Pojmy
CCD CCD (Charge Coupled Device) snímače jsou zařízení citlivá na dopadající světlo. Podle způsobu "sbírání" elektrického náboje z jednotlivých světlocitlivých elementů se dále dělí na progresivní a prokládané. Progresivní CCD snímače sbírají je elektrický náboj vysokou rychlostí ze všech elementů téměř nebo úplně najednou (FTD - Frame Transfer Device). To znamená, že nepotřebují žádnou mechanickou závěrku a navíc může být expoziční doba velice krátká (až 1/10000s). Prokládané CCD snímače naopak sbírají elektrický náboj po částech, a proto se neobejdou bez mechanické závěrky, která určuje dobu, po kterou jsou všechny elementy osvětleny. Výhodou prokládaných CCD snímačů je jejich snadnější výroba - jsou lacinější. Technologie výroby CCD prvků je ale i tak výrobně velmi náročná a drahá, protože každý snímač potřebuje ke své funkci tři různá napájecí napětí.
Citlivost V klasické fotografii je citlivost filmu reprezentována hodnotou ISO. Nicméně film s nižší hodnotou ISO (např. 50) vyžaduje k vytvoření téhož snímku mnohem víc světla než film s hodnotou ISO vyšší (např. 800), a proto jsou filmy s vyšším ISO vhodné pro kratší fotografické časy (nebo nižší osvětlení). Ovšem citlivější filmy (vyšší ISO) vykazují větší zrnitost a mají slabší barevné podání než filmy méně citlivé. Většina lidí proto v nejběžnějších situacích používá filmy s ISO 100 nebo 200.

U digitálního fotoaparátu závisí citlivost na snímacím senzoru (CCD/CMOS) a je v porovnání s klasickými filmy relativně nižší, s optimální citlivostí okolo ISO 100. Do klasického fotoaparátu se vkládá kazeta s filmem zvolené citlivosti, a s tou jsme pak nuceni pracovat do té doby, než dofotíme celou roli (u APS systému je sice výměna možná, ale musíme s sebou mít více filmů). Naproti tomu u digitálního fotoaparátu můžeme zvolit citlivost pro každý snímek zvlášť. Tato možnost rychlé změny citlivosti je dalším plusem digitálních fotoaparátů.

Za tuto flexibilitu jsme ale nuceni platit. CCD prvek je totiž analogové zařízení, na jehož výstupu je nějaká hodnota napětí (normálně VELMI malá), která odpovídá jistému množství světla. To je postupně digitalizováno analog digitálním převodníkem. Pokud "zvýšíte citlivost", dojde ve skutečnosti pouze k zesílení signálu jako celku, čímž se ale také zvýší temný proud. Toto zvýšení se pak u snímku fotografovaného s vyšší citlivostí projeví zvýšením šumu u výsledné fotografie, takže celkový efekt je podobný jako u fotografie klasické.
Clona Otvor uvnitř objektivu regulující množství světla procházejícího objektivem a hloubku ostrosti obrazu.
Clonová automatika (priorita času) Automatické nastavení správného clonového čísla ke zvolené osvitové době.
Clonové číslo Poměr ohniskové vzdálenosti k průměru clony (přesněji k průměru vstupní pupily, což je otvor o něco menší než otvor clony). Čím je clonové číslo větší, tím je otvor clony menší a naopak.
CMOS Snímače CMOS (Complementary Metal Oxid Semiconductor) využívají polovodičové součástky řízené elektrickým polem a k provozu jim stačí jen jedno napájecí napětí. Proto je jejich spotřeba velmi malá. Navíc je jejich technologie výroby poměrně laciná, protože se podobně vyrábí většina integrovaných obvodů. Také tyto snímače se dělí na dva druhy. Prvním jsou tzv. pasivní CMOS (PPS - Passive Pixel Sensors), které generují elektrický náboj úměrný energii dopadajícího svazku světelných paprsků. Náboj pak jde přes zesilovač do AD převodníku, stejně jako u CCD. V praxi však pasivní CMOS dávají díky šumu špatný obraz. Druhým typem jsou aktivní CMOS (APS - Active Pixel Sensors), u nichž je každý světlocitlivý element doplněn analytickým obvodem, který měří šum a eliminuje ho.
Chromatická vada Chromatická (barevná) vada vzniká díky závislosti indexu lomu skla čočky na vlnové délce dopadajícího světla a projevuje se u všech optických soustav, pracujících s lomem na optických plochách. (Chromatická vada je proto velmi výrazně nebo úplně eliminována v zrcadlových či čistě zrcadlových objektivech.) Index lomu skla totiž s rostoucí vlnovou délkou klesá, a proto se fialové paprsky lámou více než paprsky červené. Z toho potom vyplývá, že ohnisková délka pro fialové světlo je kratší než pro světlo červené, takže při zobrazování takovou čočkou dojde k tomu, že červený obraz vznikne dále od čočky než obraz fialový. No a protože zvětšení závisí na ohniskové délce, je červený obraz větší než fialový.




Korekce barevné vady se provádí pomocí kombinace dvou čocek, jejichž skla mají závislosti indexu lomu na vlnové délce voleny tak, že jsou kompenzovány rozdíly v chodu paprsků (příkladem může být kombinace dvou ploskovypuklých čoček, popřípadě spojky s rozptylkou). Podaří-li se nám vykorigovat barevnou vadu, říkáme, že taková optická soustava je achromatizována.