít fotoaparát s možností dlouhé expozice a pokud možno menším šumem. Také to chce dávat pozor na vyvážení bílé. Mně se to moc nepovedlo, ale snímek na LCD displeji fotoaparátu vypadal úžasně.
Každý zná nádherné fotografie prosvítajících paprsků slunce přes mezery v mracích. Přidá-li se do toho mořská hladina, mohou vzniknout velmi zajímavé efekty. Fotografie je podexponována, ať vyniknou odrazy slunce na hladině.
Co by to bylo za fotografickou návštěvu bez západu slunce. Navíc moře svým zrcadlením dodává západům ještě krásnější atmosféru. Výborně vypadají také siluety lidí proti slunečnímu svitu. Zde nepotřebujete ani stativ, neboť daný snímek vznikl s časem 1/320 s. To dalo slunci a obloze tu správnou barvu a okolí podexponovalo, udělalo z něj krásné siluety.
V příštím díle se podíváme na další přírodní i historické krásy země.
Cesta do Chorvatska
Nejčastěji se do Chorvatska cestuje autobusem a autem. Jel jsem s rodinou autem, bohužel jako jediný řidič jsem byl odsouzen k projetí celé trasy bez možnosti fotit za jízdy. V Česku a na Slovensku o mnoho nepřicházíte, Maďarsko také nepřináší mnoho zajímavostí, ale občas zaujme svými vesničkami. Ve spoustě z nich je povolena jenom třicítka, ale tu zde nikdo nedodržuje. Jinak je to ale jen a jen rovná krajina. Výhodou také je, že s plnou nádrží vjedete do Maďarska a s téměř plnou nádrží se ocitnete až na chorvatských hranicích. Maďaři mají sice zajímavé silnice, v nichž hloubka vyjetých kolejí připomíná koleje skutečné, železniční, ale zase mají perfektní značení a dá fušku se ztratit. Doporučuji cestou někde přespat, přeci jen je to přes 1000 km.
Srdce fotografa však začne plesat až v Chorvatsku. Pokud si odpustíte nezajímavou dálnici a vydáte se směrem na Plitvická jezera (sjezd z dálnice v Karlovacu), určitě neuděláte chybu. Přijedete sice později, ale výsledné scenérie stojí za to.
Nahoru klidně jeďte rychle, ale směrem dolů bych byl opatrnější. Brzdit se musí a zatáček je hodně. Některé navíc velmi prudké.
Kdo chce, může se zastavit na překrásných Plitvických jezerech. Ta jsou však dosti drahou legrací. My jsme pokračovali dále a užívali si hor. Před vámi se začnou rozprostírat daleké obzory, spousta skal a vrcholků v dáli. Některé řidiče pak potěší spousta zatáček. Zde se poprvé opravdu hodí zastavit, vzít fotoaparát a pořizovat snímky. Výhodu budou mít ti, jejichž fotoaparát má širší ohnisko a možnost hodně clonit. Snímky krajin pak vypadají velmi hezky. To už dle charakteru hor tušíte, že nejste ve střední Evropě.
Obvykle se sice jezdí po silnici až do Splitu, kde poprvé uvidíte moře, my si však chtěli moře užít o trochu více, a tak jsme už před Gračacem sjeli směrem na Obrovac, Benkovac až k Biogradu. Právě z této cesty pochází tyto snímky z hor. Když sjedete do údolí, pocit cizokrajnosti ještě zesílí. Čistá řeka protéká vesnicemi a můžete také spatřit zajímavé řadové domy. Začínají se také objevovat lodě.
Pohled na mapu dává tušit, že moře je nedaleko. Není však kam spěchat, vnitrozemí nabízí ještě několik krásných jezer, která však nemají k moři daleko, a některá jsou s ním přímo spojena. V Biogradu najedete na magistrálu vedoucí po pobřeží a přes Šibenik, historický Trogir, Split se dá dojet až do Omiše.
Pokud však pojedete klasickou cestou ve vnitrozemí, tedy z Gračacu dále na Split, pojedete po méně zajímavé cestě. To vás totiž mine většina skalnatých kopců, zatáček a krásných výhledů. Místo toho uvidíte spíše kopce podobné těm českým. Narazíte však na veliké Perucko jezero, na které však není moc výhled. Většina cesty je totiž lemována stromy. Ale i tak se dá najít pár míst, odkud pořídíte krásné záběry.
Omiš, Nemira
Naším cílem byla Nemira, jižní část městečka Omiš. Cesta vede kolem moře s občasnými zajížďkami k vnitrozemí a začnete se divit, odkud že pocházejí fotografie z katalogů cestovních kanceláří. Vily s apartmány jsou hustě naskládány na sebe a nějaká volnost zde téměř neexistuje. Přesto pozorný fotograf po troše pátrání skutečně ta pravá místa najde.
Překvapením je množství dvoukolových motorizovaných dopravních prostředků. Zatímco obyčejná kola zde nejsou téměř k vidění, skútry i motorky jsou tady všude. Napravo, nalevo, vepředu, vzadu, prostě všude. Výborný je objekt na focení v rychlosti, umožňuje-li váš fotoaparát manuální nastavení expozice. V denním světle totiž musíte opravdu volit co nejnižší citlivost a maximální clonu, abyste pohyb aspoň trochu rozmazali. U kompaktů totiž budou časy i na ISO 80 a maximální cloně kolem F8 - F10 vycházet kolem 1/80 s až 1/120 s, a to už je dost krátký čas na rozmazání. Uvedená fotografie je s časem 1/80 s.
V Omiši je veliká křižovatka hned za mostem přes řeku Cetinu. Kolem je pár laviček a skutečně je k tomu dobrý důvod. Občas se zde totiž vypnou semafory, připravené krásné policistky v bílých uniformách s píšťalkou v ústech naběhnou do křižovatek a začnou řídit dopravu a přechody pro chodce. Skvělá podívaná. Úžasné grimasy, neustálé mávání, pískání, naprostý chaos a občasnou bezradnost střídají chvíle skutečně plynulé dopravy. Opravdu, zde je možné strávit hodinu pozorováním tohoto mumraje a nebudete mít dost. V devět večer obvykle odejdou a nechají křižovatku napospas řidičům celé Evropy. Chorvatští řidiči sice troubí, kde mohou, ale jinak jsou neskutečně ohleduplní a nebuďte překvapeni, až vás někdo jedoucí po hlavní pustí. Je to zde naprosto běžné. Jen škoda, že zapůjčený Samsung neměl větší zoom a nebylo možno vyfotil portrét a grimasy policistek. Ale i takový snímek s projíždějícími auty má něco do sebe.
Když už jsme u té dopravy, musím zmínit velmi zajímavý postoj Chorvatů k parkování. Místa, kam dokáží zastrčit své čtyřkolové poklady, jsou naprosto neuvěřitelná. Silnice z jedné strany, útes do moře ze druhé, deseticentimetrová betonová zarážka pod autem, dva stromy pár centimetrů od auta a plot dotýkající se nárazníku nejsou sebemenší důvod k tomu, aby někoho nenapadlo sem zaparkovat. Jak ale do těch aut nastupují, je mi skutečně záhadou.
Nejen ve dne, ale i v noci je zde velmi slušný chaos. Centrum Omiše totiž tvoří ulice (na předchozím snímku v jejím směru projíždí auta) a je zvláštně skryta pod ochranou stromů. I přes den je tak zde stín, dalo by se dokonce říci tma. Po obou stranách jsou restaurace, kavárny a zejména stánky s nejrůznějším zbožím. Lidí je zde však snad ještě více večer než ve dne. Na ovocném trhu vám dají ochutnat ovoce a jedno kilo zde má zhruba kila dvě. Mohou zde vyjít pěkné fotografie, ale chce to fotoaparát s dobrými možnostmi fotografování v noci. Zapůjčený NV24HD takový ale bohužel moc nebyl. Ten šuměl i na ISO 200 (vymýval detaily) a světelnost také nebyla na vyšších ohniscích ideální.
V pozadí města jsou vysoké skalnaté kopce, které po západu slunce tvoří krásné siluety proti tmavě modré obloze. Chce to vzít stativ, nebo alespoň využít zídek po břehu řeky. Pak lze fotit noční město se všemi jeho světly i krásou okolní oblohy a kopců.
Ač pláže jsou zde kamenité, kousek od centra města se nachází pláž písčitá. Ale upřímně řečeno, není o co stát. K písečným plážím Kalifornie ze seriálu Pobřežní hlídka to má docela daleko, není zde moc čisto, a tak se zde nedají udělat ani pěkné fotografie. To už více zaujme kamenné molo nedaleko.
Krásný výhled na moře, leč díky obrovským balvanům trochu nebezpečný. Pozor na neupevněné části fotoaparátu, nám mezi kameny spadla krytka polarizačního filtru. Naštěstí byla zachráněna.
Nad městem můžete objevit pevnost. Není na první pohled až tak dobře vidět a cesta k ní je trochu zamlčená. Určitě se však vyplatí ji pohledat a na pevnost se vydat. Vstupné stojí 10KN, což je zde obvyklá cena pro všechno. Právě díky malé nápadnosti pevnosti a krátkému maximálnímu ohnisku fotoaparátu se dá zezdola dobrá fotografie pořídit jen těžce. Tato fotografie vznikla velmi silným ořezem z 10 MPx na cca 3 MPx (což jde na fotografii vidět) a zaretušováním větviček stromů dobývajících se na fotografii ze strany.
Z pevnosti vidíte jak ústí Cetiny, tak most přes řeku s vysokými skalnatými kopci kousek za ním, centrum města a samozřejmě všude okolo moře.
Ani samotná pevnost nemusí být vůbec nudná a lze zde fotit některé zajímavé detaily, nahoru vedoucí schodiště, siluety stromů při západu slunce nebo třeba vlající chorvatskou vlajku. Takovou najdete na každém historickém monumentu. Chce to jen fotoaparát s delším ohniskem, pokud chcete skutečně jen vlajku a ne spoustu věcí okolo.
Většina lidí jezdí do Chorvatska k moři. Nepočítám-li novoroční výlet na litevské pobřeží, byl jsem u moře poprvé v životě. Překvapilo mě svou slaností. Moře je však také výborným objektem pro focení, máte-li však dobré podmínky. Většina fotografií totiž bude docela nezajímavá, polovina fotografie moře a polovina oblohy. Chce to něco dalšího. Naprosto ideální jsou nebeská tělesa, která se v hladině výborně zrcadlí a vytváří skutečně krásné efekty. Výborným společníkem je noční měsíc. Díky delší expozici navíc dostanete mnohem hladší hladinu než ve dne. Je dobré ale mít fotoaparát s možností dlouhé expozice a pokud možno menším šumem. Také to chce dávat pozor na vyvážení bílé. Mně se to moc nepovedlo, ale snímek na LCD displeji fotoaparátu vypadal úžasně.
Každý zná nádherné fotografie prosvítajících paprsků slunce přes mezery v mracích. Přidá-li se do toho mořská hladina, mohou vzniknout velmi zajímavé efekty. Fotografie je podexponována, ať vyniknou odrazy slunce na hladině.
Co by to bylo za fotografickou návštěvu bez západu slunce. Navíc moře svým zrcadlením dodává západům ještě krásnější atmosféru. Výborně vypadají také siluety lidí proti slunečnímu svitu. Zde nepotřebujete ani stativ, neboť daný snímek vznikl s časem 1/320 s. To dalo slunci a obloze tu správnou barvu a okolí podexponovalo, udělalo z něj krásné siluety.
V příštím díle se podíváme na další přírodní i historické krásy země.