Úvaha: Nepolapitelná krása přírody
21.12.2011, Tereza Valtrová, úvaha
V krásné krajině umí udělat pěknou fotografii každý. Nebo že by to nebylo tak jednoduché? Proč je těžké přivést si z dovolené dobré fotky a jaké nástrahy čekají na fotografy v malebných oblastech světa? Pojďme se nad tím zamyslet.
Nedávno jsem v jednom časopise objevila překrásné fotky z Havajských ostrovů. Dýmící sopečné krátery, osamělé pláže lemující sluncem prozářené tyrkysové zátoky a legrační malé žabky na obřích listech tropických dřevin – to vše ve mně zprvu vyvolalo až závist. Kdybych se já dostala na Havaj, také bych měla takové krásné fotky, říkala jsem si.
Pohled z okna mi k tomu příliš optimismu nedodal: opršelé větve stromů a šedivé mraky plující tak nízko, že mě nutí sklonit hlavu, když jdu městem, aby mi nerozmáčely účes. V takovém prostředí přece nejde udělat pěknou fotku!
Jenomže svědomí mě nenechalo tuhle myšlenku uložit v zapomnění. Hlodalo ve mně, až jsem si musela přiznat, že ačkoliv jsem byla již několikrát v Chorvatsku s dobrou foto-výbavou, moje středomořské fotky vesměs nestály za nic. Že by krajina na Balkáně nebyla dost lákavá pro oko? Snažila jsem se ještě vnitřně obhajovat, ale můj alibismus nebyl neprolomitelný. Ne, problém nespočíval v kráse prostředí, byl ve mně.
Teploučké moře a slunečná pohoda mě zlákaly k odpočinku a místo toho, abych prolézala každý kout útesů s fotoaparátem proklatě nízko u pasu, užívala jsem si sladkého lenošení. Pokus o zachycení západu slunce potom vyhořel, jelikož jsem vyrazila příliš pozdě, než abych stihla najít to pravé místečko pro záběr.
Nebyla to ale jenom moje lenost, co mi bránilo získat dobrý snímek. Když jsem tak o tom uvažovala, uvědomila jsem si, že na nejatraktivnějších místech jsem s sebou většinou fotoaparát měla. V těchto případech mi ovšem stály v cestě jiné nástrahy, se kterými jsem si nedokázala poradit. Tyto nástrahy byly hlučné, hemžily se všude kolem mě, strkaly do mě a překážely mi v záběru, ať jsem trpělivě čekala, jak dlouho jsem chtěla. Byli to lidé, turisté, kteří si stejně jako já přijeli prohlédnout nevšední přírodní úkazy. Neměli za lubem nic špatného, a přece mi v tu chvíli příšerně lezli na nervy.
Nebe možná pokaždé nehýří barvami, ale i tak má cenu jít fotit.
Vzpomínám si, jak jsem kdysi před mnoha lety vyčkávala snad půl hodiny na úzké pěšince ve strmé stěně kaňonu, abych ulovila snímek neobvykle rostlého stromu. Moje skupina už dávno zmizela v nedohlednu, až jsem trnula hrůzou, že už je nikdy neuvidím, a kolem mě vytrvale proudil dav turistů všech řečí, kterým jsem nerozuměla. Každý do mě strčil (jinak to vzhledem k nedostatku prostoru nešlo) a pokračoval dál do mého záběru, aby posléze konečně zmizel mezi stromy, štědře nahrazen několika novými turisty. Když se konečně otevřelo časoprostorové okno, rychle jsem vyfotila dávno rozmyšlený záběr na svůj tehdejší filmový kompakt, abych o měsíc později doma zjistila, že jsem v tom shonu nechala malinký kousek prstu před objektivem. Fotka byla mizerná a moje nálada jakbysmet.
Když jsem se tedy upřímně zamyslela, musela jsem si přiznat, že autor efektních havajských fotek nebyl žádný šťastlivec v krásném prostředí, ale že to byl s největší pravděpodobností velmi trpělivý a cílevědomý Pan fotograf, se kterým se nemohu měřit.
Jak jsem tak dumala o svých neúspěších s krajinářskou fotografií, uvědomila jsem si ještě jednu neradostnou pravdu. Během posledních let jsem viděla mnoho krásných emotivních fotek bezlistých stromů, kaluží a zamračených nebes. Pravděpodobně bych se tedy měla přestat užírat ošklivým počasím a omlouvat jím svoji fotografickou nečinnost. Neboť slovy klasika: „Není malých krajinářských námětů, pouze malých fotografů.“
Přeji vám všem, abyste byli velkými fotografy a abyste uměli najít krásu i ve zdánlivě ošklivé přírodě.
Pohled z okna mi k tomu příliš optimismu nedodal: opršelé větve stromů a šedivé mraky plující tak nízko, že mě nutí sklonit hlavu, když jdu městem, aby mi nerozmáčely účes. V takovém prostředí přece nejde udělat pěknou fotku!
Jenomže svědomí mě nenechalo tuhle myšlenku uložit v zapomnění. Hlodalo ve mně, až jsem si musela přiznat, že ačkoliv jsem byla již několikrát v Chorvatsku s dobrou foto-výbavou, moje středomořské fotky vesměs nestály za nic. Že by krajina na Balkáně nebyla dost lákavá pro oko? Snažila jsem se ještě vnitřně obhajovat, ale můj alibismus nebyl neprolomitelný. Ne, problém nespočíval v kráse prostředí, byl ve mně.
Teploučké moře a slunečná pohoda mě zlákaly k odpočinku a místo toho, abych prolézala každý kout útesů s fotoaparátem proklatě nízko u pasu, užívala jsem si sladkého lenošení. Pokus o zachycení západu slunce potom vyhořel, jelikož jsem vyrazila příliš pozdě, než abych stihla najít to pravé místečko pro záběr.
Nebyla to ale jenom moje lenost, co mi bránilo získat dobrý snímek. Když jsem tak o tom uvažovala, uvědomila jsem si, že na nejatraktivnějších místech jsem s sebou většinou fotoaparát měla. V těchto případech mi ovšem stály v cestě jiné nástrahy, se kterými jsem si nedokázala poradit. Tyto nástrahy byly hlučné, hemžily se všude kolem mě, strkaly do mě a překážely mi v záběru, ať jsem trpělivě čekala, jak dlouho jsem chtěla. Byli to lidé, turisté, kteří si stejně jako já přijeli prohlédnout nevšední přírodní úkazy. Neměli za lubem nic špatného, a přece mi v tu chvíli příšerně lezli na nervy.
Nebe možná pokaždé nehýří barvami, ale i tak má cenu jít fotit.
Vzpomínám si, jak jsem kdysi před mnoha lety vyčkávala snad půl hodiny na úzké pěšince ve strmé stěně kaňonu, abych ulovila snímek neobvykle rostlého stromu. Moje skupina už dávno zmizela v nedohlednu, až jsem trnula hrůzou, že už je nikdy neuvidím, a kolem mě vytrvale proudil dav turistů všech řečí, kterým jsem nerozuměla. Každý do mě strčil (jinak to vzhledem k nedostatku prostoru nešlo) a pokračoval dál do mého záběru, aby posléze konečně zmizel mezi stromy, štědře nahrazen několika novými turisty. Když se konečně otevřelo časoprostorové okno, rychle jsem vyfotila dávno rozmyšlený záběr na svůj tehdejší filmový kompakt, abych o měsíc později doma zjistila, že jsem v tom shonu nechala malinký kousek prstu před objektivem. Fotka byla mizerná a moje nálada jakbysmet.
Když jsem se tedy upřímně zamyslela, musela jsem si přiznat, že autor efektních havajských fotek nebyl žádný šťastlivec v krásném prostředí, ale že to byl s největší pravděpodobností velmi trpělivý a cílevědomý Pan fotograf, se kterým se nemohu měřit.
Jak jsem tak dumala o svých neúspěších s krajinářskou fotografií, uvědomila jsem si ještě jednu neradostnou pravdu. Během posledních let jsem viděla mnoho krásných emotivních fotek bezlistých stromů, kaluží a zamračených nebes. Pravděpodobně bych se tedy měla přestat užírat ošklivým počasím a omlouvat jím svoji fotografickou nečinnost. Neboť slovy klasika: „Není malých krajinářských námětů, pouze malých fotografů.“
Přeji vám všem, abyste byli velkými fotografy a abyste uměli najít krásu i ve zdánlivě ošklivé přírodě.
