Svobodná duše nadšeného fotografa
21.10.2011, Radek Fiala, úvaha
Nejlepší práci má ten, jehož každým dnem bezmezně baví. Každý máme nějakou tu vysněnou, více či méně reálnou – jezdec rallye, pilot raketoplánu nebo sekání trávníku (pokud jste milionář a děláte to rád).
Léta mám ideu státi se profesionálním fotografem. Otázkou je, jak velká šance je to oproti zmíněnému pilotování.
Pokud je profesionálním fotografem každý, kdo se vlastní tvorbou živí, jsme jen na půl cesty. Znám spoustu svatebních (ne)umělců, kteří si svůj monotónní byznys rozhodně neužívají podle mých představ. Těch, co se vyklánějí z helikoptéry nad ztracenými městy Inků už tolik neznám. A vypracovat se až tam nahoru, to asi stálo nějaký čas při prodírání se džunglí. V jakékoli podobě.
A sněme dál a chtějme se stát dokonce slavným a uznávaným. Sláva je často dílem prosté náhody, ačkoli fotíte celé věky. A uznání přijde kdo ví kdy. Procházím výstavou Kontroverze v Rudolfinu a napadá mě, kolik lidí asi zná libovolnou jinou fotku od autora slavného portrétu Che Guevary, jímž má kdejaký mladý revolucionář vyzdoben pokoj. Kolik lidí, kteří by asi načrtli skicu portrétu Che z paměti, vůbec zná autora.
Kamarád kdysi nádherně fotil krajinky, děvčata, starou Prahu a užil si své chvíle slávy na vlastní výstavě. Pak se nějaký čas živil focením pro společenské časopisy a nakonec celou svou výbavu raději prodal. Asi bylo těžké v českých kotlinách narazit na nějakého toho Che.
A tak jsem nakonec rád, že si cestou z výstavy můžu zase fotit jen to, co chci. Bez přemýšlení, co na mé téma řeknou kritici. Bez výčitek z kýče ve slunečných odrazech na Vltavě. Bez toho, aniž by mi focení znechutili direktivní šéfredaktoři. Sem tam s kamarádem, v jehož očích vidím zase čirou radost, když v rukou třímá vypůjčený foťák. Ačkoli se možná, stejně jako já, na Alberto Kordu musel zeptat o něco známějšího pana Googla.
Pokud je profesionálním fotografem každý, kdo se vlastní tvorbou živí, jsme jen na půl cesty. Znám spoustu svatebních (ne)umělců, kteří si svůj monotónní byznys rozhodně neužívají podle mých představ. Těch, co se vyklánějí z helikoptéry nad ztracenými městy Inků už tolik neznám. A vypracovat se až tam nahoru, to asi stálo nějaký čas při prodírání se džunglí. V jakékoli podobě.
Nikdy nebudou slavní... (aneb tunelářská kýčovka)
A sněme dál a chtějme se stát dokonce slavným a uznávaným. Sláva je často dílem prosté náhody, ačkoli fotíte celé věky. A uznání přijde kdo ví kdy. Procházím výstavou Kontroverze v Rudolfinu a napadá mě, kolik lidí asi zná libovolnou jinou fotku od autora slavného portrétu Che Guevary, jímž má kdejaký mladý revolucionář vyzdoben pokoj. Kolik lidí, kteří by asi načrtli skicu portrétu Che z paměti, vůbec zná autora.
Kamarád kdysi nádherně fotil krajinky, děvčata, starou Prahu a užil si své chvíle slávy na vlastní výstavě. Pak se nějaký čas živil focením pro společenské časopisy a nakonec celou svou výbavu raději prodal. Asi bylo těžké v českých kotlinách narazit na nějakého toho Che.
A tak jsem nakonec rád, že si cestou z výstavy můžu zase fotit jen to, co chci. Bez přemýšlení, co na mé téma řeknou kritici. Bez výčitek z kýče ve slunečných odrazech na Vltavě. Bez toho, aniž by mi focení znechutili direktivní šéfredaktoři. Sem tam s kamarádem, v jehož očích vidím zase čirou radost, když v rukou třímá vypůjčený foťák. Ačkoli se možná, stejně jako já, na Alberto Kordu musel zeptat o něco známějšího pana Googla.
