Život a tvorba fotografa Jana Saudka

Přestože Jan Saudek 13. května oslaví 72 let, je v současné době na vrcholu svého osobního, ale i profesionálního života. I když je sám dědečkem, letos opětovně rozšířil řady otců. V polovině února se jemu a jeho přítelkyni Pavlíně Hodkové narodil syn Matěj. Chlapec je jeho v pořadí osmým dítětem.



Těžko již odhadnout kolikátou přítelkyní v pořadí je jeho matka, novinářka Pavlína Hodková. Přestože byl Saudek několikrát ženatý, do podvědomí veřejnosti se nejvíce dostala jeho bývala partnerka, současná manažerka a snacha Sára Saudková. Údajná vzájemná nesnášenlivost Sáry Saudkové a Pavlíny Hodkové bývá v současné době velmi častým a vděčným tématem bulvárních novinářů.



Přestože svatební zvony novému páru asi zvonit nebudou, Saudek se nechal na veřejnosti často slyšet, že Matěj možná nebude posledním dítětem, které se svou současnou přítelkyní má. Někdo by si mohl myslet, že si bude chtít k letošním blížícím se narozeninám darovat konečně pořádnou dávku odpočinku a klidu, který by mohl najít ve své nové rodině. Ale ti, kteří tohoto fotografa znají, vědí, že to není možné.

Jan Saudek je velice kontroverzní a dynamická osobnost a nikdy nemůžeme s jistotou vědět, co od tohoto umělce máme očekávat. Jeho jména bývá skloňováno ve všech pádech. Někteří ho obdivují, jiní zatracují, ale ať je to jakkoliv, stal se pojmem, fenoménem, za který dostatečně hovoří jeho práce. Saudkovy fotky, to je Saudkův pohled na svět, jsou syrové a živočišné, přesto křehké, stejně jako on.

Saudek jako člověk

Na počátku jeho životní cesty byste v malém hubeném klukovi jen těžko hledali budoucího umělce takových rozměrů. Narodil se jako mladší z dvojčat v Praze v roce 1935, to znamená na prahu druhé světové války. Toto nešťastné období a především jeho židovský původ nebyl zrovna dobrým startem do života. Na konci války byl dokonce i se svým bratrem Karlem umístěn do speciálního koncentračního tábora pro dvojčata. Tento nechvalně proslulý tábor v Polsku se už navždy zapsal do krvavé historie válečných dějin lidstva především kvůli osobě doktora Mengelea, známého také pod přezdívkou doktor Smrt.

Pod uhlazeným obličejem intelektuála, hodného strejdy, který často bral dvojčata na projížďku autem, se schovával šílený vědec, který byl znám svými pokusy na dětech - dvojčatech. Ty samé děti, ke kterým jako hodný pán před několika dny rozmlouval a zval je na projížďku autem, pak o několik dní později sešil k sobě, aby se tak staly součástí jeho odporného výzkumu. Umírání dvojčat v táboře, ve kterém byli uvěznění i tehdy čtyřletí Karel a Jan Saudkovi, bylo většinou dlouhé a kruté. Někteří pamětníci vzpomínají, že děti přišité k sobě na konci už ani neplakaly, jen tiše vzdychaly. V koncentračním táboře v Terezíně pak zemřel i jejich otec a šest bratrů.

Oba chlapci byli tehdy teprve čtyřletí, ale doba je nešetřila, a tak si některé kruté válečné, ale i poválečné vzpomínky nesli po celý život. Na svých webových stránkách vzpomíná na toto období jako na dobu, kdy lidé neměli co jíst a z hladu se živili třeba trávou, kdy na ulicích viděl umírat lidi, kteří byli zastřeleni. Konkrétně hovoří o jednom zvlášť hrozném zážitku, kdy jako desetiletý kluk viděl, jak rozzuřený dav pověsil na pouliční svítilnu mladého německého vojáka. Jak sám popisoval, i jako malé dítě viděl, že voják je příslušník wehrmachtu a ne SS. Přesto ho polili benzínem, zapálili a křičeli: ,,Mutti, Mutti!“ Jan tehdy poprvé pochopil, že každou válku vždycky odnesou ti nevinní. Není divu, že tyto otřesné zážitky se později musely odrazit i v jeho tvorbě a způsobu života.

Později vystudoval grafickou školu v Praze a od roku 1950 pracoval jako produkční fotograf v tiskárnách, posléze kreslil a teprve pak se dostal k fotografování. Inspirací se mu stala jeho první fotokamera značky Kodak Beau Brownie. Na první skutečný fotoaparát si ale ještě musel počkat. Koupila mu ho tehdy jeho první manželka Marie, jednalo se o typ Flexaret 6x6. Zatímco fotoaparát má dodnes, nelze totéž tvrdit o jeho tehdy první manželce. Kromě fotoaparátu mu po ní zbyli dva synové, Samuel a David.


V 60. letech má jeho budoucnost úspěšného fotografa už konkrétnější obrysy. Odletěl do Ameriky a tam se seznámil s Hughem Edwardem, vedoucím oddělení fotografie v Art Institutu v Chicagu. Toto setkání bylo pro něj osudové a pomohlo mu v další kariéře. Ačkoliv se může zdát, že se blýská na lepší a veselejší časy, není tato doba jen obdobím přínosů, ale i ztrát. Rozchází se svou první ženou. Na druhou životní partnerku Veroniku, se kterou měl dvě další děti, vzpomíná jako na ženu, která voněla, kterou objevil, oplodnil, portrétoval a opustil. Pravděpodobně v tomto pořadí.


Když pak v roce 1976 umřela, nikdy mu nepřestala chybět. Sedmdesátá léta byla asi nejhoršími roky v jeho životě. Sám o nich mluví jako o období smutku a samoty. V tomto období se také bojí o život svého syna Davida, který se sice uzdraví, ale Saudek ho jako syna ztratí stejně. Ovlivněn touto dobou zármutku objevuje Saudek ikonu - zeď, která se po další léta stane jeho inspirací a objevuje se snad na každé jeho fotografii. Jako fotografovi a umělci mu v naší zemi štěstí moc nepřeje. Mnohem větší úspěchy slaví mezi ženami, kdy mu jeho srdcem, ale především ložnicí, dá-li se tak nazvat postel ve sklepě, kde žil, prošla řada dívek a žen, se kterými má dokonce i několik dětí.


Jako model otce ale zrovna dvakrát také úspěšný nebyl. Často vzpomíná na okamžik, kdy při procházce Prahou potkal svoji tehdy již dospělou dceru Karolínu. Ani se nepozdravili. On si ji totiž pamatoval jako dítě, ona jeho mlhavě jako mladého muže. Ani jeden ani druhý tímto už nebyli. Nešťastná sedmdesátá léta pak vyvrcholí Saudkovým pokusem o sebevraždu, kdy snědl barbuturát. On o tomto zážitku hovoří spíše jako o cestě do ráje. Pokus o sebevraždu později ještě zopakoval, ale jak sám říká, nikdy nebyl v ničem důsledný a snad tomu vděčíme za to, že je tu s námi dodnes.


Změna k lepšímu nastala až v osmdesátých letech, kdy obdržel první honorář za svou fotografickou tvorbu - tisíc dolarů. Tehdy tato částka představovala jeho roční plat dělníka. Když později získal legitimaci Fondu českolovenských výtvarných umělců, mohl konečně opustit své tehdejší zaměstnání ve fabrice a věnovat se plně fotografování. Záhy na to získává malý byt, kde měl pouze stůl, postel a fotokomoru, nic jiného ale ani nepotřeboval a tak to má dodnes. V roce 1988 se stává kanditátem Svazu výtvarných umělců. K této skutečnosti vždy rád dodává, že byl pouze jakýmsi nápadníkem tohoto svazu, nikoliv jeho členem.


V oblasti své práce je přelom 80. a 90. let obdobím zvratu, kdy fotografoval všechno, co mělo nějakou souvislost s láskou, věrností, jistotou. To, co mu ve svém životě chybělo nejčastěji proto, že to sám odmítal a nebyl schopný na to přistoupit, se snažil zachytit na všech svých fotografií. Jako by láska a věrnost byla pro něho něčím nádherným a posvátným, ale zároveň imaginárním, něčím, co existovalo jen pro jeden okamžik na jeho fotografiích. Později nachází při práci zalíbení v protikladech - v lásce a nenávisti, kráse a ošklivosti, v mládí a stáří. Inspirovat se nechával nejen protiklady, ale také především extrémy.


Přestože byl Jan Saudek jako uznávaný fotograf znám již po celém světě, v České republice se začal těšit popularitě až v 90. letech. V roce 1993 si ho dokonce vybrala filmová společnost Febio do pořadu Gen, který mapoval 100 nejvýznamnějších osobností našeho národa. Jan Saudek si této pocty tehdy velmi vážil, ale zároveň o ní hořce mluví jako o prvním a posledním projevu respektu k jeho práci, kterého se mu v České republice dostalo. Zatímco s úspěchem dobýval celosvětové výstavy, v České republice uspořádal první výstavu teprve v roce 1998. Výtěžek z této výstavy (7 miliónů 200 tisíc korun) pak věnoval na dobročinné účely.


Na Českou republiku zanevřel, vždy měl pocit, a pravděpodobně oprávněný, že zde snad jako v jediné zemi na světě jeho tvorba není oceňována. Své mínění postupně začal měnit teprve nedávno, kdy nakladatelství Slovart vydalo výpravnou knihu plnou fotek Saudka. Jeho manažerka Sára Saudková v roce 2005 při příležitosti jeho 70. narozenin uspořádala velkou výstavu. Jeho nechuť a zahořklost k myšlence vystavovat svá díla v České republice nyní již zcela přešla, protože to naštěstí nebyla poslední výstava, která se zde uskutečnila. V letošním roce vznikla dokonce jeho stálá výstava v galerii v Praze.

Saudek jako fotograf

Saudek sám osobě je originál. Na jeho tvorbu existuje sice řada názorů, od těch, které ho oslavují, až po ty, kterého zatracují, ale on zůstává být stále originálem. Jeho fotografie nelze nikam s přesností zařadit. Je to prostě Saudek, častokrát napodobovaný, nikdy však napodobený. Mnoho lidí se pokoušelo zařadit Saudkovu tvorbu do nějakého proudu, ale vždy s neúspěchem. Vždy se v daném názorovém nebo generačním proudu natolik odlišoval, že i v něm působil samostatně.


Saudkovým štěstím, ale možná i neštěstím, bylo, že předešel svou dobu. Díky tomu byl a je tolik úspěšný v zahraničí, ale zároveň mu to téměř do dnešních dnů uzavřelo dveře k popularitě české veřejnosti. Saudek velmi rád fotografuje sám sebe, dnes to už není žádná novinka, ale ve své době s tímto začal jako první. Známá je i oblíbená technika, kdy je jeho většina fotek kolorovaná a vyznačuje se s podivnou starobylou originalitou. Jeho umělecká tvorba lze rozdělit do tří etap.

V první etapě, přelom padesátých a šedesátých let, v období, kdy žil se svou první manželkou Marií, ho fascinovala vše, co se týkalo rodiny, mateřství, otcovství, zkrátka rodičovství obecně.

Později, v osmdesátých letech, nacházel inspiraci ve ,,Zdi“, která byla všudypřítomnou ikonou na všech fotografiích. Na fotografiích z tohoto období má zeď ale vždy pouze doprovodný charakter. Hlavní roli začíná hrát erotika a provokace. Saudek zachycuje vztahy mezi mužem a ženou, ženou a ženou nebo mužem a mužem. Zároveň vyhledává extrémy. Mladinké dívky nebo naopak staré ženy, obtloustlé dámy a podobně.


V devadesátých letech byly jeho nejznámějším dílem tzv. Karty. Jednalo se o polonahé ženy, které byly spojeny v pase přesně tak, jak to vypadá na kartách. Často se v jeho tvorbě také vyskytoval motiv otevřeného okna, před kterým je vyfocen člověk, nejlépe pár. Ve všech svých fotografií se Saudek snaží zachytit kouzlo okamžiku, např. vztah mezi vyfotografovaným párem, ať už se jedná o lásku nebo nenávist. Když se ho nedávno ptali, koho dnes fotí nejraději, zcela upřímně odpověděl, že dnes už všechny, kdo si o to požádají, protože si to už může dovolit. Ale při pohledu na jeho fotografie v minulosti i dnes se mi zdá, že skutečně ne pouze nyní, ale vždy fotil všechny, kteří o to požádali.

Saudek nikdy neskrýval nadšení a obdiv k ženám různých tvarů, od těch nejhubenějších až opravdu po ty obézní. Často se mnozí lidé ptali, v čem je tajemství jeho úspěchu. Domnívám se, že vězí právě v jeho oblibě v živočišnosti až perverznosti, která čiší z každé jeho fotografie. Je chyba považovat Saudka pouze za fotografa, když on je zároveň i malířem. Při malbě se nejčastěji nechá inspirovat právě svými fotkami.

Saudek dnes

Saudkova nedůvěra v české prostředí byla zbořena a dnes má dokonce v Praze vlastní galerii. V lednu tohoto byla roku slavnostně otevřena v Praze 1, na ulici Celetná 9. Pro veřejnost je sbírka přístupná od 10 do 20 hodin. Vstupné je 150,- Kč, zlevněné pak 80,- Kč. Naleznete zde 110 fotografií. Mezi nimi jsou i velkoformátové fotky nebo dokonce úplně nové portréty. Souběžně s otevřením galerie byla na trh uvedena i jeho nová kniha Pouta lásky.

Jan Saudek již vydal dvacet podobných publikací, ale Pouta lásky jsou něčím výjimečná. Fotografie do této knihy vybírala Sára Saudková a jejím cílem bylo poskládat fotografie tak, aby jejich slet dával smysl. Snažila se prostřednictví těchto fotografií přiblížit veřejnosti Saudka jako muže se špatnou pověstí a ne se špatným charakterem. Fotografie v této knize, to je věčný příběh bez konce, příběh, který není seřazen do kapitol podle tématu a roku.


Kniha je pojmenovaná podle fotografie z roku 1987. Můžete v ní najít notoricky známá díla jako jsou rty s kapkou, muž chovající v rukou malé dítě, světlovlasá žena kráčející s nahými dětmi na ulici a další. Najdete tu i méně známé fotografie nebo dokonce takové, které ještě nikdy nebyly publikovány. Knihu můžete pořídit asi za 950,- Kč. Pokud vás zaujme i jiná, starší publikace, která se věnuje životu a dílu Jana Saudka, pak určitě sáhněte po zatím nejobsáhlejší monografii s názvem Saudek, kterou v roce 2005 vydalo nakladatelství Slovart.

Oblíbená je i užší publikace, lépe řečeno katalog, The best of Saudek. Ti, kteří jsou v Praze, mohou navštívit výše zmíněnou galerii Saudka, ale ani mimopražští nepřijdou zkrátka. V Brně, v současných dnech, probíhá výstava Saudkových fotografií. Najdete ji ve Velkém Špalíčku, na Mečově ulici č. 2. Veřejnosti je výstava přístupná denně od 9 hodin do 23 hodin. Vstupné je 100,- Kč, zlevněné pak 60,- Kč.

A pokud budete mít 27.5 až 2. 6 2007 čas, můžete se přijet podívat do Zlína na dražbu filmových klapek, jejichž výtěžek půjde ve prospěch zdejší filmové školy. Klapky pomalovaly známé osobnosti jako Kristián Kodet, Miloš Nesvatba, Bára Fišerová a další. Samozřejmě mezi nimi nebude chybět ani klapka pomalovaná Janem Saudkem. Takže bude-li mít chuť přispět na konto filmové školy a zároveň obohatit doma svou sbírku o zajímavý kousek od autora jako je Saudek, budete mít za pár týdnů nejlepší příležitost.


Osobnost Saudka bude už navždy pro většinu lidí kontroverzní. Někomu se jeho dílo líbí a někomu ne. Nelze však jeho fotografiím upřít duši, kterou mají.

V případě zájmu můžete nahlédnout na fotogalerii na stránkách Jana Saudka, odkud jsou také převzaté fotografie použité v tomto článku.